Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 09/2010 - Stránka z Archívu

Čtenářský deník - A. J. Cronin: Klíče království nebeského

V dnešním článku se budu opětovně věnovat knížce od skotského spisovatele A. J. Cronina. Tentokrát jde o Klíče království nebeského (poprvé vydáno 1941). Zajímá-li Vás něco o jejím autorovi, podívejte se na Čtenářský deník - Archibald Joseph Cronin: Tři lásky.

Kompozice

Kniha Klíče království nebeského je rozdělena do šesti kapitol: Počátek konce, Podivné poslání, Neúspěšný kaplan, Čínské břemeno, Návrat a Konec počátku. Názvy těchto kapitol celkem věrně vystihují stavbu celého příběhu.

Vydání

Můj výtisk pochází z nakladatelství Josefa Šimona, které knihu vydalo v Praze v roce 1995.

Děj

První kapitola: Počátek konce
V první kapitole se pouze krátce seznamujeme s hlavním hrdinou celého díla. Jedná se o nyní již starého faráře Francise Chisholma, který žije s hospodyní a s malým osiřelým chlapcem na faře ve městě Tweedside. Na základě inspekce mu hrozí nedobrovolný odchod do penze a ztráta hocha Andrewa.

Druhá kapitola: Podivné poslání
Ve druhé kapitole se dostáváme na počátek celého příběhu života starého muže. Pozorujeme klidné vody Francisova dětství až do momentu tragické události, kdy zahynou oba jeho rodiče. Kapitola popisuje i jeho další osudy - přestěhování k příbuzným, kteří mu poskytnou vzdělání. Přáním jeho tety Polly je, aby se Francis stal knězem, ačkoli k tomuto poslání povahově ne zcela inklinuje. Vedlejší linkou je nešťastný příběh Francisovy dětské platonické lásky Nory, po jehož vyústění se Francis nechává vysvětit na kněze a odchází do semináře v San Morales.

Třetí kapitola: Neúspěšný kaplan
Vypráví o prvních zkušenostech Francise s kněžským životem na faře. Je pomocníkem starého a nepříliš příjemného kolegy. Kvůli zkostnatělým názorům tohoto kněze se Francisovi nedaří realizovat jeho představy o tom, jak by fara měla působit a čím by kněží pro lidi v městečku měli být. Svých ideálů se ale nevzdává. Po přeložení je plánuje uplatňovat na velké faře v Tynecastlu, kde je knězem také jeho známý ze studií Anselm Mealey. Ani tam však není oblíben, má problémy se svými bezprostředními nadřízenými. Francis je již od semináře oblíbencem kněze "zrzavého Maca", nyní biskupa. Má Francise rád, poněvadž z něj cítí opravdovost, spravedlnost a čest. Vzhledem k jeho potížím na stávající farnosti učiní Francisovi nabídku být prvním farářem vyslaným na vikariát do Číny. Francis přijímá.

Čtvrtá kapitola: Čínské břemeno
Poté, co zvládne jazyk, se Francis ocitá v Číně. Přes obtížné začátky se mu zdaří vybudovat farnost s pevnou vírou farníků. Získá také respekt a přátelství některých lokálních autorit. Buduje dobré vztahy i s místními protestantskými misionáři z Ameriky a s katolickými sestrami, jež mu byly poslány z Evropy jako pomocnice - vedou školu. Během doby zažije mnoho zajímavého a místy i nebezpečného - například když do města přijde mor nebo v rámci mnoha obtížných situacích s vojsky různých generálů, kteří vedou boje o nadvládu nad územím, kde se farnost nachází. V Číně zůstane mnoho let - až do svého stáří, kdy jej na farnosti střídají dva mladí američtí faráři. Čínský, na konfuciovské filosofii postavený přístup k životu, se mu dostane do krve. Rozloučení s ním je slavné. Dojemným momentem je, když se jeho čínský dlouholetý přítel dík Francisově příkladu chce stát katolíkem.

Pátá kapitola: Návrat
Francis se vrací do vlasti, kde měl již před svým odjezdem "zrzavým Macem" přislíbenou farnost. "Zrzavý Mac" je již ale po smrti. Roli biskupa zastává Anselm Mealey, Francisův kolega z koleje a farnosti z Tynecastlu. Francis nakonec farnost získá, ortodoxnímu vedení církve jsou však jeho názory ještě více proti mysli než dříve, neboť jeho čínskou zkušeností nabyly ještě dalších zvláštností zvláště ve smyslu pro ně až příliš velké náboženské snášenlivosti a tolerance. Nějakou dobu nicméně nechají Francise a jeho farnost na pokoji. Francis si k sobě bere sirotka, který je s ním složitě příbuzensky spřízněn. Příjemně spolu žijí až do dne inspekce, která má rozhodnout, zda Francis může faru dále vést či zda jej pošlou "na odpočinek". Ačkoli se zdá, že je vše ztraceno, nakonec Francis přece jen mladšího inspekčního kněze přesvědčí. Proto může dále šťastně na faře žít s chlapcem, jemuž předává to, co se v životě naučil od lovení ryb až po specifický přístup k náboženství.

Postavy

Francis Chisholm - nadaný a zvídavý chlapec s poměrně složitou povahou, který se, ač s ním jeho rodiče původně měli jiné plány, stává knězem. Jeho postava je v knize nádherně prokreslena. Je ušlechtilý, statečný a odvážný. Zároveň mu nechybí soucit a schopnost odpouštět. Sám stojí proti mocným a početným "nepřátelům", kteří nesouhlasí s jeho touhou po opravdovosti (například neocení pravou víru, naopak jako měřítko úspěchu vnímají formální údaj o počtu věřících ve farnosti). Stojí proti nim neochvějně a vytrvale, což mu nakonec přinese jejich respekt.

Anselm Mealey - chlapec, který se již od dětství touží stát knězem. Jeho víra je až mystická. Stoupá po žebříčku církevních hodností, ke stáru se stane biskupem, což mu dává pravomoc rozhodovat o svém známém z dětství - Francisovi.

"zrzavý Mac" - poměrně volnomyšlenkářský kněz, vedoucí koleje a následně biskup, který si cení Francise více než jiných mladých kněží proto, že jejich povahy jsou v některých směrech podobné.

Teta Polly - Francisem milovaná žena, která jej vychovává po smrti jeho rodičů. To ona je impulsem, aby se stal knězem, ona je také v jeho myšlenkách přístavem pokoje a klidu.

Nora - Francisova dětská láska, která neplánovaně otěhotní, což nešťastně poznamená její osud. Ačkoli Francis by byl ochoten kvůli ní i opustit kolej a zahodit své kněžské plány, ona končí sebevraždou.

Francisův strýc - majitel hostince, živitel rodiny.

Andrew - osmiletý chlapec, kterého Francis zachraňuje před chudobou, k stáru jej vychovává.

Místo

Několik skotských měst, Španělsko, Čína.

Čas

Přelom 19. a 20. století, román končí na podzim 1938.

Vlastní názor

Tuhle knížku rozhodně doporučuji. Stejně jako ostatní díla tohoto autora, která jsem četla (Příběhy z černého kufříku I a II, Labutí zámek, Tři lásky, momentálně Zelená léta), také tento román se velmi příjemně čte. Setkáváme se zde s překrásně psychologicky vystiženými postavami, mistrnými popisy krajiny, věcí i lidí. Postava faráře Chisholma je obdivuhodná a je těžké ji v článku popsat - chce si to knihu přečíst. Nebude to ztracený čas. Nebo alespoň pro mě nebyl.

Kam dál?
Čtenářský deník - A. J. Cronin: Labutí zámek

Štítky: ,

Jaká je cena lidského života aneb Kolik stojí člověk - 2. díl

Úvodem tohoto krátkého zamyšlení chci upozornit, že ve svých úvahách nebudu brát v potaz:

1) Možnost, že smrtí život nekončí. Dostali bychom se na tenký led, ze kterého by se nám špatně vybruslovalo. Ostatně nejsou teorie o věčně trvajícím lidském bytí pouze produktem nabubřelosti člověka?

2) Pominu absurdní teorie pokoušející se vyčíslit hodnotu člověka jako cenu hmoty, masa, krve, kostí... Onehdy jsem zachytil výpočet, dle kterého stojí chemické látky, ze kterých se skládá lidské tělo kolem 1 dolaru. Nikoho by nenapadlo takto ocenit ani prase nebo krávu.

Hodnota lidského života optikou české společnosti


Hodnotu lidského života spoluurčuje každý z nás. Námi volení politici rozhodují, kolik z veřejných peněz půjde v rámci přerozdělování na zdravotnictví. Porovnávají efektivitu takto vynakládaných prostředků s jejich alternativním využitím. Prostřednictvím trestního zákoníku dávají najevo, jaký zřetel se klade na ochranu života a jaký na ochranu majetku.

Podíl českého zdravotnictví na HDP je jeden z nejnižších mezi zeměmi OECD, v roce 2008 činil 7,1 procenta. Méně dávali už jen v Polsku, Chile, Koreji, Turecku a Mexiku. Průměr je rovných 10%, např. ve Francii to bylo 11,2% a v USA dokonce 16 procent.

Základní trestní sazba za vraždu je deset až osmnáct let, za padělání peněz 1 - 5 let, za loupež 2 - 10 let...

Lidský život nelze docenit v krátkém časovém horizontu

Výpočty toho, jaké kdo za život vyprodukuje bohatství či kolik odvede na daních, jsou úplně mimo mísu. Pinožení se za hmotnými statky může končit naprostým fiaskem i v případě, kdy je "pinožitel" za života oceňován a veleben. Dobrým příkladem je třeba Thomas Midgley, který má na svědomí olovnatý benzín a freony do ledniček. Až spoustu let po jeho smrti se přišlo na to, že by byl lidstvu daleko větším přínosem, kdyby se místo dřiny věnoval poflakování a popíjení.

Bereme-li v potaz dlouhé časové období (ne jen ubohých pár desítek let, které se každé individuum potácí po tomto světě), dostáváme se k tomu, že obrovskou hodnotu mají životy lidí, kteří se věnovali potomkům (vlastním či cizím).

Příklad: Věnoval-li by Kopčem celý svůj čas na této zemi kariéře ve výrobě pazourků, cena jeho života by byla nepatrná oproti Veverčákovi, který by měl 10 dětí. Z pazourků totiž po tisících let nezůstalo nic, kdežto děti (reálná, ne však 100% jistá možnost) mohou mít v dnešní době miliony potomků. Kopčem by to ani eskapádami s ohněm nezachránil :)

Jistě, jsou zde lidé natolik jedineční, že svým dílem "obhájí" svou existenci a jejichž život má díky přínosu pro lidstvo velkou cenu i jsou-li egoističtí a kašlou-li na všechny včetně potomků. Odhaduji jejich množství na 0,01% z populace.

Co vzkazuji zbývajícím 99,99 procentům

Všem, kteří kašlou na rodinu, nic pozitivního pro ostatní nedělají a např. za velké prachy managují kopáče kanálů, musím vzkázat: Za 10 tisíc let po Vás nezbude ani ten smrad. Cena Vašeho života se limitně blíží nule.

Všem, kdo třeba aktuálně nemají nic, nejsou in, nedělají kariéru, ale záleží jim na ostatních, starají se o rodinu a děti, vzkazuji: Nežijete nadarmo, cena Vašeho života se blíží nekonečnu.

Zajímají Vás jiné názory na oceňování lidského života? Přečtěte si článek Jaká je cena lidského života aneb Kolik stojí člověk - 1. díl.

Štítky:

Profesor Vladimír Smékal

Před více než rokem jsem psala o profesoru Křivohlavém. Tentokrát bych Vám chtěla představit jinou velkou osobnost české psychologie, dnes již emeritního profesora Vladimíra Smékala.

Stručný životopis profesora Vladimíra Smékala


Prof. PhDr. Vladimír Smékal, CSc. se narodil 15. 2. 1935 v Novém Jíčíně. Vystudoval psychologii a filosofii na filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1958 začal pracovat v Pardubicích v záchytném dětském domově. Zároveň ale zůstal na Masarykově univerzitě, kde pravidelně vyučoval až do konce minulého akademického roku. Během svého profesního života vystřídal řadu pozic: byl například vedoucím střediska pro psychodiagnostické pomůcky v Bratislavě nebo vedoucím Laboratoře pro výzkum dětí a mládeže při fakultě sociálních studií MU v Brně. V roce 2000 založil Výzkumné centrum vývoje osobnosti a etnicity. Z hlediska výuky se věnoval především psychologii osobnosti, metodologii, psychologii náboženství. Vydal obrovský počet publikací ať již odborných (z nichž nejznámější je asi Pozvání do psychologie osobnosti) nebo určených laikům.

Proč o profesoru Smékalovi píšu?

Je to proto, že jsem měla jedinečnou možnost účastnit se jeho přednášek a tímto způsobem se s ním setkat. Hodiny prof. Smékala (obzvláště povinně volitelné předměty) pro mě byly zajímavou seberozvojovou zkušeností, prostorem k přemýšlení o životě, sebereflexí a zároveň živou vodou vyvažující některé jiné (zvláště povinné) předměty, které mě odváděly od člověka a lidství někam do světa čísel a tabulek. Vladimír Smékal byl jedním z vyučujících, kteří mě utvrzovali v tom, že psychologie má smysl. S jeho jménem se mi pojí veliká otevřenost a také naděje.

Proč to všechno píšu v minulém čase? Je to tím, že tento článek je možná víc než čímkoli jiným mým osobním povzdechnutím nad tím, že prof. Smékal přestal vyučovat. Jeho odchodem z aktivního se podílení na výuce (a současným odchodem doc. Ivo Plaňavy) končí určitá éra. Éra hluboké lidskosti, vstřícnosti a civilnosti. Jsem ráda, že jsem ji mohla zažít. Spolu s výše zmíněným povzdechnutím bych chtěla i poděkovat.

Ale zpět k tématu...

Pořád se mi nepodařilo Vám profesora Smékala přiblížit. Když jsem přemítala, jak to udělat, přišla mi do ruky jeho knížka s názvem Víš, jak žít?. Myslím, že právě ona skvěle reprezentuje a věrně zachycuje způsob, jakým prof. Smékal přistupuje k životu a světu. Jedná se o záznam jeho osmi přednášek pro rozhlas, které se odvíjí od básně Rudyarda Kiplinga Když (najdete například zde). Zabývá se v nich vůlí, odhodláním, sebedůvěrou, vyrovnaností, trpělivostí, uměním odpouštět a řadou dalších věcí.

Upozornit bych chtěla především na koncepci tzv. naučeného optimismu. Profesor Smékal tvrdí, že optimismu se lze naučit. Že ač vědění samo o sobě je pesimistické, vůlí a vírou lze dosáhnout optimistického, radostného pohledu na svět. O ten bychom se měli snažit. Nezůstává ale jen u teorie. Líbí se mi jeho praktické doporučení: Jedno z prostých doporučení, jak si nezoufat, jak se znovu a znovu snažit jít kupředu a vzhůru, spočívá v tom, že si v paměti pečlivě ukládáme a často oživujeme zážitky pohody. Může to být vzpomínka na setkání s milými lidmi, na úchvatnou scenérii západu slunce na dovolené u moře, vzpomínka na to, jak jsme odolali únavě a vyšplhali se na vrcholek hory během dovolené, verš básně či oblíbené melodie, věřícím pomohou i slova útěšné a povzbudivé modlitby. Tyto zážitky, vzpomínky a myšlenky si ukládáme do přihrádky paměti, kterou můžeme nazvat zapamatovaná pohoda. Já k tomu jen dodám, že od momentu, kdy jsem si tenhle "návod" přečetla, se snažím více soustředit na to krásné v životě a schválně si tuhle přihrádku naplňovat, co to jde. Je to příjemné. Vyzkoušejte to taky, jestli se Vám bude chtít.

Tolik malá ochutnávka. Pokud se o prof. Smékalovi chcete dozvědět víc, doporučuji pořad Na plovárně s Vladimírem Smékalem a informace o Vladimíru Smékalovi na Wikipedii.

Kam dál?
Profesor Jaro Křivohlavý

Štítky: ,

Jaká je cena lidského života aneb Kolik stojí člověk - 1. díl

Předem doporučuji outlocitným jedincům, kteří mají za to, že je cena lidského života nevyčíslitelná, aby dále nečetli. Nekažte si den, podívejte se třeba na Nejlepší scénky Vladimíra Menšíka :)

Když jsem přemýšlel nad tím, jak pojmout problematiku oceňování lidského života, zjistil jsem, že k tomuto tématu již existuje spousta textů, které by neměly uniknout Vaší pozornosti.

Proto se dnes zaměřím na to nejzajímavější, co jsem našel a příště přidám některé svoje postřehy.

Na kolik oceňují lidský život české soudy


Text na serveru Finmag.cz uvádí, že za smrt blízkého člověka má pozůstalý nárok na 240 000,- Kč. Soudy již tuto hranici několikrát překročily, ale není to pravidlem. Více najdete přímo v článku Cena života v Česku.

O ceně života cizích lidí

O ceně života lidí, které osobně neznáme a kteří jsou pro nás pouze anonymními čísly ve statistikách, píše Petr Pavel na cz.altermedia.info. Je to zajímavé zamyšlení, škoda podivného konce, nevím, zda jsem to nepochopil nebo zda autor opravdu třepe pitomosti. Každopádně stojí za přečtení. Přesvědčte se sami.

Jaká je ekonomická hodnota života?


Nad touto otázkou (překvapivě docela seriózně) hloubá bulvární Idnes.cz. Dle studie společnosti Infopharm přináší úmrtí před osmnáctým rokem života hospodářství ztrátu přibližně 12 milionů korun.

Další možností jak ocenit život jsou tzv. hranice únosných nákladů na léčbu jednoho člověka, ve Velké Británii činí 35 tisíc liber, v Nizozemí 80 tisíc euro.

Na závěr je v textu zmíněno, že za politické vraždy v bývalém Československu se vyplácelo (dle rozhodnutí soudů) 100 000,- korun. Celý článek najdete tady.

Náhrada při úmrtí zaměstnance


Jan D. Klášterecký na serveru Mesec.cz shrnuje problematiku náhrad při úmrtí zaměstnance. Kromě v předchozích odkazech zmiňovaných 240 000,- Kč se zde můžete dočíst, že existuje také náhrada účelně vynaložených nákladů na pohřeb (do 20 000,-) a náhrada nákladů na výživu pozůstalých (50 % průměrného výdělku zjištěného před jeho smrtí, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat jedné osobě a 80 % tohoto průměrného výdělku, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat více osobám). Více viz Zákoník práce: Náhrada při úmrtí zaměstnance.

Kam dál?
Jaká je cena lidského života aneb Kolik stojí člověk - 2. díl

Štítky:

Lékaři hanby: Pravda o lidských morčatech v Osvětimi

Ve staré domácí knihovně už jsem přečetla většinu knížek, které považuji za kvalitní. Zbyla mi tam jen hrstka věcí. Tak jsem se dostala ke knize Lékaři hanby s podtitulem Pravda o lidských morčatech v Osvětimi autorů Betty Truckové a Roberta-Paula Trucka. Tenhle článek nebude vůbec veselý, upozorňuji předem.

Jedná se o knihu založenou výhradně na autentických svědectvích lidí, kteří prošli koncentračním táborem Osvětim a na dobových dokumentech týkající se tohoto hrůzného místa. V českém překladu MUDr. Boženy Mráčkové vyšla v nakladatelství Práce v roce 1983. Nejprve Vám tuto knížku představím kapitolu po kapitole a pak napíšu své osobní dojmy.

Kapitola I: Velitel Osvětimi Rudolf Hoess hovoří


Rudolf Hoess, nejvyšší velitel Osvětimi, sepsal po válce během čekání na soudní proces svůj životopis. Z něj první kapitola vychází. Tento člověk (?) zde bez emocí popisuje svou náplň práce a to jak nacisté konali, aby se Osvětim stala největším vyhlazovacím táborem v dějinách lidstva (což byl plán Himmlera). Její zásadní část se týká plynových komor (cyklonu B) a spalovacích pecí.

Kapitola II: Anděl smrti

První z kapitol, kde se čtenář setkává s Josefem Mengelem, hlavním lékařem Osvětimi. Selekce. Rozhodování o životě a smrti. Přeprava transportů k plynovým komorám, mrtvoly, spalování. Je to asi ta nejbrutálnější část knihy, ani nevím, zda z ní mám citovat.

Kapitola III: Mengeleho dvojčata


Vypráví o zálibě doktora Mengeleho ve dvojčatech a trpaslících a o "výzkumech", které s nimi podnikal. Popisuje způsob zacházení s těmito vězni podrobovaným mnoha a mnoha pokusům, po nichž následovaly jejich pitvy.

Kapitola IV: Deník maloměšťáka

Čerpá z deníku psaného německým lékařem profesorem Johannem Paulem Kramerem. Hovoří o jeho asistencích na "speciálních akcích" - hromadném vyhlazování plynem. Šílené je, jak se krátké zápisky o těchto zážitcích (psané naprosto bez emocí) střídají s jeho komentáři týkajícími se toho, co dobrého daný den jedl.

Kapitola V: Život a smrt v revíru

Jak to vypadalo v "nemocnicích" v Osvětimi a jak se zacházelo s těmi, kdo se přihlásili jako nemocní, se dozvíte právě zde. Stejně tak jako zjistíte, kdo byli musulmani, lidé - kostry v poslední fázi podvýživy blouznící o jídle.

Kapitola VI: Intrakardiální injekce

V Osvětimi se nezabíjelo jen plynem nebo zasřelením. Lékaři vyvinuli i způsob zabíjené injekcí přímo do srdce - okamžitá smrt kyselinou karbolovou pro lidi držené na židli. Sonderkommando - komando starající se o mrtvoly.

Kapitola VII: Mrtvé duše

Snaha lékařů - zajatců - zachraňovat přátele výměnami lidí v kamionech určených do plynových komor.

Kapitola VIII: Aby si nacvičili ruku

Nemocní vězňové podstupující operace, aby následně stejně skončili v plynových komorách, zbytečné amputace, výzkumy podložené rasovými teoriemi, elektrošoky, injekce vzduchu do žil... Jen některá z témat této kapitoly. Dalším je např. přeoperování muže na ženu (samozřejmě nedobrovolné), které osvětimští lékaři provedli na jednom z vězňů.

Kapitola IX: Stín trustů

Spolupráce s farmaceutickými firmami. Dodávání lidí na pokusy s různými druhy léků. Často se hledaly smrtící dávky. Mimochodem, s nacisty spolupracovala firma Bayer - nevím, jaká byla její další historie, každopádně si tu od dodavatele se stejným názvem teď můžete koupit léky.

Kapitola X: Sterilizace


Podrobné plány na sterilizaci židovských žen a mužů jako příslušníků méněcenného národa, jehož děti už nebudou v dějinách třeba. Sterilizace pomocí rentgenových paprsků a pokusy s ní na vězních obou pohlaví. Kastrace mužů.

Kapitola XI: Harém profesora Clauberga

Profesor Clauberg, šílený autor výše uvedených sterilizačních plánů, jeho způsoby práce, další plány a osobní osud. Příšerné gynekologické zákroky.

Kapitola XII: Čelem k černé zdi

Komando smrti a jeho práce. Mučení politických i jiných vězňů na moderních i léty prověřených mučících nástrojích.

Kapitola XIII: Hygienický ústav v Rajsku

Život lékařů - zajatců v tomto ústavu. Vysoké počty nesmyslných zkoumání, hodnoty postavené tak, že králík je více než člověk. Snaha zajatých lékařů zachránit alespoň některé vězně od smrti falšováním výsledků vyšetření.

Kapitola XIV: Osvětim... Už nikdy.

Skandální článek soudce Wilhelma Staeglicha Mé dojmy z koncentračního tábora v Osvětimi v roce 1944, kde píše, že tábor byl "pečlivě zařízený, a vybavený slušnými ubytovnami, strážci byli tolerantní a vězňové se nemuseli ničeho bát" jako výzva k tomu, abychom nezavírali oči před hrozbou toho, že by se něco podobného mohlo ještě někdy v rámci dějin lidstva opakovat.

Kniha je doplněna těmito přílohami - dobovými dokumenty:

Dodatek I: Provolání osvětimského mezinárodního výboru k německým lékařům
Dodatek II: Anděl smrti (další osudy dr. Mengeleho)
Dodatek III: Výtah z projevu proneseného Himmlerem v Poznani v roce 1943
Dodatek IV: Povinnosti členů SS
Dodatek V: Hodnosti zbraní SS
Dodatek VI: Návod na použití kremační pece Topf se třemi kladkostroji vytápěné koksem
Dodatek VII: Okolí krematoria
Dodatek VIII: Označování vězňů
Dodatek IX: Průmyslové využití vlasů
Dodatek X: Počet mrtvých v Osvětimi

Zhruba uprostřed knihy také najdete sadu dobových fotografií zachycujících jak některé z nacistů ve vedení tábora, tak životní podmínky v něm.

A jaké jsou mé osobní dojmy z knihy?

Když jsem ji o víkendu začala číst, zvedal se mi žaludek nad tím, čeho byli mocní v tomto táboře schopní. Jaká zvěrstva dokázali páchat. Představte si třeba uniformované muže, jak hází živé malé děti do spalovacích pecí nebo jim před zraky matek rozbíjí hlavičky o betonové zdi. Myslím, že takové obrazy hovoří za vše. A abych řekla pravdu, ač jsem se samozřejmě už např. prostřednictvím televizních dokumentů s problematikou koncentračních táborů setkala, o brutalitách, jaké Vám předkládá tato kniha, jsem ještě neslyšela.

Čtete, jste rádi, že vůbec můžete otáčet stránky hnusem a v hlavě Vám zní jediná otázka: "Jak je tohle možné???!" Děsí Vás to. Snažíte se trochu udržet distanc od dané situace, abyste vůbec mohli pokračovat ve čtení, ale přece na Vás pořád útočí ten jasný fakt: že to přece byli všechno lidé. Tohle dokázali dělat lidé lidem. Vy se podíváte oknem na ulici a vidíte spoustu úplně normálně vypadajících mužů a žen. A nemůžete se ubránit otázce: "Co by se z nich stalo v Osvětimi?"

Kdo je vlastně člověk? A co je lidství? Po přečtení této knihy nelze odpovědět na odvěkou otázku, zda-li je lidská podstata dobrá nebo zlá, bohužel jinak než tou druhou možností... Trochu mi to taky připomíná slavný Zimbardův vězeňský experiment.

Tolik k tomu, jak na mě tato kompilace různých svědectví zapůsobila. Na závěr už položím jen jednu otázku: Také se někdy divíte, v čem to vlastně žijeme a co někde v nás dřímá? A nebo ještě pořád dokážete být optimisty?

Štítky:

Buchlovice: Místo k životu nebo ráj pro turisty?

Když před někým zmíním, že pocházím z Buchlovic, často slyším: "Tam je nádherně, tam bych chtěl bydlet." Zámek s krásným parkem, blízký hrad Buchlov, opravené náměstí, spousta kulturních akcí, dobrá dopravní obslužnost, slušná občanská vybavenost, kousek do přírody... Z pohledu jednodenního návštěvníka naprostá idylka.

Buchlovice nejsou takovým "lunaparkem", jako některé oblíbené lokality poblíž hranic. Přesto turistický ruch nepřináší jen pozitiva. A možná dělá ve výsledku z Buchlovic horší místo k běžnému životu.

Proč?

1) Ceny nemovitostí naprosto mimo realitu

Např. pozemky se prodávají kolem 1 000,- korun za metr. Důsledek? Spousta lidí, kteří v Buchlovicích žijí od malička (a rádi by zůstali), nemá jinou možnost, než se usadit jinde. Místo nich přicházejí zbohatlíci, původní obyvatelé s kořeny v této lokalitě pomalu (ale jistě) mizí.

2) Služby dimenzované pro turisty

Nebylo-li by turistů, museli by se podnikatelé orientovat výhradně na místní klientelu. Ubylo by obchodů a restaurací, ale zlepšila by se kvalita služeb. Holt by nezbývalo než dlouhodobě tvrdě pracovat na spokojenosti stálých zákazníků.

3) Centrum přecpané auty

Jedním z benefitů bydlení mimo město by mělo být i to, že se člověk nemusí bát nechat dítě pobíhat samotné venku. Kvůli velkému pohybu aut a cizích lidí o tuto výhodu Buchlovice přicházejí.

4) Folklór = prázdná atrakce

Je otázkou, nakolik jsou folklórní akce v Buchlovicích dělány od srdce a nakolik jen jako atrakce pro turisty. Jaký by byl jejich počet, kdyby nebylo koupěschopných cizích davů?

Suma sumárum

Bez turistického ruchu by chyběly peníze v obecní kase i v kapsách podnikatelů, což by bylo vidět. Nedostávalo by se prostředků na opravy, někdo by přišel o zaměstnání, bylo by dál do obchodu...

Na druhé straně by se nám žilo bezpečněji, levněji a tak nějak pohodověji. Nedocházelo by k úprku mladých do lokalit, kde se dá pořídit za rozumnou cenu bydlení. Všechno by běželo přirozenějšími cestičkami, lidé by k sobě měli blíž.

Ti, kteří spekulují s nemovitostmi nebo žijí z cestovního ruchu, neuslyší rádi, že si občas říkám: "Kdybychom neměli hrad a zámek, bylo by nám možná líp."

Kdo ví, jestli si na zastupitelstvu někdy položili jednoduchou otázku: "Chceme, aby byly Buchlovice dobrým místem k životu nebo chceme vybudovat sterilní ráj pro turisty a zbohatlíky?"

Štítky:

Dítě mi zničilo život - O pomýleném TV dokumentu

Dnešní článek bych chtěla věnovat pořadu, který před nedávnem vysílala televize Prima. Doporučil mi ho jeden kamarád (jehož tímto srdečně zdravím :) ) s tím, že by mohl mým biologickým hodinám pomoci zpomalit. Zda se to podařilo, se můžete podívat dále.

Britský dokument Dítě mi zničilo život jsem otvírala s očekáváním kvalitně zpracovaného tématu. Měla jsem totiž kdoví proč za to, že pochází z dílny BBC, což zřejmě není pravda a což slouží ke cti BBC.

O co v dílku "Dítě mi zničilo život" vlastně jde

Nechtěla bych v tomto článku zpochybňovat cíl, který autoři sledovali. Myslím, že ten je asi to jediné, s čím se do jisté míry dá souhlasit. Je fakt, že v naší společnosti existují určitá tabu. Jedním z nich jsou i negativní emoce a postoje k vlastním dětem. Proč na to v televizi neupozornit. OK. Kdyby se to udělalo šikovně, mohlo by to některým lidem třeba i pomoci vyrovnat se s pocity, které sami prožívají a nechápou. Nicméně vůči formě, jakou to bylo uděláno, mám řadu výhrad a domnívám se, že to, jak byl pořad koncipován, žádné dobré věci neposloužilo.

Dokument stojí na výpovědích několika rodičů (hlavně matek, ale i otců), kteří mají různý počet dětí v předškolním nebo ještě mladším věku. Vlastně celý sestává z toho, jak tito rodiče nadávají a plivou na svůj úděl péče o zcela zdravé děti (co mají, proboha, říkat rodiče dětí s nějakým postižením?). Hlavou mi celou dobu běžela jen otázka "a co čekali?" Ono není těžké pochopit, že top manažerka zvyklá cestovat po světě se nyní na mateřské cítí nesvá. Že jí chybí kontakt s dospělými lidmi, její práce atd. Je dost dobře možné, že její intelektová kapacita při starosti o dvouletá dvojčata není využívána tak, jak byla zvyklá či jak by potřebovala. Jenže to si přece takto inteligentní žena musí zvážit předtím než děti má, ne? On jí někdo zatajil, že dětem se musí vyměňovat plínky? Netušila snad nic o tom, že brečí? A takhle byste se mohli ptát dál. Řada lidí, kteří zde vystupují, prostě vypadají, že vůbec nepřemýšlejí... Nejvíc mě asi pobavil tatínek, který prohlásil: "Když dám dítěti do pusy dudlík, očekávám, že ho tam bude mít - a ne že ho vyplivne." No, byla by to hezké, kdyby děti dělaly vždycky jenom to, co dospělí chtějí nebo "očekávají". Ale je rozumné takové utopii věřit a s tímto přesvědčením mít dítě?

Průšvihů v tomhle pořadu je ale daleko víc. Dost smutné je např. to, jak se jedni rodiče nechávají točit na kameru a přímo před svým (cca čtyřletým a tudíž jistého pochopení zcela jistě schopným) synem mluví o tom, jak ho nesnášejí. Přitom si s ním hrají. Nevěřila jsem svým očím. Jak by jim to taky potom mohlo doma fungovat, když a) mají k synovi ten postoj, že jim zničil manželství, b) ještě o tom před ním otevřeně mluví? A to zároveň tvrdí: "Chtěli jsme být ideální rodiče." Ale copak "ideální rodiče" něco takového dělají?

Dalším senzačním místem byla maminka, která byla v šoku z toho, jak se její dcera (mimochodem úplně nesmyslně oblečená s jakýmisi křidélky na zádech) chová v supermarketu. Jednak se mohla propadnout studem (což moc nechápu, neb přeci téměř všichni dospělí mají své zkušenosti s tím, že děti někdy prostě v supermarketu vyvádějí, protože chtějí něco, co jim rodiče nechtějí koupit) a jednak řekla krásnou větu: "Nech si to na doma, protože tam tě můžu ignorovat." Hm, vztah matky s dítětem zde bude asi taky super.

Bulvární slátanina

Můj celkový dojem je ten, že se vystupující rodiče vůbec nesnažili pochopit chování svých dětí a zároveň se vůbec nesnažili budovat s nimi nějaký pozitivní vztah. Uznávám, že jsou momenty, které jsou pro nás dospělé prostě nevysvětlitelné a kroutíme nad nimi hlavou. Ale rozhodně to nejsou všechny. Jasné taky je, že vnímáte-li jakékoli chování dítěte jako otravování, pak se vám na ně těžko kladně a klidně reaguje... A jste v kolotoči negativna. Místo toho, aby se matky snažily vyladit na své jedinečné dítě a "synchronizovat se" s ním, tu ženy nadávají na to, že už si nemůžou dělat, co je v kterou chvíli napadne a musí vzít v úvahu taky existenci dítěte (které dobrovolně měly). Což něco říká o tom, jak sobecká naše doba je.

Celý tento pořad mě zklamal. Dojem slátaniny pouze dokresluje to, že ač celou dobu rodiče nevypustí z pusy jediný trochu pozitivní komentář, nakonec řeknou, že kdyby mohli, čas by stejně nevrátili. Tzn. asi své děti přece jen mají rádi. A nějaké hloupé televizní stanici se propůjčili k tomu, aby mohl vzniknout dokument s lákavým bulvárním názvem.

Mrzí mě na tom také to, že by se takový pořad dal pojmout daleko zajímavěji. Je pravdou, že negativní emoce lidé vůči svým dětem prožívají. Rodičovství skutečně není lehké a nese s sebou momenty, které jsou velmi náročné. Ze školy vím, že existují i matky, které se reálně děsí toho, že by svému dítěti mohly v afektu ublížit nebo ho dokonce zabít. To je všechno pravda. Můžeme o tom mluvit. Ale budou-li aktéři takových rozprav vypadat jako pitomci, kteří měli o rodičovství naprosto nereálné představy, nikam se nedostaneme, protože většina lidí – stejně jako já - podobné debaty shodí ze stolu s tím, že je to pouhé kafrání a stěžování si, které si daní lidé měli odbýt někde u kafe. A to zvláště v době, kdy je řada párů nešťastná z toho, že nemůže mít děti.

Závěrem

Na závěr bych ještě chtěla podotknout jednu věc: rodičovství je o generativitě, tedy o dávání a schopnosti jakéhosi přesahu přes vlastní potřeby (viz článek o článek o psychologovi Eriku Eriksonovi). Lidé, kteří do něho chtějí jít, by si to asi měli uvědomit. A pokud do něj jít nechtějí, je asi pro všechny (hlavně pro to dítě) lepší volbou, když odolají společenskému tlaku a dítě prostě nemají.

Aktuálně je dokument Dítě mi zničilo život k dispozici například tady.

Kam dál?
Láska rodičovská a dětská

Štítky:

Daniel Landa v proměnách času - Videoklipy z YouTube

...aneb přeměna vyholeného ochmelky v seriózního šansoniéra :)

Daniel Landa možná ani sám neví, proč je natolik kontroverzní osobností. Ostatním byly hříchy z přelomu 80. a 90. let zapomenuty (Fanánek, Matásek...), ovšem skinhead Landa zůstává (stejně jako agent Nohavica) mediální trvalkou. Těžko soudit pohledem člověka, který byl v období revoluce na prvním stupni ZŠ. Ovšem troufám si říct, že se k nám za komárů (kvůli absenci komunikačních technologií a cenzuře osvícených soudruhů) dostávaly pouze nepatrné zlomky informací, co která tehdy módní subkultura prosazuje a jak se její příslušníci názorově člení. Euforie po listopadu 1989 podobné meditace smetla. A když Landa s Matáskem v roce 1991 na chvilku vystřízlivěli, dali od Orlíku okamžitě ruce pryč.

Dost planých řečí. Podívejme se, kam se Daniel Landa za poslední roky posunul a zadoufejme, že po naprosto tragickém albu Nigredo opět najde dostatek sil k tvorbě alespoň průměrných písní. Byla by škoda, kdyby se takový hudební talent stal na konci kariéry pouhou parodií sama sebe.

Daniel Landa se skupinou Orlík: Terror (1991)


Daniel Landa: Jó, ulice! (1993)


Daniel Landa: Smrtihlav (1998)


Daniel Landa: Protestsong (2004)


Daniel Landa: Díkůvzdání (2007) (Hapka/Horáček)


Kam dál?
Lou Fanánek Hagen bez Tří sester: Videoklipy z Youtube

Štítky: ,

Čtenářský deník - Archibald J. Cronin: Tři lásky

Svůj první článek v novém školním roce bych chtěla věnovat ještě jednomu ohlédnutí za prázdninovou četbou. Po čase jsem se totiž vrátila ke spisovateli A. J. Croninovi, jehož některé knížky jsem četla už na střední (viz Čtenářský deník - A. J. Cronin: Labutí zámek). A byl to návrat nanejvýš krásný. Proto se s Vámi o něj chci podělit.

Archibald Joseph Cronin se narodil 19. července 1896 v Cardrossu ve Skotsku. Je to spisovatel považovaný za pokračovatele britského dickensovského románu. Roku 1914 se dal zapsat na lékařskou fakultu, o rok později ale studium přerušil a sloužil jako lékař v anglickém námořnictvu. Po skončení první světové války své studium dokončil a až do roku 1930 se věnoval medicíně. Poté se ale rozhodl svou úspěšnou praxi opustit a stát se spisovatelem. Jeho první dílo neslo název Tyran (Hatter´s Castle). Následovala řada úspěšných, někdy i zfilmovaných románů. Např. Labutí zámek (Grand canary, 1933), ...A hvězdy mlčí (The stars look down, 1935), Očistec (The Citadel, 1937) nebo Klíče království nebeského (The Keys of the Kingdom, 1941). Po druhé světové válce žil nějaký čas v severní Americe, od 50. let pak ve Švýcarsku, kde v roce 1981 zemřel.

Kompozice

Kniha Tři lásky je rozdělená do tří oddílů, respektive knih. Všechny spojuje hlavní hrdinka Lucy, o jejímž životě román vypráví. Název napovídá, proč jsou knihy tři. Jedná se o tři Lucyiny lásky: nejprve o lásku k manželovi Frankovi, dále k synovi Peterovi a následně k Ježíši Kristu.

Vydání

Můj výtisk je z roku 1947, kdy jej v Praze vydal nakladatel Ferdinand Holas.

Děj

Kniha první
Kniha první začíná líčením překrásné, až idylické lásky mladé manželky Lucy k jejímu manželu Frankovi. Lucy je zde příkladnou hospodyní, milenkou i matkou jejich malému synkovi. Poklidná hladina života rodiny je zkalena až v momentě, kdy na návštěvu přijede Frankova sestřenice Anna, samostatná mladá žena, jejíž minulost poskvrňuje fakt, že měla nemanželské dítě, které ve svých třech letech zemřelo. Frank Annu nejprve na návštěvu pozvat nechce, ale Lucy, která o ní nic neví, si toto gesto rodinné pohostinnosti nenechá vymluvit. S příjezdem Anny se v ní však probouzí nepoznaná žárlivost. Z různých náznaků nabývá přesvědčení, že otcem Annina nemanželského dítěte byl Frank, který u její rodiny v dané době pracovně pobýval. Tato myšlenka ji mučí. Nedůvěra k Frankovi stále stoupá. Přesto jej ale miluje a hlavně si ho nechce nechat vzít. V přesvědčení, že Frank se chystá s Annou odjet a ji opustit se v mlze vrhá do loďky a pronásleduje tu jejich, která vyjela dříve. To je však příčinnou jejího prvního životního neštěstí. Její loďka narazí do loďky s Frankem a Annou a Frank na následky neštěstí umírá. Jeho poslední slova jsou o tom, že svou ženu nikdy nezradil...

Kniha druhá
Lucy teď stojí před náročným úkolem zajistit obživu pro sebe a svého malého syna. Díky dobrým vztahům s Frankovým bývalým zaměstnavatelem se jí podaří získat práci, kterou dříve vykonával její manžel. Syna pošle do kvalitní internátní školy, protože je přesvědčena, že je velmi talentovaný. Odloučení snáší těžce, ale dokáže se přes něj přenést s myšlenkou, že to dělá pro něj. Syn Peter jí odplácí něžnou synovskou láskou a to je to, po čem ona touží nejvíce. I když posléze ztratí práci a musí přijmout obtížné a velmi nepříjemné zaměstnání, vytrvá v práci pro něj. Po skončení studia se Peter vrací domů. Je v šoku z podmínek, v nichž matka žije, dokáže se s nimi však po čase vyrovnat. Podaří se mu získat stipendium umožňující studium na lékařské fakultě, která je jeho i jejím dávným snem. Dalších pět let Lucy otročí a obětuje vše, aby syn mohl dostudovat. Těší se na společný život po skončení jeho studií, kdy se naopak on postará o ni. Její sen je však zmařen Peterovým zamilováním. Tajně se žení a odjíždí do Londýna zařídit si praxi za peníze majetné novomanželky.

Kniha třetí
Zlomená Lucy zklamaná synovým nevděkem a trpící samotou upne svou lásku k Bohu. Stále chodí do mizerné práce, nyní je pro její duši ale záchranou kostel. Vroucně miluje Ježíše Krista, jezulátko, které téměř ztotožňuje s vlastním synem, když byl malý. Po několika měsících intenzivního křesťanského života se rozhodne odejít do kláštera. Ten vnímá jako přístav klidu a bezpečí po prohraných životních bitvách. I přes její věk (45 let) je jeden belgický klášter ochoten ji přijmout. Nastupuje do něj se srdcem na dlani a touhou podvolit se všemu. Matka představená v noviciátu je však na ni až příliš přísná. Lucy po půl roce už přestává zvládat neustálou nespravedlnost a zcela iracionálně se rozhoduje pro útěk. Je nalezena v zahradě, kde padla vyčerpáním. Jeptišky ji za tento přestupek samozřejmě vyloučí, chtějí se však o ni postarat do doby, než se uzdraví a nabere tělesnou sílu. Tvrdohlavá Lucy však v jejich péči nechce zůstat ani o chvíli déle. Píše telegram synovi, ať ji druhý den v určitou dobu očekává na nádraží. Vydává se na náročnou cestu vlaky a lodí, do Londýna přijíždí zcela zbědovaná. Přechází po nádraží, syn však nikde. Po hodině upadá do bezvědomí a je převezena do nemocnice. Tam po dvou dnech umírá na zápal plic. Se svým synem se již nesetká. Je totiž na dovolené a telegram o jejím příjezdu se k němu nedostal včas.

Postavy

Lucy - mladá skotská žena, jíž zemřeli rodiče. Po jejich smrti se proti bratrově vůli vdala za Franka, postavení jehož rodiny bylo nižší než její. Odtud pramení její konflikty s bratrem.
Frank - klidný a vyrovnaný muž živící se jako obchodník, prodejce. Žije svým navyklým způsobem života, který je až trochu nudný. V kariéře nesměřuje k žádným výšinám, což Lucy nemůže pochopit.
Peter - syn Lucy a Franka, talentovaný a hezký chlapec milující svou matku. V momentě, kdy je vystaven konfliktu mezi ní a jeho láskou, však volí vlastní budoucnost a manželství s bohatou Rose, jejíž rodinu jeho matka nemůže vystát.
Lucyin bratr Richard a jeho žena Eva - majetní příbuzní, kteří však odmítají Lucy a jejího syna jakkoli finančně podpořit.
Frankův bratr Joe - bodrý majitel hostince, který stále jen slibuje, své sliby však neplní.
Frankův bratr Edward - dobře si žijící kněz, který varuje Lucy před vstupem do kláštera, ona ho však neposlechne.
Frankova sestřenice Anna - moderně smýšlející a finančně nezávislá žena, která svým liberalismem pobuřuje starosvětsky a konzervativně smýšlející Lucy.

Místo

Převážně Skotsko, dále Belgie a Anglie.

Čas

Není přesně vymezen, pravděpodobně přelom 19. a 20. století.

Vlastní názor

Tak tahle kniha mě úplně dostala. Ne ani tak příběhem jako takovým, který po svém sepsání působí možná až přebujele tragicky, ale spíše dokonalým vystižením osobnostních vlastností postav, tím, jak nám autor odhaluje jejich prožívání a smýšlení. Cronin nás zve na procházku po stopách ženy, jejíž život se kvůli neschopnosti nepodlehnout svým vášním stává dokonalou tragédií. V jejím příběhu bylo několik odboček, které jí mohly nabídnout příjemnější život. Ona však pod diktátem něčeho, co nazývala "láskou" všechny zavrhla. V první knize by bývalo stačilo důvěřovat svému manželovi, nenechat se zaslepit žárlivostí a strachem z opuštění. Počkat a promluvit si s ním. Ve druhé knize mohla Lucy snadno přijmout manželství, který jí nabízel její bývalý zaměstnavatel, jehož měla vždycky ráda, čímž by se zbavila nutnosti otrocky pracovat v hrozných podmínkách. Stejně tak se mohla pokusit sblížit se synovou vyvolenou Rose nebo se zbytkem rodiny, se kterým se její syn začal stýkat. To obojí by však v jejím pohledu pošlapalo lásku mezi ní a jejím synem, a tak těmito cestami nešla. Ve třetí knize by ji zase před smrtí zjevně zachránilo pár dní odpočinku v péči sester z kláštera. Její hrdost a impulzivita jí však nedovolily je přijmout. Upnula se zpět k synovi, nenechala si ani potvrdit přijetí telegramu a jako šílená vyrazila na cestu, jež v jejím zdravotním stavu nemohla dopadnout dobře. Lucy, zkrátka, ač vždy vedena pocity, které ona sama považovala za ušlechtilé, dělala příliš mnoho chyb vyplývajících z její vášně, tvrdohlavosti a neústupnosti. Bylo smutné číst tento román. Zároveň byl však i v něčem varující. Myslím si, že řada z nás žen, občas inklinuje k podobným iracionálním rozhodnutím. Z tohoto úhlu pohledu se pak kniha dá vnímat jako velmi sugestivní óda na racionalitu.

Kam dál?
Čtenářský deník - Archibald Joseph Cronin: Klíče království nebeského

Štítky: ,

Zrcadlo - přehled textů