Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 06/2008 - Stránka z Archívu

Jaké požadavky by měl splňovat člověk pracující v pomáhajících profesích?

Chceme-li uvažovat o takzvaných pomáhajících profesích, měli bychom nejdříve vymezit právě termín pomáhající profese. Viděno z širší perspektivy, spadali by tam téměř všichni zaměstnaní lidé, poněvadž hlavním cílem lidské pracovní aktivity je pomáhat sobě a ostatním přežít – a to v co nejdůstojnějších podmínkách.

Termín pomáhající profese se ale běžně používá v jiném smyslu. Pavel a Helena Hartlovi ve svém Psychologickém slovníku uvádějí tuto definici pomáhajících profesí: „souhrnný název pro veškeré profese, jejichž teorie, výzkum a praxe se zaměřují na pomoc druhým, identifikaci a řešení jejich problémů a na získávání nových poznatků o člověku a jeho podmínkách k životu, tak aby mohla být pomoc účinnější; patří sem lékaři, zvláště psychiatři, psychologové, sociální pracovníci, speciální pedagogové, šířeji i fyzioterapeuti, balneologičtí pracovníci apod.“ Proto i já se v rámci této eseje budu držet výše uvedené definice. Na ni také navazují mé další úvahy.

Jak můžeme vidět, pole působnosti tzv. pomáhajících profesí je velmi široké a tím pádem problematika, s kterou se setkávají, velmi rozmanitá. Z různorodosti problémů a situací, jimž jsou osoby těchto povolání vystaveny, vyplývají i rozdíly v požadavcích na jejich vzdělání, osobnostní rysy a další charakteristiky.

Co se týká vzdělání, první věcí, kterou bychom se měli zabývat, je otázka, zda-li stačí k dobrému výkonu té které profese vzdělání středoškolské či je potřeba vzdělání vyššího. Podíváme-li se na stávající situaci v naší republice, musíme konstatovat, že pomáhajících profesí, u kterých stačí úspěšně absolvovat střední školu, ubývá. Dobře je to vidět na příkladu zdravotních sester – před dvěma lety odstartoval poslední první ročník těch, kterým bude postačovat střední škola. Není asi třeba říkat, jak je tomu u lékařů nebo psychologů. Zdůraznit mohu snad jen fakt, že vysokoškolským diplomem jejich vzdělávání nekončí. Dále je třeba projít různými atestacemi, absolvovat rozličné kurzy atd.

Dalším aspektem našeho náhledu na vzdělávání lidí v pomáhajících profesích je otázka, zda a kolik je k správnému výkonu povolání třeba praxe. Ačkoli praktické zkušenosti jsou právem považovány za podstatné i u jiných profesí, jednání s lidmi v obtížných životních situacích má i zde svá specifika. Téměř nikde není důležitější být dobře obeznámen s terénem a zákonitostmi fungování prostředí než právě u profesí, o nichž hovořím. Představme si například sociální pracovnici. Kdo více potřebuje výcvik v terénu vedený zkušeným kolegou s velmi dobrým vhledem do problematiky?

Co se týká znalostního aparátu, je pro každou z pomáhajících profesí natolik odlišný, že není dost dobře možné jej nějak souhrnně pojmenovat. Poznatky, které by měl ale umět uplatňovat kdokoli, kdo se věnuje práci s lidmi, pocházejí z oblasti psychologie. To je také důvodem, proč vycházejí publikace typu Psychologie pro učitele nebo Psychologické minimum lékaře. Lidé v obtížných životních situacích jsou totiž zranitelnější než obvykle, proto by jim nedostatečně citlivý přístup mohl velice uškodit (velmi opatrný by měl být ošetřující lékař například při sdělování vážné diagnózy pacientovi).

Osobnostní charakteristiky člověka pracujícího v pomáhajících profesích


Pojďme se nyní podívat, jaké osobnostní charakteristiky by měl mít člověk, který se rozhodne pro takovouto životní dráhu. Vzhledem k velké náročnosti povolání z hlediska frustrace a stresu by bylo dobré, aby jeho frustrační tolerance byla mírně zvýšená nebo v normě. Tento člověk by také neměl trpět nedostatkem sebedůvěry a jeho sebepoznání by mělo být na co nejvyšší úrovni. Reálné sebepoznání usnadňuje i poznání ostatních. Kvůli své důvěryhodnosti by měl tento člověk vystupovat konzistentně, jeho postoje by neměly procházet častými proměnami. Také schopnost empatie, tedy vcítění se, je velmi důležitým prvkem. Doplňujícími vlastnostmi osobnosti by pak mohly být například trpělivost, nezaujatost a schopnost udržet si odstup od problému, ačkoli se domnívám, že tyto charakteristiky patří mezi ty poměrně dobře naučitelné a dají se tedy získat časem. Nejdůležitějším předpokladem k účinné pomoci druhému člověku je podle mého názoru ale touha pomoci. Je logické, že bez pozitivního přístupu a v područí lhostejnosti se nikdy nemůžeme stát dobrými v profesích, jejichž hlavní náplní je pomáhat.

Jedním z podstatných kritérií pro práci, o níž hovoříme, je i schopnost a ochota jednat podle etických měřítek. Slovy Jiřího Jankovského: „Pomáhající profese jsou mnohem více službou a posláním než rutinní prací. Jen velmi obtížně si proto tuto činnost dokážeme představit při absenci etických souvislostí.“ Etiku jako takovou do pomáhajících profesí, konkrétně do lékařství, zavedl už řecký lékař Hippokrates, jehož přísahu skládají absolventi medicíny dodnes.

Své etické kodexy mají ale i jiné organizace sdružující pracovníky pomáhajících profesí – například Česká stomatologická komora, Českomoravská psychologická společnost, Česká asociace sester a jiné. Existují i dokumenty shrnující práva pacientů, dětí v nemocnici, duševně postižených lidí nebo tělesně postižených osob. Všechny tyto kodexy, charty a deklarace mají za úkol vytýčit meze pro chování pracovníků poskytujících péči a jejich klientů. Pro členy výše uvedených organizací jsou pravidla jejich etických kodexů závazná. V případě jejich porušení projednává každý jednotlivý případ etická komise.

Jaké požadavky by tedy měli splňovat lidé pracující v pomáhajících profesích? Měli by to být lidé s širokým zájmem o to, co se kolem nich děje, jak se cítí jejich bližní. Lidé, kteří nejsou zaměřeni pouze na sebe, ale jejichž cílem a snad i potřebou je dávat. Zapovězen by jim měl být egoismus, velká by měla být míra jejich schopnosti komunikovat s lidmi. Lidé v pomáhajících profesích by také měli být kvalitně vzděláni ve svém oboru, protože následky jejich neprofesionality by mohly být fatální; měli by se snažit co nejvíce proniknout do praxe a postupem času si doplňovat své vzdělání.

Diskutovat můžeme o tom, do jaké míry by měly charakteristiky uvedené v mé seminární práci vrozené a formované výchovou a do jaké se dají získat sebevýchovou a o tom, nakolik je možné mnou zde navržený ideál splnit. Jasné je, že nikdo není dokonalý, a proto ani žádný ze současných ani budoucích sociálních prcovníků, lékařů ani psychologů dokonalý nebude. Myslím si ale, že každý z nich by si měl uvědomit, nakolik má v rukou životy ostatních lidí a podle toho ke své práci zodpovědně přistupovat.

Zdroje:
Pavel a Helena Hartlovi: Psychologický slovník
Jiří Jankovský: Etika pro pomáhající profese

Štítky:

Co je zač ta bytost člověk

Člověk je žijící tvor patřící do živočišné říše. V biologické kategorizaci spadá pod název homo sapiens sapiens, tedy člověk moudrý moudrý, což rozhodně svědčí o jeho solidním druhovém sebevědomí. Ano, my jsme ti moudří. My jsme ten do říše zvířat spadající a zároveň se z ní vydělující druh. Druh balancující někde na pomezí přírody a kultury, druh přírodu využívající a posléze ji i měnící k „obrazu svému“.

Jaké jsou rozdíly mezi člověkem a jinými živočichy?


Jako jeden z těch hlavních bývá tradičně uváděno sebeuvědomování. Kolem třetího roku věku či ještě dříve si začneme být jistí tím, že „to“ v zrcadle jsme my a také začínáme používat zájmeno „já“ místo toho, abychom o „nás“ hovořili v třetí osobě. A celý náš další život se zabýváme svými pocity, touhami, vášněmi, nasloucháme svému vnitřnímu hlasu, zjišťujeme, kdo „já“ vlastně jsem a zároveň ho konstruujeme svými činy. Přemýšlí o tomto liška, pavouk nebo antilopa? Vnímají se tak? Možná na nějaké elementární úrovni, ale pravděpodobně se spíše řídí svými vrozenými instinkty, které jim napovídají – teď sháněj potravu, teď měj mladé, teď pozor, blíží se predátor…! Zvířata se snaží o prospěch svůj, maximálně ještě o prospěch svých mladých. Snaží se individuálně přežít a také udržet svůj druh na této planetě po co nejdelší dobu. Jejich způsoby dosažení tohoto cíle jsou mnohdy úchvatné, ale to by patřilo spíše do pořadu BBC o přírodě než sem.

Člověk, naproti tomu, snad vlivem kultury, socializace či kdoví čeho, je schopen a ochoten dělat i věci, které jsou v přímém rozporu se zájmy jeho nebo jeho mláďat. Třeba proto, že je to „správné“, společensky vyžadované či prostě tradiční. Tím nechci říct, že by u člověka přestaly fungovat instinkty. Například „biologické hodiny“ u žen v souvislosti s mateřstvím jsou nyní poměrně známou a hodně diskutovanou věcí. Spíš tím chci naznačit, že instinkty dnes nejsou jediným motorem jednání lidí. Člověk, ač nesporně má svou biologickou stránku, ji i překračuje svou stránkou sociální.

I základní cíl existence člověka dnešní doby se liší od cíle, který jsem nastínila u zvířat. Alespoň, budeme-li se bavit o současné euro-americké kultuře, nejde nám už primárně o to „přežít“, my chceme žít, užít si, realizovat svůj potenciál, hledáme „smysl svého života“ a mnohým z nás se jen těžko smiřuje s myšlenkou, že smysl je dost možná právě v tom přežití, předání své genetické informace potomkům, jejich vychování a naději na to, že lidský rod se udrží na Zemi co nejdéle. A to je, podle mého názoru, jedna za základních charakteristik lidí: chceme víc. Vždycky. Nikdy nejsme spokojeni, stále chceme lepší životní podmínky: dokonalejší zdravotnictví, více volného času, zábavy, lepší technologie a také více poznání. Člověk se mi v tomto ohledu zdá býti perfekcionistou. A to je asi ten důvod, proč dnes máme mikrovlnné trouby, digitální fotoaparáty a kosmické lodě.

Další charakteristikou, ve které se člověk liší od zvířat, je už nastíněné ovlivňování věcí kolem sebe. Člověk místo toho, aby se sám přizpůsoboval okolí, snaží se to okolí pozměnit tak, aby mu vyhovovalo. Začal s tím, když žďářil lesy, aby měl kde pěstovat rostliny pro svou obživu. I to souvisí s hladem po „lepším životě“, který jsem zmiňovala v minulém odstavci. Předpokladem takového vývoje, jaký jsem naznačila, je samozřejmě také vyšší propracovanost dorozumívání u člověka než jaká se vyskytuje u zvířat – bylo by vskutku těžko možné, neřku-li rovnou nemožné, dospět do dnešní fáze vývoje bez řeči a také (o něco později vzniklého) jejího písemného zaznamenání.

Člověk je bytost složitá. Tvor složený na jednu stranu z atomů, molekul, orgánů, orgánových soustav a nějakého obalu v podobě kůže/vlasů/chlupů atd. a na stranu druhou bytost tvořená charakterovými vlastnostmi, city a citovými vztahy. Kontroverzní americký spisovatel Charles Bukowski ve své knize Básně napsal: „Říkám, že tě miluji, a přitom moje střeva zpracovávají můj oběd“. Rozpor mezi duchovnem a tělesnem a na druhou stranu jejich souhra a vzájemná spolupráce je další charakteristikou člověka, kterou bych zde chtěla zdůraznit. To, že duševní a tělesné spolu souvisí, se projevuje například u takzvaných psychosomatických nemocí.

Člověka můžeme také vnímat v jeho sociálním kontextu. Můžeme hovořit o tom, že je jakousi sumou rolí, které hraje ve společnosti, či naopak o tom, že je tím, co zbude, když z něj všechny ty role „oloupeme“, jako bychom slupek zbavovali cibuli. Jak je to ve skutečnosti? Nakolik se ztotožňujeme s tím, koho hrajeme? Nakolik jen nosíme masky a nakolik si je zvnitřníme? To asi záleží na konkrétním jedinci, situaci, roli a není možné to generalizovat. Generalizovat je u člověka možné vůbec máloco. Ač třeba tahle práce zobecňuje víc než dost, chtěla bych podotknout, že jsem si vědoma toho, že člověk je bytost individuální. Každý jsme trochu jiný, ať už jde o to, jak vnímáme, jak cítíme či jak se chováme. Zároveň jsme si ale ve všech těchto oblastech velmi podobní a snad i proto můžeme říct, že náležíme k jednomu druhu.
Ano, každý člověk je jiný. Každý člověk je osobnost. Pojem osobnost označuje podle G. Tarda individuální jednotu člověka, která se projevuje v jeho sociálních vztazích a je založená na biologické jednotě jeho těla. Osobnost se formuje během celého života, není to něco, co nám bylo dáno, a nemůžeme to změnit. To, jací jsme, ale samozřejmě záleží i na vrozených dispozicích, jinak řečeno genetické informaci zprostředkované nám rodiči. A tímto se dostávám k věčnému sporu „dědičnost versus prostředí“.

V rámci vývoje lidského myšlení se objevilo mnoho názorů na to, jak tomu s poměrem vrozeného a získaného vlastně je. Dnes už konečně dospíváme do fáze, kdy opozici dědičnost proti prostředí měníme na „koalici“ dědičnost a prostředí. Co se týká jejich vzájemného podílu, současný pohled je takovýto: čím jsou projevy a chování určitého člověka extrémnější, tím větší podíl dědičných vloh, a tudíž tím menší je vliv prostředí. (Plaňava, 1998) Od tohoto autora si neodpustím ještě jeden citát, protože celé problematice vtiskuje jakýsi „rys lidskosti“, na kterou bychom asi neměli zapomínat – zvlášť, když hovoříme o člověku. „A tak ke dvojici dědičnost a prostředí přidejme ještě vědomé rozhodování, abychom mohli člověka charakterizovat jako bytost, která je tím, nebo alespoň má možnost být tím, co sama dokáže utvořit z toho, co z něj prostředí a dědičnost chtěly mít.“ (Plaňava, 1998)

Kdybych měla uvést způsob pohledu na člověka, který je nejbližší konkrétně mně, pokusila bych se na něj podívat z hlediska potřeb a motivace. Abraham Maslow, jeden z humanisticky orientovaných psychologů, vytvořil v 60. letech takzvanou pyramidu potřeb, která se stala, dá-li se to tak říct, psychologickým evergreenem. Na její základně najdeme fyziologické potřeby jako jsou hlad, žízeň, potřeba tepla, sexu… tyhle a asi ještě ta následující (potřeba bezpečí) jsou pravděpodobně společné lidem i zvířatům. Na dalším stupínku pyramidy už stojí potřeba lásky, nad ní potřeba sebeúcty a úplně na vrcholku potřeba seberealizace. A možná právě o tomhle je člověk. O tom, co potřebuje. O tom, co chce. Mohlo by platit „řekni mi, co chceš, a já ti řeknu, jaký jsi“? Já myslím, že ano. Chtění a tedy i motivace člověka vychází z toho, jak se cítí (co mu chybí, co ho bolí…), a určuje, jak se chová (co se snaží získat, čemu se snaží vyhnout…). V tomto mechanismu zajisté hraje roli i učení – konkrétně v tom, že zkušenost přináší člověku představu o tom, co je mu příjemné/nepříjemné (tedy, co chce/nechce), a také v tom, že učením člověk zjišťuje, jakými prostředky se co dá nabýt a jak úspěšně. A nejde nutně o to, že by se člověk musel sobecky snažit získávat hmotné statky – hodnotu mají i nehmotné věci typu pochvaly, uznání či úsměvu druhého. Právě tyto nehmotné příjemné zážitky nám dokazují lásku druhých, pomáhají nám budovat naši sebeúctu a tím nás posunují i ke kýžené seberealizaci, která stojí na vrcholku zmiňované pyramidy. Toto je má zjednodušená představa o tom, jak asi člověk funguje ve vztahu ke svým touhám.

Můžeme se přít či rozprávět o tom, zda je člověk „od přírody“ dobrý nebo zlý, zda je silný nebo zranitelný, zda je spíše fungujícím systémem nebo několika na sobě nezávislými stránkami a částmi. A nejen, že tyto debaty vést můžeme: my je také vedeme. A z toho už od dob antické filosofie vznikají tisíce, miliony a miliardy vyřčených slov, popsaných stran a různě modifikovaných názorů. Pohledů na člověka je nekonečně mnoho. Jinak jej nahlížejí ekonomové, politici, fyzikové, genetičtí inženýři… A i v rámci samotné psychologie existuje řada škol a názorů.

Psychoanalýza, behavioristé, tvaroví či humanističtí psychologové, ti všichni a mnozí další se dívají na člověka různě a používají k tomu různá hlediska.

Můj názor je ten, že každý z nich má trochu pravdy, nikdo ji však nemá celou. A ani ji celou mít nemůže. Protože člověk je natolik složitý, komplexní a sám v sobě rozmanitý, že není možné dospět k vševysvětlujícímu a celkovému náhledu na to, co zač ta bytost člověk vlastně je. To, co můžeme s klidným svědomím říci, je, že člověk tu je. Můžeme se snažit ho – jako jednotlivce - poznávat, chápat či mu pomáhat. A já osobně se přikláním k názoru, který vyjádřil například Mark Vonnegut ve své knize Expres do ráje: tedy, že cesta je cíl. Nevěřím, že bych někdy mohla získat takový nadhled nad člověkem jako takovým, abych mohla říct „vím, jací jsou všichni lidé, vím, co zač ten člověk je“, ale to neznamená, že bych se měla přestat pokoušet rozumět tomu, kdo jsme, proč tu jsme a co tu děláme.

Použitá literatura:
Plaňava, I. (1998). Spolu každý sám. Praha: Nakladatelství Lidové noviny


Kam dál?
Maslowova pyramida lidských potřeb

Štítky:

Dětská věda - Dětské prekoncepce

Obecně k tématu

Tématem, kterému se budu věnovat, jsou tzv. dětské prekoncepce. Jinými termíny používanými pro tento fenomén jsou například dětské naivní, dosavadní nebo alternativní koncepce, případně naivní teorie dítěte či dětské implicitní teorie. Jedná se o téma důležité a to především pro jeden z hlavních cílů pedagogické práce – zprostředkování toho, co dospělí – učitelé vědí o světě, dětem - žákům. Pokud chceme někomu něco vysvětlit a přiblížit mu jevy kolem něj, je třeba porozumět tomu, jak si ten člověk fungování věcí kolem sebe představuje sám o sobě, s čím do pedagogického procesu přichází. Jedině pak můžeme jeho představu formovat správným směrem.

Co je to prekoncepce a její teoretické ukotvení


Děti ve škole mají před probíráním nového učiva mnohdy své naivní, primitivní, teprve krystalizující pojetí. Pro tento „stav“ žákova pojetí učiva se v literatuře uvádí pojem prekoncepce. Tato koncepce má kognitivní složku (poznávání a porozumění fenoménu), afektivní složku (vztah k němu, jeho hodnocení) a konativní složku (výkonovou). K prekoncepcím docházejí děti v rámci procesu poznávání na základě svých zkušeností. Podíváme-li do historie psychologie, nalezneme hned několik teorií, které toto téma alespoň zčásti reflektují. Asi nejvýznamnější z nich je teorie slavného vývojového psychologa Jeana Piageta. Ústředním pojmem jeho pojetí je tzv. kognitivní schéma. Schéma je „teorií“ dítěte o tom, jak funguje svět okolo něj. Zahrnuje představy, znalosti a zkušenosti dítěte a vzniká jeho aktivní činností, manipulací s předměty nebo jejich modely. … V procesu poznávání se dítě opírá o již vytvořená schémata, do nichž vstupují jeho nové zkušenosti z experimentace s novými předměty. Schémata se v průběhu času mění, a to především pomocí dvou procesů, které Piaget nazývá asimilace a akomodace – asimilací se rozumí začlenění nového poznatku mezi již existující schémata (přizpůsobení nového poznatku starým schématům), zatímco akomodace odkazuje k přizpůsobení starých schémat novému poznatku. Ve výuce se učitel snaží přimět žáka, aby svá již vytvořená schémata poupravil v souladu s novým poznatkem, a tak provedl akomodaci. Tento proces nemusí být jednoduchý, ale to není důvodem, aby učitel svou snahu vzdal. Diagnostika a překonávání prekoncepcí je velmi důležitá, protože jako na jednom z faktorů na ní závisí, zda žák dané problematice skutečně rozumí nebo při zkoušení jen bezduše reprodukuje nazpaměť naučený text. Vzhledem k tomu, že dnes vznikají diplomové práce na téma prekoncepcí, se zdá, že naše pedagogické fakulty této problematice pozornost věnují. Otázkou je pak jen, nakolik se učitel dokáže na tuto oblast zaměřit v praxi. Dalšími teoretickými přístupy, které je třeba v této oblasti zmínit, jsou teorie L. S. Vygotského (hovoří o tzv. zóně nejbližšího vývoje, která je vlastně rozdílem mezi úrovní schopností dítěte řešit problém samo a s pomocí dospělého; dospělý zde může napomáhat urychlení psychického vývoje), J. Brunera (každé téma je složeno z faktů, pojmů a generalizací, z nichž právě poslední jmenované jsou nejdůležitější pro pochopení problému žákem), D. P. Ausubela (klade důraz na tzv. smysluplné učení, které nestaví na memorování, ale na úmyslné logické strukturaci poznatků v paměti) nebo F. J. Dochyho, který se zabýval tematikou tzv. dosavadních znalostí žáka.

Příklady prekoncepcí

V literatuře se setkáváme především se zmínkami o prekoncepcích nesprávných – tzv. miskoncepcích. O této problematice se nejčastěji se referuje v souvislosti s přírodními vědami. Zde uvádím několik příkladů z fyziky: 1. Při každém pohybu (i rovnoměrném přímočarém) je nezbytné, aby na těleso působila síla ve směru tohoto pohybu. ; 2. Síla musí působit tak dlouho, dokud trvá pohyb; 3. Na těleso, které se pohybuje rychleji, působí větší síla. ; 4. Větší těleso působí na menší větší silou. 5. Na těleso, které je v klidu, nepůsobí žádná síla. 6. Tření není "pravá síla", je to nějaký "odpor pohybu". Z povahy prekoncepcí však vyplývá jejich univerzální existence, a tak se s nimi setkáme například i v zeměpise (Výzkum s názvem Prekoncepce žáků základní školy o tvaru a složení Země v této oblasti prováděli Dana Hübelová a Tomáš Janík) nebo dějepise. (britský výzkum Robina Conwaye, který přinesl např. zjištění, že žáci jsou přesvědčeni o tom, že automobily byly v 19. století široce rozšířenou záležitostí).

Žákovské prekoncepce a výuka


„Obtížnost“ vyrovnání se s miskoncepcemi ve výuce tkví především v jejich tendenci k rezistenci, přetrvávání, navzdory třeba i velmi jasnému a přehlednému vysvětlení problematiky učitelem. Bylo vytvořeno již několik výukových postupů, které vedou k překonání těch chybných. Tyto postupy nejsou jednoduché, vyžadují od učitele značné znalosti a dovednosti v problematice prekoncepcí. Možné je například využít tzv. poznávacího konfliktu mezi prekoncepcí a nově získaným poznatkem nebo diskuse anologií mezi nimi. Důležitým poznatkem pro každého učitele by však mělo být také to, že prekoncepce nemusí být vždy špatné a využití těch správných může být ve výuce naopak velmi efektivní.

Závěr

Cílem této práce bylo podat stručný výklad o tématu, jemuž se v poslední době věnuje stále větší pozornost, avšak někteří učitelé, kteří si příliš neaktualizují své znalosti, o něm nemusí mít patřičný přehled. Rozsah práce bohužel nedovoluje podat podrobnější informace – například o diagnostice žákovských prekoncepcí nebo o konkrétních metodách práce s nimi. Přesto věřím, že by informace tohoto typu mohla být leckterému pedagogovi k užitku – byť jen třeba proto, aby ho zaujala a podnítila ke studiu dalších materiálů k tématu.

Kam dál?

Nadané dítě: Jaké by mělo být, aby v životě uspělo?


Použitá literatura

1. ČÁP, Jan, MAREŠ, Jiří. Psychologie pro učitele. 1. vyd. Praha : Portál, 2001.

2. NEZVALOVÁ, Danuše. Konstruktivismus a jeho aplikace v integrovaném pojetí přírodovědného vzdělávání – úvodní studie [online]. 2006. Olomouc : Univerzita Palackého, 2006 [cit. 2007-10-22].

3. MANDÍKOVÁ, Dana. Výuka Newtonových zákonů I - intuitivní představy žáků. Metodický portál RVP : Základní vzdělávání [online]. 2005 [cit. 2007-10-22].

4. CONWAY, Robin (2006). What they think they know: the impact of pupils' preconceptions on their understanding of historical significance. Teaching History,(125), 10-15. Retrieved October 22, 2007, from Academic Research Library database. (Document ID: 1189446481).

5. TRNA, Josef. Žákovské prekoncepce ve výuce fyziky [online]. Brno : Pedagogická fakulta MU, [cit. 2007-10-22].

Štítky:

Komparace slovníkových hesel: Diskurz

V úvodu své práce bych ráda vymezila kategorie, které budu používat k porovnání hesla diskurz v daných publikacích. Jedná se o délku uvedeného hesla a fakt, zda je jeho zpracování komplexní či jen částečné, dále o způsob strukturace hesla a jeho srozumitelnost pro čtenáře a také o to, zda je v hesle zmíněna historie pojmu a jaké osobnosti autoři slovníku k pojmu diskurz váží. V závěru práce provedu i krátké srovnání podobností a rozdílů u jednotlivých hesel. A nyní již k daným publikacím.

Ve Velkém sociologickém slovníku je svým rozsahem heslo ze studovaných publikací nejkratší. Pohled autorů na pojem diskurz je sociologický, vymezují jej z hlediska společnosti a jejího vztahu k užívání diskurzu. Heslo je strukturováno logicky a pro čtenáře přehledně. Začíná výčtem historie spjaté s pojmem a následně podrobněji rozebírá hlavní pojetí diskurzu ze svého pohledu (tj. Foucaultova). Historie pojmu je v tomto slovníku zmíněna nejobšírněji ze všech, hovoří se zde i o starověku, největší prostor však zaujímá vysvětlení Foucaultova pohledu na diskurz.

Také ve Filosofickém slovníku najdeme heslo, které patří ke kratším. Toto je ale zpracováno z pohledu filosofie a literární vědy, osobně bych jej označila za nejméně komplexně zpracované. Strukturace hesla je zde od specifického k obecnému – obšírně je rozebrán filosofický význam pojmu, na konci hesla je krátce zmíněn i jeho obecnější význam. Pro laického čtenáře je tento způsob nevýhodný, protože se k jádru pojmu musí dosti dlouho propracovávat; pro specialistu však může být naopak funkční. Jedná se o jediný slovník z výběru, který nezmiňuje Foucaultovo pojetí diskurzu; hlavní osobností je zde Habarmas ajeho teorie komunikativního jednání.

Ve Slovníku mediální komunikace je rozsah hesla delší a i zpracování komplexnější (zmiňuje i diskurz obecně), zvláště je však zaměřeno na pojem diskurz z hlediska mediálních studií. Strukturace hesla je praktická, slovník nejprve uvádí 2 hlavní významy, v jakých se hesla užívá v mediálních studíích, posléze rozebírá Foucaultovo pojetí diskurzu a následně se opět vrací do mediální oblasti, které se podrobně věnuje a v níž uvádí i příklady. Vývoj pojmu zde (kromě Foucaulta) není zmíněn.

Lexikon teorie literatury a kultury poskytuje bezpochyby nejrozsáhlejší, ale také nejkomplexnější zpracování. Vymezuje a rozebírá 4 hlavní proudy teorie diskurzu. Strukturace hesla je přehledná, nejprve se věnuje pojmu krátce obecně, pak specificky každému ze 4 proudů t. diskurzu (ve své hlavní oblasti – literárním a kulturním pojetí diskurzu – obsahuje i příklad), závěr je opět obecný. Diskurz pojímá jako záležitost spojenou hlavně s obdobím od 70. let 20. století.

Wikipedia.org je jediným použitým internetovým zdrojem. Heslo zde patří k delším; elektronická forma encyklopedie však umožňuje specifickou práci s ní - po vyhledání pojmu diskurz (=angl. discourse) nabízí i hypertextový odkaz na diskursivní analýzu. Samo heslo je strukturováno tak, že na začátku je krátce vymezeno včetně jednotlivých oblastí, v nichž se používá; dále pokračuje podrobnějším výkladem o použití v rámci různých soc. věd. Jako hlavní osobnosti spjaté s pojmem zde vystupují Michel Foucault a Jürgen Habermas, jejichž odlišné pojetí je rozebráno; zmíněny jsou však i koncepce dalších vědců.

Z podobností mezi hesly bych ráda uvedla, že všechna hesla začínají odvozením pojmu z jeho původního jazyka – latiny - a ve všech publikacích (kromě Filosofického slovníku) je zmíněn Michel Foucault a jeho pojetí diskurzu. Každý z použitých slovníků má však také určitá svá specifika. Velký sociologický slovník jako jediný obsahuje překlad pojmu do významných světových jazyků. Lexikon literární teorie a kultury má zase vůči ostatním přesah ve dvou oblastech – jednak uvádí námitky vůči Foucaultově teorii a jednak také hovoří o tom, jak teorie diskurzu zapůsobily na vědu a vědeckou obec. Slovník mediální komunikace je (z mého pohledu) nejsrozumitelněji strukturovaný. Filosofický slovník jako jediný neuvádí Foucaultovu koncepci (což osobně považuji za chybu). U Wikipedie.org na základě znalosti hesla v jiných slovnících můžeme vytknout jistou nekoncepčnost (například opomíjí některé oblasti, v nichž se pojmu diskurz užívá, ačkoli jiné vyjmenovává a je patrné, že záměrem bylo postihnout celou šíři možného užití pojmu. Slovník mediální komunikace, Lexikon teorie literatury a kultury a Wikipedia.org na rozdíl od zbylých dvou slovníků obsahují příklad, který ilustruje danou problematiku.

To, který z uvedených slovníků je pro definici slova diskurz nejvhodnější či nejlepší je však relativní. Každý z nich akcentuje odlišný pohled, který ostatně často můžeme poznat už z názvu samotného slovníku.

Štítky:

(Nejen) populární hudba v reklamě

I. Úvod

Jako téma své práce jsem si vybrala číslo 12 – (Hudba a hudebníci v reklamě. Funkce, trendy, příklady slavných songů, hvězdy jako obchodní portály), a to především proto, že reklama sama o sobě mě baví a zajímá. Použitá hudba je jednou z jejích nejdůležitějších součástí, což je doložitelné třeba dnešním fenoménem „pídění se“ po tom, jakou píseň jsme to v reklamě slyšeli a snaze se k ní nějak dostat – ať už legálně či nelegálně.

Ve své práci se pokusím shrnout důvody, proč se hudba v reklamě užívá, faktory, které přispívají k výběru „té správné“ melodie a na závěr pohovořím také o typech reklamní hudby podle způsobu jejich vzniku.

II. Důvody užití hudby v reklamě


Hlavním důvodem užití hudby v reklamě je to, že působí na lidské emoce, a tak může přimět zákazníka, aby si koupil produkt bez rozumového zvážení nákupu. Hudba v reklamě využívá tzv. periferní cestu přesvědčování, což je právě způsob podání informací, který nestaví na racionálních argumentech, ale „tvůrce spotu upouští od jednoznačné a racionální argumentace a místo toho užívá vyššího počtu argumentů nižší intenzity (soustřeďuje se na vytvoření dojmu, asociací, emocionálního transferu).“ (Rozbořil, 2005)

Dnešní způsob života je založen na spotřebě. Vyrábět je možné pouze, pokud je pro koho. Reklama sama o sobě je jedním ze způsobů, jak přimět lidi k tomu, aby kupovali věci – pokud možno v co největším množství. Ne vždy je ale možné stavět jen na racionálních argementech. „Proč bych si měl pořizovat nový mobil, když mi ten starý ještě funguje?“ mohl by se spotřebitel zeptat. Reklama odpoví tím, že ukáže nové funkce propagovaného typu telefonu (často nepříliš velký posun) a aby své tvrzení něčím podpořila, podmaluje spot melodií, která zapůsobí na emoce příjemce. Ten je najednou konfrontován nejen s racionálnem, na které může racionálně odpovědět, ale také se svými emocemi, které ho mohou vést k nákupu, ač by mu „mozek“ říkal „ne“.

III. Faktory ovlivňující výběr hudby pro reklamu


1. funkce
Jak už jsem řekla, hudba se používá v reklamě, aby zapůsobila na naše emoce; tuto funkci je ale možné ještě rozdělit do dvou podkategorií.

a) Atmosféra
„Hudba je schopna rychle upoutat pozornost. Nejobvykleji se využívá hudba při navození nálady a vzbuzení emocí.“ (Svoboda, 2004, s. 30) Jako příklad můžeme uvést píseň Lemon tree od skupiny Fool´s garden v reklamě na ČSOB. Lemon tree (nebudeme-li brát v úvahu text, který její vyznění mění) působí jako veselá písnička a vytváří pohodovou a nenucenou atmosféru. ČSOB jako organizace poskytující služby typu pojištění, půjčky atp. může počítat s tím, že potenciální klient si spojí „pohodovou atmosféru“ s návštěvou banky, která je pro většinu lidí spíše nepříjemnou záležitostí. Stejnou funkci má dle mého názoru využití písně z filmu Snowboarďáci On my head v jiné reklamě této společnosti.

b) Podtržení významu reklamního sdělení písní
V reklamách si můžeme také všimnout snahy o podtržení celého sdělení použitou hudbou. Hezký příklad se slovy písně poskytuje reklama La Coste se songem Toma Jonese She´s a lady. Hlavní sdělení písně „she´s a lady“ je tak jednoduché, že prakticky netřeba překladu. V tomto případě je reklama na písni z velké části postavená. Koneckonců, která z dívek a žen by nechtěla být „lady“ pro Toma Jonese?
Je třeba zdůraznit, že v některých jiných případech bude podtržení reklamního sdělení hudbou u nás působit spíše na mladší diváky, kteří alespoň částečně ovládají angličtinu, jež je jazykem velké části hudebních doprovodů reklam.

2. souvislost s prezentovaným
Druhým důležitým faktorem pro výběr hudby pro reklamu je, aby se hodila k tomu, co je prezentováno. I zde můžeme identifikovat dva podtypy, s čím má hudba souznítt:

a) s produktem a image značky
Hudbu je třeba ji vybírat tak, aby ladila s produktem a image značky. Zde je analogie s použitím hudby na prodejním místě. Zajímavý experiment ve vinotéce uskutečnili Areni a Kim v roce 1993. Zkusili, zda je nějaký rozdíl v prodeji vín v závislosti na typu hudby, která v daném prostoru hraje (populární nebo vážná). „Druh hudby neovlivnil množství prodaných lahví vína, avšak klasická hudba vedla k tomu, že zákazníci kupovali dražší vína, než v případě, kdy hrála populární hudba. Vysvětlení tohoto jevu je založeno na hypotéze, podle které dochází k podvědomému spojení toho, co by k sobě mělo patřit (tzv. musical fit).“(Franěk, 2002) Musical fit je efekt, který je v poslední době zkoumán. Studie provedená v roce 2004 Adrianem Northem a dalšími ukazuje, že posluchači si vzpomínají na více rádiových reklam, pokud hudební/hlasový obsah koresponduje s výraznými vlastnostmi propagované značky. (North, 2004)
Příklady z oblasti reklamy vysílané u nás můžeme najít třeba takovéto: Hudební doprovod v reklamě na sýry Želetava – snaha o odkaz na tradici (dlouhodobá image značky) a na to, že se jedná o český výrobek. Proto zřejmě byla vybrána píseň Miluju a maluju od Václava Neckáře. Je faktem, že píseň je v této reklamě navíc skvěle spojená se sloganem na závěru spotu „milujeme sýry Želetava“. Pěkného propojení značky a hudby si můžeme všimnout např. také u reklamy na Bohemia chips – image značky se také snaží být „česká“ , „lidová“ – a v reklamě se tedy objeví hit od pro Čechy (nejenom středního věku) legendární skupiny Olympic „Dej mi víc své lásky“, u níž, pokud bychom se snažili najít hlavní charakteristiku, dost z nás by to pravděpodobně svádělo říct „česká“.

b) se sdělením, příběhem reklamy
Hudební doprovod také musí ladit s celkovým sdělením reklamy, případně s prezentovaným příběhem. Jako příklad nám zde může posloužit píseň „Love is in the air“ od Johna Paula Younga použitá v reklamě na šampón Sunsilk. Příběh zde říká zhruba toto: dívka přece musí být krásná (= mít krásné vlasy), protože láska je ve vzduchu a může ji „přepadnout“ v každém momentu… dotyčná by jistě byla nerada, kdyby o ni měla přijít kvůli tomu, že její šampón je k ničemu nebo (nedejbože) proto, že nemá čerstvě umyté vlasy.

3. cílové skupiny
Hudbu je samozřejmě třeba také vybírat vzhledem k cílovým skupinám. Zde může jako pěkná ilustrace posloužit hudební diverzifikace reklam T-mobile pro různé cílové skupiny využitá v jejich kampani Ty měníš svět a Tvá hudba. Příklady použitých songů: hip-hopová část: Jadakiss - They Ain't Ready, punková část: Chromeo - Needy Girl, rocková část: Wolfmother -Woman. Je třeba jen podotknout, že se T-mobile specializoval na hudební vkus respondentů. Celá kampaň je zaměřená na mladou cílovou skupinu, firma ale vnímá, že „mladí“ nejsou homogenní, a proto se pokusila uspokojit jejich hudební preference třemi různými nahrávkami. Další důležitou proměnnou je věk. Když v reklamě na prostředek na nádobí Jar uslyšíme (mimochodem v české reklamě velmi oblíbeného) Václava Neckáře s hitem „Jak ten čas letí“, kde mimo jiné zpívá „koukám, jak ten čas letí, každýmu letí, tak co bych se bál“, můžeme dosti přesvědčeně předpokládat, že se jedná o spot pro hospodyňky středního či možná vyššího středního věku.

IV. Typy hudby v reklamě


Podle toho, jak použitá hudba vznikla nebo jaký má kredit v očích diváků, můžeme rozlišit tyto 3 skupiny:
1. známý hit od známého interpreta (v našich podmínkách například píseň Nahá od skupiny Wanastovi vjecy použitá v reklamě na Eurotel – O2)
2. neznámá píseň (zatím) neznámého interpreta (např. píseň Wisemen od tehdy u nás ještě neznámého anglického zpěváka Jamese Blunta v jedné předvánoční reklamě na T-mobile)
3. píseň složená na zakázku přímo pro konkrétní spot (může se jednat o nevýrazné a pouze podkreslující melodie, občas se však z nahrávky stane hit).

Každý z těchto typů má své výhody i nevýhody. Je asi snadné uhádnout, že 1. způsob je nejdražší a 3. naopak nejlevnější. Pokud chce reklamní agentura použít hit od nějaké hvězdy, může krom finanční bariéry narazit ještě na jiný problém. Některé hvězdy totiž odmítají svou hudbu do reklam pouštět (na což zajisté mají plné právo), jiné zase údajně vydávají omezení typu „má píseň nesmí být v reklamě na alkohol“. Druhý typ – písnička někoho neznámého může být velice dobrým způsobem, jak hudbu v reklamě vyřešit. Je „jen“ potřeba mít ten správný odhad, co se bude líbit. Písně na zakázku také mohou velice dobře fungovat. Jejich velkou výhodou je „šití přímo na míru“. U nás se jejich vytváření věnují například skladatelé jako je Jan P. Muchow, Ondřej Soukup nebo Petr Ostrouchov. Jak uvedl Dušan Belko: "Když jsme dělali spoty pro IKEA, které jsou hodně příěhové, nechali jsme zkomponovat filmovou hudbu a fungovalo to daleko lépe, než když jsme si pod to pustili hit od REM.“(Hegr, 2006)
Abychom si ještě víc přiblížili pohled někoho z branže, uvádím názor kreativního ředitele Mark/BBDO Martina Charváta: „ je jedno, zda je hudba přejatá či komponovaná, hlavně že dělá správnou službu - doručí vzkaz: ´Jestli má smysl použít hit, který bude stát víc než celé natáčení, použijme ho. Investice do něj vložená se nám vrátí. Pokud má smysl nabrnkat si zadarmo melodii na tři tóny, udělejme to. A pokud nám k celkovému vyznění reklamy nejlépe poslouží ticho, nechme zahrát ticho´"(Hegr, 2006)
Při čtení tohoto citátu lze snad jen dodat, že nelze nevzpomenout na dnes již legendární spoty Oskara, když vstupoval na český trh a trhal rekordy s písní „Zmýlená neplatí, láska se chápe opratí“.

V. Závěr

Jak je vidno, hudba je součástí reklamy, bez které by zmiňovaná (alespoň ta v elektronických médiích) mohla jen těžko existovat. Výběr hudby do reklamy může význam spotu podtrhnout, ale třeba i úplně otočit. Je proto třeba věnovat výběru té správné hudby dostatečnou pozornost, což reklamní agentury dělají a mnohdy se jim to velice daří. Je třeba podotknout, že používána není jen hudba populární, ale někdy také hudba vážná (dnes již klasické spoty na Budweiser Budvar nebo třeba některé spoty na oplatky Kolonáda). Na závěr si dovolím malé shrnutí: s hudbou v reklamě je to jako se vším v reklamě. Nikdy není předem zcela jasné, co bude fungovat, co nikoli, co budou lidé milovat a co skončí v propadlišti dějin. Jasné je jen to, že hudba v reklamě (v elektronických médiích) vždycky byla, je a bude.

VI. Použitá literatura

1. ADRIAN C. NORTH, LIAM C. MACKENZIE, RUTH M. LAW, DAVID J. HARGREAVES (2004) The Effects of Musical and Voice "Fit" on Responses to Advertisements1
Journal of Applied Social Psychology 34 (8), 1675–1708. doi:10.1111/j.1559-1816.2004.tb02793.x
2. ROZBOŘIL, Zbyněk. Televizní oázy bezpečí. Human resources server [online]. 2005 [cit. 2007-11-28]. Dostupný z WWW: http://www.hr-server.cz/common/vlastni_clanek_detail.asp?c_id=219&o_id=1466
3. FRANĚK, Marek. Hudba v obchodním prostředí. Psychologie dnes [online]. 2002 [cit. 2007-11-28]. Dostupný z WWW: https://is.muni.cz/auth/el/1423/podzim2007/ZUR258/um/Franek_-_Hudba_v_obchodnim_prostredi_2001.pdf?fakulta=1423;obdobi=4023;studium=185141;kod=ZUR258
4. HEGR, Jan. Reklama v TV : Hudební hit dost stojí, ale také hodně prodá [online]. 2006 , 14..11. 2007 [cit. 2007-11-28]. Dostupný z WWW: .
5. SVOBODA, Václav. 2004 Propagační kampaně v marketingových komunikacích. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta multimediálních komunikací

Pro vyhledávání vhodných reklam použitých v příkladech bylo využito webových stránek http://www.reklamavtv.cz/search.php?rsvelikost=sab&rstext=all-phpRS-all&rstema=23 a http://www.televiznireklamy.cz/C.php

Štítky: ,

Proměny sociální interakce v důsledku rozšíření masových médií

Srovnání přístupů Johna B. Thompsona a Joshuy Meyrowitze

Úvod

Jako téma své recenzní statě jsem si vybrala Proměny sociální interakce v důsledku rozšíření masových médií – porovnání přístupů Johna Thompsona a Joshuy Meyrowitze. Jedná se o zajímavé téma, na něž mají oba zmiňovaní autoři v lecčem podobné pohledy, někdy se však dívají z trochu jiných stran či akcentují jiné prvky sociálních změn. Ve své práci nejprve nastíním přístupy obou autorů samostatně a následně se pokusím najít podobnosti a rozdíly v jejich pojetí. V závěru práce shrnu základní koncepce obou autorů a hlavní jejich přínos.

Joshua Meyrowitz


Joshua Meyrowitz, americký profesor komunikace na University of New Hampshire, pronikavě analyzuje proměnu sociálního chování v souvislosti se změnou hlavních komunikačních médií. Jednou z jeho hlavních tezí je myšlenka o oddělení fyzického místa od místa sociálního. Zatímco dříve byla tato místa pevně spjata, s příchodem elektronických médií prodělala značnou změnu. Konkrétně jde o to, že nové technologie jako telefon, rozhlas či televize umožnily lidem být sociálně přítomni i tam, kde fyzicky přítomni nejsou. Jako příklad nám může posloužit představa telefonátu vnuka babičce na druhý konec republiky. Jak tento příklad navozuje, přispívají (v době Meyrowitze) nová média k větší mobilitě, a to nejen vzdálenostní (babička a vnuk), ale i sociální. Skupiny, které byly dříve nějakým způsobem vyděleny z většinové společnosti (např. černoši v USA) se prostřednictvím nových médií (především televize) začali více dozvídat o způsobu života ostatních, což v nich vyvolávalo touhu dosáhnout stejných možností a stejného životního stylu. Jak pomocí příkladu krásně vysvětluje Meyrowitz: „Můj strýc mi mnohokrát říkal, že když byl mladý, neuvědomoval si, jak byla jeho rodina chudá, protože každý, koho znal, byl stejně chudý.“ (Meyrowitz 2006: 114) Jak vidíme, média tím, že přibližovala dříve neznámé situace a kontexty, přispěla k uvědomění si. A uvědomění si či potažmo uvědomělost obecně je jednou z ingrediencí, na které byla postavena „šedesátá léta“. Meyrowitz nástup sociálních hnutí v této době zdůvodňuje právě nástupem televize a své tvrzení dokladuje tím, že generace hippies byla první americkou generací, jež měla v polovině domácností přístup k televizi dříve, než se naučila číst. Tuto myšlenku osobně hodnotím jako velmi zajímavou a z mého pohledu jako asi nejpřínosnější z celého textu.

Dalším pilířem Meyrowitzova uvažování jsou změny na „jevišti“ a v „zákulisí“, což jsou termíny, které si vypůjčil od amerického sociologa kanadského původu Ervinga Goffmana, jenž ve své knize s názvem Všichni hrajeme divadlo z pohledu dramaturgické psychologie analyzoval anglo-americkou společnost 50. let. Termín „jeviště“ odkazuje k tomu, co je pro publikum viditelné, zatímco „zákulisí“ je to, co se snažíme skrýt. Meyrowitz tvrdí, že „skupiny ztrácejí prostřednictvím elektronických médií výhradní přístup k aspektům vlastních zákulisních oblastí a mohou ´nahlížet´ do zákulisních oblastí jiných skupin.“ (Meyrowitz 2006: 116) Což způsobuje další významný jev: „tím, že televize zjednala publiku přístup do prostoru, který měl dříve charakter zákulisí, posloužila zároveň jako nástroj demystifikace. To vedlo k úpadku image a prestiže politických vůdců, demystifikovalo to dospělé v očích dětí a demystifikovalo to navzájem muže před ženami a ženy před muži.“ (Meyrowitz 2006: 253) Podle Meyrowitze prostřednictvím médií tak často „vidíme až do kuchyně“, že nikdo z dříve respektovaných autorit nemůže v našich očích zůstat čistý. Což – když využiju český kulturní kontext – svádí například k otázce: „Kým by byl ´tatíček Masaryk´ v naší době? Bylo by možné udržet image, jakou měl v době tištěných médií i dnes?“ Budeme-li uvažovat v souladu s Meyrowitzovým pojetím, budeme si muset odpovědět, že ne, jakkoli jsme na „našeho Masaryka“ hrdí. Elektronická média ničí fenomén hrdiny, nikdo jím zkrátka nedokáže být, protože nikdo není dokonalý… a protože prostřednictvím elektronických médií se o nedokonalostech slavných osobností každý velmi rychle dozví. Meyrowitzovo uvažování je pro mě v tomto ohledu skoro fascinující: pojmenovává a spojuje jevy, o nichž jako bychom sami tušili, že „nějaký takovýto“ význam mají, avšak nedovedli jsme to vyjádřit.

Televize ale pouze neruší možnost vzhlížení k „absolutním hrdinům“. Na základě takzvané parasociální interakce, což je konstrukt Hortona a Wohla, získáváme k mediálně „viditelným osobnostem“ jiný typ vztahu. „Diváci získávají pocit, že ty, s nimiž se setkávají prostřednictvím televizní obrazovky, ´znají´ stejně dobře jako své přátele a známé.“ (Meyrowitz 2006: 105) Pak se není co divit, že pláčeme pro mrtvé Johny Lennony, princezny Diany či Karly Svobody. Zde je vidět, jak krásně do sebe to, co Meyrowitz píše, zapadá.

Posledním stěžejním Meyrowitzovým tématem je metafora lovců a sběračů. Právě období, v němž lidé žili jako lovci a sběrači vykazuje dle Meyrowitze největší paralely s naším způsobem života, a to především v oblastech jako je malá diferenciace rolí žen a mužů, splývání práce a hry a nevyhraněnost přechodu mezi rolí dítěte a dospělého. Ty mají podle jeho názoru v naší době „na svědomí“ elektronická média, která demokratizovala přístup k informacím a vedla k větší homogenizaci společnosti. Díky nim, jak říká Meyrowitz „vzniká fenomén masové majority, jedné velké skupiny, jejíž členové žádné zásadní rozdíly rolí a privilegií nehodlají tolerovat“. (Meyrowitz 2006: 114) Co se týká této metafory, je Meyrowitzovo myšlení blízké Marshallovi McLuhanovi a jeho „globální vesnici“. McLuhan je však přesvědčen, že elektronická média vrací lidi do doby před tiskem, s čímž Meyrowitz příliš nesouhlasí, když říká, že „ve způsobu, jak skladujeme informace a jak uvažujeme, zůstáváme na rozdíl od předmoderních civilizací výrazně závislí na gramotnosti. Elektronický věk vyrostl z tištěné kultury a zachovává si celou řadu jejích rysů. […] Takže se spíš pohybujeme vpřed po spirále, než že bychom se vraceli v kruhu zpátky.“ (Meyrowitz 2006: 259) Tento přístup hodnotím jako mnohem střízlivější a logičtější, než je vizionářský McLuhanův náhled.

John B. Thompson


Britský sociolog John B. Thompson se ve svém textu zabývá kulturní přeměnou a změnou komunikačních a interakčních vzorců v průběhu dějin. Detailně sleduje takzvanou „medializaci kultury“, která dle jeho mínění začala ve druhé polovině 15. století s objevením prvních mediálních organizací. Thompson velmi zasvěceně vysvětluje a komentuje změny, které přinesl kupříkladu knihtisk, přičemž nezůstává pouze na rovině rozboru úrovně komunikace, ale věnuje se i ekonomickým a mocenským souvislostem. Hloubka, do jaké se pouští při výkladu historických témat je jedním z velkých kladů jeho práce.

Jeho velmi důležitým příspěvkem k problematice proměn sociální interakce v důsledku rozšíření masových médií je rozdělení mezilidských interakcí do tří kategorií, a to na interakci „tváří v tvář“, zprostředkovanou interakci a zprostředkovanou kvaziinterakci. Interakce tváří v tvář nevyžaduje žádná technická média, je dialogická a existuje od počátku vývoje lidstva. Dnešním příkladem je zde třeba setkání přátel v kavárně. Interakce zprostředkovaná si uchovává dialogičnost, avšak používá technických komunikačních prostředků a jejím prostřednictvím je možné spojení mezi dvěma jedinci vzdálenými v čase či prostoru – například pomocí telefonu nebo dopisu. Povaha zprostředkované kvaziinterakce je na rozdíl od obou předchozích typů monologická, masová – umožňuje šíření významů z jednoho centra k velké řadě blíže nespecifikovaných příjemců, jejichž možnost reakce je omezená. Její nevýhodou je také nemožnost reflexivního sledování reakcí příjemců sdělení. Zde si můžeme představit třeba televizní zpravodajství přijímané milióny diváků po celé zemi. Termín zprostředkovaná kvaziinterakce se kryje s pojmem parasociální interakce Hortona a Wohla.

Pro Thompsona je nárůst zprostředkovaných interakcí a zprostředkovaných kvaziinterakcí způsobený technickým pokrokem významný proto, že se jím „změnila ´směs interakcí´ společenského života. Lidé stále častěji získávají informace a symbolické obsahy spíše z jiných zdrojů než od lidí, s nimiž přímo přicházejí do styku ve svém každodenním životě.“ (Thompson 2004: 75) Jeho tvrzení, že „rozvoj komunikačních prostředků přináší nejen nové formy interakce, ale způsobuje také vznik nových druhů jednání s výraznými charakteristickými rysy a důsledky“ (Thompson 2004: 83) je základním stavebním kamenem jeho teorie. Ve svém díle se dále věnuje především rozboru těchto nových druhů jednání v souvislosti se zprostředkovanou kvaziinterakcí, a to jak z hlediska producentů mediálních sdělení, tak z hlediska jejich konzumentů.

Thompson uvádí typologii nových způsobů jednání určených příjemcům mediálních sdělení: oslovení, zprostředkovaná každodenní činnost, mediální události a předváděná fikce. Příjemci sdělení zase mohou krom diskursivního zpracování témat (komentářů či debat o sledovaném) reagovat také tím, co Thompson nazývá sladěným responzivním jednáním, což v podstatě znamená, že publikum reaguje na odvysílané nějakou společnou odpovědí. Tato „odpověď“ publika může být pak ještě typologizována na základě toho, nakolik je koordinovaná.

Jako velmi významnou věc způsobenou technickým rozvojem na poli komunikace vidí Thompson stejně jako například Giddens rozluku času a prostoru, na které se nová média spolu s možností rychlejší přepravy podílela. V této souvislosti také upozorňuje na takzvanou neprostorovou souběžnost, tedy na to, že začalo být možné prožívat události jako souběžné, přestože se odehrávaly na jiných místech. Slovy Thompsona: „s rozlukou prostoru a času, kterou přinesla telekomunikace, byla souběžná zkušenost zbavena prostorové podmínky společného umístění.“ (Thompson 2004: 32) Zajímavé jsou i jeho termíny mediovaná historičnost a mediovaná světovost, které odkazují jednak k vlivu médií na to, jak vnímáme dějiny a tedy i minulost našeho státu či národa, a jednak k vlivu médií na to, jak vnímáme oblasti světa, s nimiž nemáme osobní zkušenost. Média jsou v tomto ohledu velcí hráči, protože jsou to právě ona, která nám z velké části pomáhají vytvářet si představu, na jejímž základě si pak formujeme své názory a rozhodujeme se. Nová média v tomto ohledu navazují na orální tradici a přebírají její funkci. Vzhledem k tomu, že se od orálního předávání tradic v řadě ohledů liší, i samotná předávaná fakta se mohou měnit.

Ve svém uvažování se Thompson stejně jako Meyrowitz opírá o Goffmanovu dramaturgickou psychologii, ač místo termínů „jeviště a zákulisí“ používá termíny „přední a zadní linie“ . Goffmanův koncept propojuje se svým konceptem rozlišení 3 typů interakcí, přičemž se opět nejvíce věnuje podmínkám zprostředkované kvaziinterakce. Problematiku ale analyzuje dále a přichází s takzvanými třemi typy časoprostorových souřadnic: kontext produkce, kontext samotného televizního sdělení a kontext recepce. Zde poukazuje na něco, co je pro nás jako „kompetentní diváky“ již natolik běžné, že nás ani nenapadá o tom uvažovat; tedy na to, že televize vytváří „nespojitou časoprostorovou zkušenost“. „Jednotlivci sledující televizi musí do jisté míry potlačit časoprostorový rámec svého každodenního života a dočasně se přeorientovat na odlišně nastavené časoprostorové souřadnice […] Sledování televize předpokládá určitý druh časoprostorové interpolace, který zahrnuje jak imaginární, tak reálné časoprostory a diváci neustále a rutinně slaďují hranice mezi nimi.“ (Thompson 2004: 79-80) Zde Thompson dokazuje svůj nadhled, z kterého může vidět i věci, jež nám natolik „prorostly životem“, že se pro nás staly neviditelnými.
Thompson se dále vyjadřuje také k ryze praktickým otázkám jako je například problematika „mediálně viditelných“ osobností.

Srovnání přístupů Joshuy Meyrowitze a Johna B. Thompsona

1. Úhel pohledu na dnešní mediální situaci
Zatímco Meyrowitz srovnává současnost s dobou, kdy mediálnímu světu vládla tištěná média, jde Thomson dále do historie a současnost srovnává spíše s dobou ještě před tiskem. Nástup tisku pro něj znamená skutečně velmi významný posun a podrobně se věnuje všem jeho souvislostem.

2. Výchozí přístupy a konstrukty
• Oba autoři za velmi významné považují „oddělování“, které vývoj médií přinesl, Thompson (jeho kniha Média a modernita vyšla poprvé v roce 1995) zde klade důraz především na „rozluku času a prostoru“; Meyrowitz ( jeho kniha Všude a nikde vyšla poprvé v roce 1985) se více soustředí na oddělení fyzického místa od místa sociálního. Oba tyto koncepty jsou rozpracovány také v díle Anthony Giddense Důsledky modernity (vyšlo poprvé v roce 1990).

• Oba autoři v části své práce vycházejí z pohledu Ervinga Goffmana a přijímají jeho myšlenku světa - divadla. Thompson se soustředí spíše na obecnější společenskou rovinu problému a na to, jak nová média přispívají k mísení jevištních a zákulisních praktik a situací, Meyrowitz k této perspektivě přidává ještě úroveň jednotlivce a upozorňuje například, že pocit některých lidí, že přestali role hrát, je klamný. V tomto ohledu si Meyrowitz více všímá detailů spojených s každodenním životem jedince.

• Oba autoři také hovoří o parasociální interakci. K tomuto tématu se váží také jejich zmínky o „mediálně viditelných osobnostech“. Thompson i Meyrowitz se v tomto ohledu částečně shodnou. Oba tvrdí, že si k těmto lidem vytváříme cituplné vztahy; podle Meyrowitze máme dokonce pocit, že tyto lidi známe stejně či lépe než naše skutečné přátele; Thompson říká, že jsou pro nás „osobnostmi, s nimiž je možné sympatizovat nebo do nichž se lze vcítit a jež je možné mít rád nebo nerad, ošklivit si je nebo si jich vážit.“ (Thompson 2004: 82-83) Zároveň ale upozorňuje, že se tento vztah v mnoha ohledech liší od vztahů, které vznikají při interakci tváří v tvář.

• Zatímco Meyrowitz částečně čerpá inspiraci také od McLuhana a jeho koncept můžeme označit za technogicko-deterministický, u Thompsona je postižení inspiračních zdrojů složitější. Mcluhanovská tradice je zde cítit spíše okrajově a to v ohledu „mediálního centrismu“.

3. Akcentovaná témata
Každý z autorů akcentuje trochu jiná témata. Zatímco v práci Johna Thompsona najdeme mnoho informací z poměrně daleké historie (témata jako nástup knihtisku, kapitalismu apod.) a také jejich interpretace, Meyrowitz se více věnuje 20. století a především sociálnímu hnutí 60. let, přičemž snaha vysvětlit jeho nástup prostupuje celým jeho textem. Thompson si všímá nových způsobů jednání, které si vyvinuli podavatelé i příjemci mediálních obsahů, uvažuje o receptivních procesech u publika, přichází s konceptem sladěného responzivního jednání; Meyrowitz se naproti tomu věnuje spíše důvodům vzestupu feminismu nebo hnutí za výmýcení rasismu v USA, příčinám „pádu hrdinů“ a proměně mezilidských vztahů na úrovni jednotlivců (a to třeba i fenoménu lásky).

4. Styl psaní, srozumitelnost a informační bohatost
Co se týče stylistiky, Meyrowitzův text je čtivější, autor teoretické koncepty často prokládá příklady, zážitky ze života či citáty, které se k problematice hodí. Thompsonův text složitější. Celý je koncipován více akademicky, používá tabulky, schémata. Jeho výhodou však je zase například to, že čtenáře (i když poněkud kostrbatým způsobem) seznamuje s Goffmanovou teorií, z které vychází. Meyrowitzův text na mě působil zajímavějším dojmem, byl mi bližší, což je možná částečně způsobeno tím, že se celou dobu vyjadřuje k situaci 20. století a vyslovuje se k tématům, jež jsou doposud aktuální („Když vyvěsíte telefon, ostatní vás budou pokládat za podivína.“ (Meyrowitz 2006: 125) ); konkrétně třeba tato otázka dnes ožívá v trochu jiné formě v souvislosti s mobilními telefony, když se ptáme: „můžeme ho vypnout?“ Celkově je Meyrowitzův text snadněji pochopitelný a více čtenáři přátelský. Thompsonův text má tendenci občas vyjadřovat snadné věci příliš složitě; jeho větší teoretičnost je dána také tím, že uvádí hned několikero typologií, s kterými se čtenář musí nějakým způsobem vyrovnat a podle nichž si musí uspořádat své zkušenosti, aby text správně pochopil. Také je zajímavé si povšimnout, že jejich výkladový postup v textu je, dá se říci, obrácený. Zatímco Thompson vychází z historie a končí u výkladu dneška, Meyrowitz vychází z dneška a končí u metafory lovců a sběračů. Hledisko bohatosti informací oba autory staví na roveň; oba se výkladu problematiky zhostili vyčerpávajícím způsobem, každý však ze svého jedinečného pohledu.

Závěr
Tématem práce obou autorů je velmi důležitá a zároveň zapeklitá oblast mediálních studií – mediální účinky. Oba se ptají: co s námi média dělají, jakým způsobem mění formy interakcí a mezilidskou komunikaci vůbec? Na tyto otázky nalézají v podstatě komplementární odpovědi, což je zcela jistě umožněno tím, že vycházejí z některých společných předpokladů (například koncepce aktivního publika). Jejich pohledy se doplňují a pro lidi snažící se proniknout do tajů organizace mediálního světa jsou zcela jistě oba užitečné. Ať už si vezmeme knihu historizujícího Thompsona, který ve své práci podává vyčerpávající přehled vývoje médií a s nimi souvisejících proměn interakcí, tak knihu pronikavého prognostika Meyrowitze, který se věnuje spíše 20. století a v podstatě předvídá větší a větší mediální provázanost mezi lidmi, která se během více než dvaceti let od vydání jeho knihy jedině potvrdila (např. nástup internetu). Jistě by bylo zajímavé dozvědět se, jak se oba zmiňovaní autoři dívají na současný mediální svět, jak ho hodnotí a co mu předpovídají do budoucna.

Použitá literatura:

1.Meyrowitz, Joshua. 2006. Všude a nikde. Vliv elektronických médií na sociální chování. Praha: Nakladatelství Karolinum.
2. Thompson, John B. 2004. Média a modernita. Sociální teorie médií. Praha: Nakladatelství Karolinum

Štítky:

Mediální událost optikou českých médií

Slavnostní shromáždění k 88.výročí vzniku Československé republiky

Osnova práce:

I.Úvod
II.Teoretické ukotvení problému
a) teorie „mediálních událostí“ Dayena a Katze
b) typologie mediálních událostí
c) charakteristiky žánru „mediální událost“
III.Analýza vybrané mediální události
a) stručný popis vybrané mediální události
b) kritéria žánru „mediální události“
c) zařazení události do typologie mediálních událostí dle jejich gramatiky
d) potenciál události z hlediska sociální integrace a budování národní identity
IV.Závěr
V.Použitá literatura

I. Úvod

Pro svou závěrečnou esej jsem si zvolila téma číslo dvě – mediální událost optikou českých médií. K analýze jsem si vybrala Slavnostní shromáždění k 88.výročí vzniku Československé republiky vysílané prvním programem České televize 28.10. 2006 ve 12:05. Ve své práci krátce shrnu teoretické poznatky týkající se tématu mediálních událostí tak, jak je definovali Dayen a Katz, a následně se pokusím o rozbor vybrané události optikou tohoto teoretického konceptu. Pozornost budu věnovat také tématu budování a potvrzování národní identity prostřednictvím dané události.

II. Teoretické ukotvení problému

a) Teorie „mediálních událostí“ Dayena a Katze
Koncept, který předkládají Daniel Dayan a Elihu Katz, se zabývá ceremoniály v rámci mediální produkce, a to konkrétně televizního vysílání. Jejich hlavním východiskem je tvrzení francouzského sociologa Emila Durkheima, že rituály a ceremonie jsou prostředkem, kterými sociální skupina periodicky potvrzuje sebe samu. V návaznosti na tento předpoklad mluví Dayen s Katzem o tzv. mediálních událostech, které jsou vysílány, aby oslavovaly kontinuitu a komunitu, jíž se týkají. „Funkce vysílání (media events) není primárně ani informační ani zábavná. Tato vysílání jsou především integrativní.“(Dayen, Katz, s.98) V tomto se pojetí Dayana a Katze shoduje s tzv. rituálním modelem komunikace, který můžeme slovy Jamese Careye ilustrovat takto: „Rituálové pojetí se nesoustřeďuje na šíření sdělení v prostoru, nýbrž na udržení společnosti v čase; není to akt sdělování informací, ale reprezentování sdílených přesvědčení.“ (Carey, James in McQuail, Denis 2002, s. 73) Zajímavé také je, že Dayen s Katzem těmto „mediálním událostem“ připisují stejnou schopnost evokovat pocit společenství jako inauguračním rituálům.
Důležitým pojmem, o kterém autoři hovoří, jsou tzv. „diasporic ceremonies“, jež jsou charakterictické tím, že jsou slaveny celým společenstvím, avšak v menších (často rodinných) kruzích. Typické je, že všichni účastníci oslav vědí, že událostí jsou zasaženi všichni členové komunity – ať už jsou jakkoli vzdálení.
Pojmem, jenž nesmíme zapomenout zmínit, je také kontinuita. Ta se dle Dayana a Katze objevuje ve čtyřech formách, respektive jsou možné čtyři formy, v nichž působí. Za prvé média připomínají kontinuitu sociální identity – avšak v mnoha případech je důraz položen na identitu národní. Druhý typ kontinuity odkazuje k reprodukci sociálního systému jako takového. Třetí typ je „nasazen“ jako odpověď na diskontinuitu a „pojišťuje“ stabilitu předcházejícího řádu. Čtvrtý typ je trochu paradoxní, protože jednak má za úkol prosadit změnu, na druhou stranu se ale snaží eliminovat diskontinuitu touto změnou způsobenou tím, že reinterpretuje tradice a snaží se nalézt vztah mezi nimi a změnou, čímž ze změny činí spíše vývoj, který kontinuitu neruší. (volně podle Dayan, Katz, 1994, s. 98-98)

b) Typologie mediálních událostí
Dayan s Katzem teké představují typologii mediálních událostí založenou na jejich stavbě a účelu. Rozlišují tři typy: contest = zápas, conquest = dobytí a coronation = korunovaci.
Contest se váže k soubojům realizovaným ať už v politické či kulturní sféře. Událost je postavena jako střet dvou či více lidí či názorů, interpretací světa; jako příklad si můžeme uvést politické debaty.
Conquest je typicky dobytím něčeho, co „vítězné“ komunitě nepatřilo, aktér – hrdina jí to většinou přiváží z nějaké své zahraniční cesty. O conquest se však jedná i v případě, že mise byla neúspěšná. Conquest si lze představit třeba jako úspěšný návrat fotbalové reprezentace z mistrovství světa.
Coronation je oceněním nějakého hrdiny za to, co pro komunitu vykonal či za to, co reprezentuje. Coronation nezahrnuje pouze korunovace, jak by název sváděl si myslet, ale kupříkladu i státní pohřby, jež mají nejen smuteční funkci, ale také rámují zesnulého jako národního hrdinu (proto se mu ostatně dostalo státního pohřbu).

c) Charakteristiky žánru „mediální událost“
Dayen a Katz předložili vcelku jasná kritéria, podle kterých lze určit, zda se ve vybraném případě jedná o mediální událost či nikoli. Těmito kritérii jsou:
1.událost je přenášena živě
2.událost je předem naplánovaná a anoncovaná veřejnosti
3.událost je přerušením televizního programového schématu a vybočuje z denní rutiny
4.událost není organizována médii samotnými, ale mimo mediální organizace
5.vysílání události vyvolává silnou (až fascinovanou) odezvu publika
6.vysílání události probouzí hluboce zakořeněné představy a vyprávění spjatá s hrdinstvím
(volně podle Dayen, Katz, 1994, s. 102)

III. Analýza vybrané mediální události

a) Stručný popis vybrané mediální události
Slavnostní shromáždění k 88.výročí vzniku Československé republiky se uskutečnilo v Pantheonu Národního muzea v Praze 28.10. 2006 v 12:05 hod. Události se účastnila řada lidí náležejících k české společenské elitě, například vedoucí kanceláře prezidenta republiky Jiří Vejgl (v zastoupení prezidenta republiky, který se v tutéž dobu účastnil jmenování nových generálů Armády ČR), předseda ústavního soudu Pavel Rychetský, primátor hlavního města Prahy Pavel Bém, veřejný ochránce práv Otokar Motejl, brigádní generál Josef Prokeš, europoslankyně Jana Bobošíková, někteří poslanci Parlamentu ČR a další významní lidé.

Průběh události:
Uvítání přednesené ředitelem Národního muzea M. Lukešem
Proslov předsedkyně českého svazu bojovníků za svobodu Anděly Dvořákové
Proslov profesorky UK a předsedkyně Společnosti Edvarda Beneše Věry Olivové
Stopáž pořadu: 33 minut 10 sekund; ČT kromě záběrů z akce poskytla také krátký uvozující a závěrečný komentář čítající celkem 30 sekund (18 sekund uvozující, 12 závěrečný); redaktor vstoupil do vysílání také velmi stručným uvozením jednotlivých řečníků (v řádu několika sekund).

Poznámka: shlédnutí pořadu je možné na internetových stránkách ČT, dostupné z (14.12.2007): http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/10119159305-slavnostni-shromazdeni-k-88-vyroci-vzniku-ceskoslovenske-republiky/206411031141028-28.10.2006-12:05.html

b) Kritéria žánru „mediální událost“
Nyní se podíváme, nakolik mnou vybraná událost splňuje kritéria stanovená pro „mediální událost“ Dayanem a Katzem
1. Živé vysílání: zde je kritérium naplněno beze zbytku. Dle dostupných informací (program ČT z 28.10. 2006) je událost pojata jako přímý přenos.
2. Anoncování: bohužel se mi nepodařilo zjistit, nakolik byla událost předem propagována. Vyjdu-li však z vlastní zkušenosti, oslavy výročí (zvláště tak významných jako je založení republiky) bývá v médiích dosti artikulováno. Otázkou ale zůstává, nakolik byla veřejnost upozorněna konkrétně na tuto akci, poněvadž zmíněný den pietní shromáždění k tomuto výročí problíhala na několika místech republiky, v různé časy a s různým programem. Můžeme ale předpokládat, že diváci o vysílání předem informováni byli.
3. Vybočení z denní rutiny: ano, událost narušuje běžné vysílací schéma. Státní svátek založení československé republiky připadl v roce 2006 na sobotu, kdy ČT 1 ve 12:05 pravidelně vysílá (i tehdy tomu tak bylo) pořad Týden v regionech, který byl kvůli vysílání přímého přenosu vynechán.
4. Organizace mimo média samotná: ano, ČT se na pořádání akce nepodílela, jen přenáší akci organizovanou „zvenku“.
5. Odezva publika: toto kritérium je asi nejproblematičtější a to nejen proto, že se zpětně těžko zjišťuje. Můžeme se opřít snad jen o průzkumy sledovanosti, jež v daném týdnu tento pořad nezařazují ani mezi 20 celkově nejsledovanějších pořadů ani mezi 10 nejsledovanějších pořadů ČT. O emoční odezvě se však u lidí, kteří shromáždění sledovali, můžeme jen dohadovat. Myslím si ale, že stejně jako kupříkladu novoroční projevy prezidenta tato událost může „chytit člověka za srdce“, a to především z toho důvodu, že „brnká“ na citlivou strunu naší duše, která je spjatá s pocitem příslušnosti k větší skupině lidí – zde konkrétně k národu. Na druhou stranu nemůžeme tuto odezvu srovnávat s takovými reakcemi publika, jaké byly k vidění kupříkladu při návratu „našich hochů“- hokejistů ze zimní olympiády v roce 1998. Shrneme-li to, můžeme však snad alespoň říci, že kritérium je splněno částečně.
6. Vyprávění spjatá s hrdinstvím: ano, vysílaná událost skutečně evokuje tyto představy; zřejmé je to především v projevech obou dam, kterým se ještě budu věnovat v oddíle o budování národní pospolitosti a identity.

c) Typologie mediálních událostí dle jejich gramatiky
Uvedenou událost bych zařadila do kategorie „coronation“. Podle Dayena a Katze korunovace „odkazují nejen k událostem monarchickým; jsou to slavnosti všeho druhu jako například státní pohřby a vzpomínkové slavnosti.“ (Dayan, Katz, s. 102) Do této definice vybraná událost zcela zapadá, jak dokládá už její samotný název „Slavnostní shromáždění k 88. výročí vzniku Československé republiky“ - jde o vzpomínkovou slavnost, v tomto případě dokonce zaměřenou na oslavu našeho státu a naší státnosti jako takových. Pokud bychom měli hrdinu události personifikovat, pak bychom nutně museli vybrat osobu prezidenta Masaryka, protože je to právě on, komu je vzdávána největší čest.
Tato událost jistým způsobem stvrzuje „status quo“ a navíc má tendenci utvrzovat diváky v jejich národní identitě – slavíme přece založení našeho – jak je v obou projevech podtrženo - samostatného - státu.

d) Potenciál události z hlediska sociální integrace a budování národní identity
Abychom mohli hovořit o mediální konstrukci přináležitosti k národu, měli bychom se zmínit o tom, jak chápeme národ jako takový. K tomuto účelu nám nejlépe poslouží definice Benedicta Andersona, který říká, že je to „představovaná politická komunita představovaná jako ohraničená a suverénní. (Anderson, s. 6) Tuto definici jsem vybrala proto, že u národa zdůrazňuje nutnost uvědomění si, že je národem. A to je právě to, k čemu mu masová média v čele s televizí a jí přenášenými mediálními událostmi pomáhají.
Potenciál budování národní identity je u popisované události obrovský, což můžeme vysledovat z mnoha různých nápovědí a náznaků stejně jako z explicitně vyřčených názorů a postojů. Nejprve se krátce podívejme na obrazové vyznění události. Už její místo konání – Národní muzeum – jemně odkazuje k tomu, že by se mohlo jednat o událost spjatou s národem. Tento fakt je zdůrazněn využitím národních vlajek a standard. Atmosféru dotváří přítomnost vojáků v českých uniformách. Oblečení lidí v sále je bez výjimky slavnostní, což odkazuje k velkému významu události. To je také podle McQuaila typické pro rituální komunikaci. „Jejím cílem je spíše obřad, prožívání (...) a zdobnost než užitkovost. (McQuail, 2002, s. 74) Dominantní a také často zabíranou „figurou“ je socha prvního prezidenta samostatné republiky T. G. Masaryka v mírně nadživotní velikosti postavená na piedestalu, k jejímž nohám jsou odbojáři a členy české obce sokolské na počátku shromáždění kladeny květiny a věnce. Zde jasně vidíme odkaz na kontinuitu republiky, kterou v rámci nacionalistické interpretace českých dějin (podle Holého) odvozujeme právě od osobnosti T. G. Masaryka jako prezidenta – hrdiny – zakladatele, stejně jako vzdání holdu, poděkování a úcty této osobnosti, jejíž odkaz je „pro nás všechny“ stále velmi důležitý, a proto si jej připomínáme.
Nyní přejděme k „slyšitelným znakům“. Po krátkém komentáři redaktora České televize, který ve své 18ti sekundové řeči stihne jen říci, o jakou se jedná událost a kde se koná, následuje slovenská a posléze česká hymna hraná Českým Armádním orchestrem (zajímavé zde jsou dosti dlouhé pohledy kamery na sochu prezidenta zakladatele – jak kdyby byl živý a z jeho výrazu se dalo něco vyčíst). Po nich přichází na řadu přivítání účastníků akce ředitelem Národního muzea. Ten vyjmenovává důležité osobnosti, které se akce účastní, což opět rámuje událost jako významnou (nemůže přece být nevýznamná, když se jí účastní lidé jako předseda nejvyššího soudu, poslanci atd.). Následuje proslov předsedkyně českého svazu bojovníků za svobodu Anděly Dvořákové, který je z hlediska odkazů k národu a jeho identitě naplněn až po okraj, proto vybírám jen některé příklady. Za jedny z nejzajímavějších považuji ty týkající se označování: oslovení posluchačů „sestry a bratři“ jasně připomíná společnou historii a původ národa – všichni jsme sestry a bratři, je mezi námi silná – až pokrevní – spřízněnost; Národní muzeum je zase označeno za „toto posvátné místo“ – místo spjaté s národem je posvátné. Mluvčí dále zmiňuje, že „politická situace přeje nepřátelům“ – jasná dichotomie mezi „my a „oni“ (v jejím pojetí hlavně Němci); také připomíná historii národa a zmiňuje i mýtus ČSR jako „ostrov stability a demokracie“ v rozbouřené Evropě mezi válkami, což obratně spojuje s výrokem „my máme být na co hrdi“. Projev končí slovy, že „náš boj neskončil“ a že „hájíme historickou pravdu za všech okolností“, což snad ani nevyžaduje komentář. Druhý projev – předsedkyně společnosti Edvarda Beneše a profesorky UK Věry Olivové – je zdánlivě o něco umírněnější, ale také on poskytuje řadu příkladů, které dokladují, že je jím příslušnost k národu potvrzována. Stejně jako předchozí mluvčí vidí historii našeho státu ze subjektivní perspektivy a rámuje ČSR jako „stát, který důstojně prosadil svou existenci v Evropě a udržel demokratický režim přes všechny peripetie evropského vývoje“, což označuje za „nemalý výkon“. I zde je přítomno varování a pohled do budoucnosti – „boj o udržení národní tradice a identity trvá dodnes“ a 28. říjen je „dnem víry a naděje v naše konečné vítězství“. Paní profesorka také cituje báseň Jaroslava Seiferta. Pak zbývá už jen rozloučení redaktora ČT.

VI. Závěr
Z uvedeného je jasné nejen to, že událost můžeme označit za „mediální událost“, ale také to, že ji můžeme vnímat jako jasnou oslavu národa a národní identity. Najdeme zde řadu odkazů na kontinuitu (jedním z těch, které jsem nezmínila, jsou například záběry na mladé skauty, které přímo vybízejí k myšlence, že tu jsou lidé, kteří mohou a budou pokračovat v národní tradici), mnoho pobídek k národní hrdosti, slova naděje v další pozitivní směřování národa i kritiku dnešních poměrů vůči „ideálu první republiky“ („politikaření“ v projevu Anděly Dvořákové). Kritika je zde zcela přípustná, protože, jak uvádí Dayan a Katz, kontinuita (v jednom ze svých čtyřech typů) může také „propagovat změnu a redukovat diskontinuitu“. Redukce diskontinuity je tu reprezentována připomenutím tradice „čestné“ první republiky.
Diskontinuita – či spíše nejistota je v širším slova smyslu také omezována v tom ohledu, že nikdo nehovoří o dějinách našeho státu z objektivní perspektivy, naopak všichni využívají nacionalistickou ideologii. Tento fakt je krásně patrný v proslovu profesorky Olivové, která v něm má snahu shrnout české dějiny a dívá se na ně přesně tak, jak Holý popisuje nacionalistický náhled na dějiny, když ve své knize Malý český člověk a skvělý český národ píše: „Samostatným problémem konstrukce českého národa jako aktivního subjektu dějin je výklad období, kdy české snahy po dosažení demokracie a humanismu zřetelně selhaly. Taková selhání jsou zpravidla vnímána jako výsledek zrady a útlaku cizáků…“ (Holý, 2001, s. 108) Ač jindy paní profesorka hovoří o národu jako o aktivním činiteli, v případě roku 1948 se omezuje jen na konstatování, že „po necelých třech letech skončily naděje na obnovu svobody a vnitřní československé demokracie. Zapojení země do sovětského bloku v únoru 1948 vedlo k zlikvidování historického a politického náboje tohoto dne (28.října)…“ .
Závěrem bych ráda podotkla, že tuto mediální událost považuji za skutečně velmi zajímavou, a to nejen proto, že typicky reprezentuje „korunovaci“, ale také proto, že velmi názorně ukazuje konstrukci a připomínání národní identity v médiích. Podle mého názoru by stála za podrobnější analýzu.

VII. Použitá literatura

1.DAYAN, Daniel, KATZ, Elihu. 1994. Media events. The live broadcasting of history. Harvard university
2.ANDERSON, Benedict. 1983. Imagined communities. Verso
3.HOLÝ, Ladislav. 2001. Malý český člověk a skvělý český národ : národní identita a postkomunistická transformace společnost. Praha: sociologické nakladatelství
4.CAREY, James in McQUAIL, Denis. 2002. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál
5.McQUAIL, Denis. 2002 Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál

Štítky:

Čtenářský deník - George Orwell: 1984

Pro nalezení jiného spisovatele nebo konkrétní knihy použijte vyhledávač, který vidíte vlevo.

Několik slov o autorovi

George Orwell (1903 – 1950) se narodil v Indii v rodině nižšího úředníka. Dostal možnost studovat na prestižním Etonu (stipendium), stipendium na VŠ odmítl. Odjel do Barmy, pracoval u britské koloniální policie. Poté žil v Paříži a Londýně, bojoval ve španělské občanské válce. Za druhé světové války pracoval pro BBC a psal do novin. Byl znám svým silně protisocialistickým myšlením, které se odrazilo i v jeho dvou alegorických románech Farma zvířat a 1984.

Vydání: KMa Praha, 2000

Postavy

Winston Smith – hlavní postava celého románu. Muž ve středním věku, který žije odděleně od své ženy, děti nemá. Kriticky uvažuje o Straně a o jejích principech, čímž se opakovaně dopouští ideozločinů. Proto neustále žije ve strachu ze smrti, s kterou se ale nakonec smiřuje.

Julie – mladá dívka pracující v oddělení literatury na ministerstvu pravdy, která se na první pohled zdá jako pravověrná členka strany. Je to však jen póza, jejíchž výhod využívá k tomu, aby mohla porušovat pravidla. Zároveň velmi emotivní a stroze logicky myslící bytost.

O´Brian – velmi inteligentní muž středního věku a obrovské postavy. Svými způsoby budí důvěru a navenek se zdá, že je nepřítelem strany. Uvnitř všem jejím doktrínám ale naprosto věří, je jejím až fanatickým stoupencem.

+ Syme, Parsonovi, starožitník…

Místo: superstát Oceánie – Londýn

Čas: osmdesátá léta 20. století (sci–fi)

Děj

Hlavní hrdina románu, Winston Smith, pracovník na ministerstvu pravdy žije v roce 1984 v Londýně v Oceánii. Oceánii vládne Strana. O dodržování zásad Angsocu, oficiální doktríny Strany, se stará ideopolicie - obludná organizace, která sleduje pohyb všech členů Strany 24 hodin denně. Vládne Velký Bratr, který Stranu řídí svou nekonečnou moudrostí. Jeho oči vás pozorují odevšad - Velký Bratr tě sleduje.

Vládnoucí Strana je rozdělena na dvě části, Vnitřní stranu, která stát řídí (2%), a Vnější stranu, která se stará o jeho chod (asi 13%). Obrovský zbytek tvoří "proléti", lidé-zvířata, žijící ve slumech, nestarají se o nic, jen jak mít peníze na pivo, sex a loterii.

Winston se rozhodne psát si deník. To není trestné - trestné už dávno není vůbec nic, protože neexistuje žádný soud ani žádný zákon. Je však jisté, že trestem by bylo alespoň 25 let v táboru nucených prací nebo rovnou smrt. Největším zločinem je totiž ideozločin - provinění se špatným myšlením. Už špatná myšlenka znamená smrt. Nevíte kdy, ale na tom nezáleží. A až vás dostanou, nebudete jen tak zabiti. Nestačí se ke všemu přiznat, zradit všechny a všechno. Musíte uznat, že jste se mýlili, že pravdu má Strana a vy jste byli nemocní. Že 2 + 2 se nemusí rovnat 4. Že pokud Strana říká, že je to pět, opravdu to je pět. A nestačí to říct, musíte tomu úplně věřit a milovat Velkého bratra. Představu si můžete vytvořit ze tří oficiálních hesel Strany: válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.

Z Winstonova vyprávění se dozvídáme o katastrofálním stavu ekonomiky, o hrozné životní situaci lidí, o všeprostupujícím udavačství, o ničení lidského myšlení a také o přepisování historie - procesu, který zajišťuje odvěkou vševědoucnost Strany. Pokud byla řečena nepravda, není problém dotyčný záznam přepsat. Heslo Strany zní: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. Winston je jediný, kdo neztratil rozum - jediný, kdo se (bláhově) domnívá, že fakta se nedají změnit, že slunce je slunce, a dva a dva čtyři. Neumí vlastně používat doublethink - schopnost zároveň a opravdově věřit dvěma protikladným faktům, a přitom tuto schopnost převést do podvědomí.

Ale zpět k ději. Poznáváme Winstonovy známé (přátele už nikdo nemá) - sousedy Parsonsovy, lingvistu Syma a O' Briena. Tento člen Vnitřní strany je Winstonovi podivně sympatický - je to někdo, s kým se dá rozumně mluvit.

Později dostává Winston od dívky, o které byl přesvědčen, že jej špehuje, a chce udat ideopolicii, lístek se slovy: Miluji tě. Je to pro něj šok, ale brzy se z nich stává milenecký pár. Ukrývají se při svých schůzkách, kde mohou, až se nakonec "usadí" v prolétské čtvrti nad podivným starožitnictvím. Nedlouho poté se Winston dozvídá o tom, že mýtické Bratrstvo, podzemní společnost bojující proti Straně, skutečně existuje. Jeho hlavou má být sám Goldstein (kdysi za revoluce nejbližší spolupracovník Velkého Bratra, který zradil myšlenky Angsocu). Jeho Knihu musí také každý člen Bratrstva přečíst. Winston opravdu Knihu dostává (od O'Briena, který patří k Bratrstvu) a čte ji s vědomím, že to není vlastně nic nového, jen jeho myšlenky, ale lépe setříděné. Kniha vysvětluje historii, taktiku Strany, jak se udržet u moci a další skutečnosti. Ovšem když se dostává k oné hlavní otázce - co je motivací, která je prvotní příčinou toho všeho a která je natolik přesvědčivá, že moc je členům Strany přednější než vlastní pohodlí, Orwell od odpovědi utíká a nakonec se jí nedočkáme.

Winston totiž Knihu dočíst nemůže - do pokoje vráží ideopolicie pod vedením pana Charingtona, milého starožitníka, který byl ve skutečnosti agentem ideopolicie a Winstonovi s pohrdáním řekl, že byl sledován od úplného začátku. Po zatčení je převezen na Lamini (Ministerstvo lásky). Lamini je obrovským komplexem zejména podzemních prostor, kde jsou vězněny ohromné spousty lidí vinných ideozločiny. Winston zde ke svému překvapení nachází i Parsonse, kterého udala vlastní dcera na základě mluvení ve spaní. Stále bláhově doufá, že dostane žiletku - šance rychlé smrti byla jediná, kterou mohl alespoň někdy očekávat člen Bratrstva. Přichází si pro něj O'Brien a Winston poznává, že O'Brien dávno působí na Lamini. Útrapy ve sklepeních ministerstva trvají velmi dlouho a jsou přerušovány rozhovory s O'Brienem, proti němuž Winston postupně ztrácí všechny argumenty. I Bratrstvo a Kniha mají být pouhou kamufláží ideopolicie.

Vše končí Místností 101. Každý ví, co ho v ní čeká - něco horšího než smrt. To, co člověka čeká v místnosti 101 jej donutí zradit kohokoli – i největší lásku, jen aby se tomu vyhnul. Jde o něco, co vám přetaví mysl a způsobí, že budete schopni porozumět světu Strany. Pro Winstona jsou to krysy...

Winston končí jako člověk závislý na alkoholu, který miluje Velkého bratra. Straně se tedy podaří nad ním zvítězit. Svou lásku Julii ztrácí, protože ji v místnosti 101 zradil, čímž k ní přetrhal všechna pouta.

Citáty z 1984


„V kritických chvílích člověk nebojuje s vnějším nepřítelem, ale vždycky s vlastním tělem.“ (113)

„Válka je způsob, jak rozbít na kousky nebo vystřelit do stratosféry či potopit do hlubin moře hmotné statky, které by se jinak daly použít k dosažení nadměrného pohodlí mas a v důsledku toho nakonec i k jejich nadměrné inteligenci.“ (202)

Štítky:

Čtenářský deník - A. Jirásek: Staré pověsti české

Několik slov o autorovi

Prozaik a dramatik, tvůrce českého realistického historického románu Alois Jirásek se narodil 23.8.1851 v Hronově a zemřel 12.3.1930. Ve svém literárním díle, většinou podloženém studiem historických pramenů, vycházel z Palackého koncepce českých dějin. Od drobné básnické tvorby a povídek přešel k rozsáhlým historickým románům a cyklům a k dramatické tvorbě. Nejvíce románů napsal o době husitské - cyklus Mezi proudy, Proti všem a Bratrstvo a román Husitský král - o době pobělohorské - Temno , Psohlavci, Skaláci - a o období národního obrození- F.L. Věk, U nás aj. Realistickému pojetí zůstal Jirásek věren i ve svých dramatech, z nichž nejznámější jsou Vojnarka, Otec, Lucerna a husitská trilogie Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč.

Vydání

Mladá fronta, Praha 1949

Kompozice

Dílo je rozčleněno do třech částí. První se jmenuje Staré pověsti české, druhá Pověsti doby křesťanské a třetí Ze starobylých proroctví. V prvních dvou oddílech za sebou následují pověsti chronologicky, oddíl Ze starobylých proroctví se zabývá věštbami z různých časů týkajícími se českého území.
Dohromady najdeme v první části knihy krom úvodu deset pověstí, ve druhé části jich nalezneme dvanáct (pověst O staré Praze má ale sama o sobě osm částí), starobylých proroctví pak kniha obsahuje pět.

O pověstech

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ


V tomto oddíle čteme o zvycích starých slovanů a prvních Čechů. Dozvídáme se, jak přišli Čechové na dnešní české území, proč se tak stalo i jak vzniklo jméno naší vlasti. Dále se zde hovoří o prvních vojvodech – vládcích na našem území. Jirásek popisuje zvyky starých slovanů, podává zprávy o jejich životním stylu, vysvětluje, co se dělo ve kterém ročním období. Mluví o slavných hrdinech, o bozích, jež byli v té době uctíváni, o věšteckém nadání některých lidí atd.
Patří sem např. pověsti O Čechovi, O Krokovi a jeho dcerách, O Bivoji, Dívčí válka a jiné.
Podrobně popsána pověst O Čechovi.

O Čechovi

V Charvátské zemi, kde žil Čech i jeho bratr Lech, se strhly kruté boje o půdu. Proto se bratři rozhodli opustit rodnou zem a hledat si jiné místo k živobytí. Se všemi příslušníky rodu se vydali na dlouhou cestu. Po určité době začali být lidé kvůli utrapám přinášeným klopotnou cestou unaveni a nespokojeni. Proto jim jejich vůdce Čech slíbil, že u hory, která se rozkládá v dálce, si odpočinou. Potom, co k ní došli, vystoupil Čech na tu horu - později nazvanou Říp. Země, kterou z jejího vrcholku spatřil, se mu zalíbila, a tak rozhodl, že v ní zůstanou. Usadili se, zdělali půdu, o kterou se do těch dnů nikdo nestaral a žili zde spokojeně. Po několika letech se Lech rozhodl vyhledat pro sebe a svou rodinu jiný kus země, a tak se s ostatními rozloučil a odešel. Po třiceti letech zemřel a byl s mnoha poctami pochován praotec Čech. Po jeho smrti si zarmoucený národ za svého vojvodu na radu Lecha zvolil Kroka.

POVĚSTI DOBY KŘESŤANSKÉ


Tato část knihy začíná vyprávěním o příchodu Cyrila a Metoděje do Čech a končí asi v polovině sedmnáctého století. Získáme tedy přehled o prvních českých králích a jiných osobnostech. Vyskytují se zde postavy jako svatý Václav, Karel IV. nebo Jan Žižka z Trocnova. Velký důraz je kladen na pověsti, které se vážou k různým místům, poměrně často se setkáváme s ukrytými poklady (např. Opatovický poklad). Objasněn je zde například i vznik Staroměstského orloje, Jirásek vypráví i o stavbě dnešního Karlova mostu nebo Katedrály Svatého Víta.
Patří sem např. pověsti O králi Ječmínkovi, O Bruncvíkovi, Kutnohorští havíři, Růžový palouček nebo O Jánošíkovi.
Podrobně popsána pověst O Daliborovi z Kozojed (pátá z pověstí O staré Praze).

O Daliborovi z Kozojed

V sousedství vladyky Ploskovského žil na své tvrzi mladý zeman Dalibor z Kozojed. Poté, co nespokojení sedláci z Ploskovského panství získali násilím od svého pána dekret o tom, že jsou volní, požádali Dalibora o možnost přestěhovat se na jeho panství a o jeho ochranu. Věděli, že mladý zeman se svými poddanými vždy dobře zacházel. Vladyka Ploskovský se ale dovolával pomoci vlády a zemští hejtmani, kteří považovali Daliborovo jednání za pyšné a jednání sedláků za vzpouru, mu poslali vojenskou pomoc. Mnoho sedláků bylo pobito a Dalibor sám zajat. Jakožto první vězeň překročil práh nového vězení v kulaté věži postavené za pražským purkrabstvím – proto se dnes tato věž jmenuje Daliborka. V této věži byl nevinný Dalibor dlouho vězněn. Z trochy peněz, kterou mu jeho věznitelé ponechali, pořídil si housle, celé dny cvičil a hrál. Jeho hra se stávala skvělejší a skvělejší, brzy ji přicházeli poslouchat lidé z celé Prahy. Jednoho dne však Daliborka ztichla. Mladý Dalibor byl totiž odsouzen k trestu smrti, kterému neunikl.

ZE STAROBYLÝCH PROROCTVÍ


V tomto oddíle knihy máme možnost se setkat s pěti proroctvími. Přesněji jde o Sibyllina proroctví, Proroctví Havlasa Pavlaty, Proroctví slepého mládence, proroctví o Blanických rytířích. V kapitole Různá proroctví nalezneme několik krátkých věšteb, které nejsou nijak pojmenovány.
Podrobně popsáno Proroctví slepého mládence.

Proroctví slepého mládence

Ve vsi Koutu nedaleko Domažlic žil slepý zbožný mládenec, který byl po celém okolí vážený pro svůj dar prorockého ducha. Když se jednou císař a český král Karel IV. vracel do Prahy z Němec přes Šumavu, rozhodl se, že musí tohoto mladíka navštívit. Když vešel do jeho domu, mladý muž už věděl, kdo je. Pak spolu dlouho hovořili o budoucnosti české země. Mladík prozradil císaři jména všech budoucích českých králů, povídal mu o bitvách, které nastanou, i o tom, kdy začne v Čechách kvést věčný blahobyt. Císař našel v mlaíkovi zalíbení a nabídl mu živobytí u sebe na pražském hradě. S tím mladík souhlasil a žil v Praze až do svého skonání.

Citáty ze Starých pověstí českých


„Již si nebudete stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že váas do ní uvedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Na všem budete míti hojnost, a bude nám dobrou ochranou prito nepřátelům. Hle, země po vaší vůli! Jen jména nemá; rozvažte, jakým jménem by měla býti jmenována.“ – „Tvým, tvým nechť se jmenuje! Zvolal jako z božského vnuknutí stařec dlouhé, bílé brady, nejstarší všech starostů. Hned všichni, starostvé i čeleď volali jako jedním hlasem. „Tvým! Tvým jménem! Po tobě ať se jmenuje!“ (O Čechovi, str. 15)

„Den za dnem, léto za létem, a nakonec smrt. Někdy stojí dlouho při dveřích, až pojednou vkročí náhle, znenadání. Někdy však ohlašuje, nežli života ukrátí. Taková bývala víra a jest, že se ukazují znamení nastávající smrti, že slýchati podivné zvuky, jež věští blížící se poslední chvíle. (O Bílé paní, str. 259)

„Toto jsou pověsti dávných let a stará proroctví o zemi naší. Šťastná buď, ó vlasti milá, siliž se pokolení tvé, ať přemáhá všechna protivenství, ať zachová svaté dědictví: mateřský jazyk i staré, dobré právo své. Mohutniž pokolení tvé prací a nadšením, aby pevno bylo jako skály a vždy plno síly.“ (str. 323)

Kam dál?
Čtenářský deník - A. Jirásek: Filosofská historie

Štítky:

Čtenářský deník - K. H. Mácha: Máj

Několik slov o autorovi

Největší český romantický spisovatel Karel Hynek Mácha se narodil roku 1810 v Praze a zemřel roku 1836 v Litoměricích. Byl prozaikem (Cikáni, Pouť Krkonošská, Marinka, Křivoklad), dramatikem i básníkem (V svět jsem vstoupil, Máj). Ke spisovatelovým zálibám patřilo cestování (např. pěšky do Itálie), rád se toulal po českých hradech a zříceninách a kreslil je. Hrál také ochotnicky divadlo.

Vydání

Mladá fronta, Praha 1952

O díle

Lyricko-epická skladba Máj se skládá ze čtyř zpěvů a dvou intermezz. V úvodu díla je zařazena dedikační báseň Čechové jsou národ dobrý, která má vyloženě vlasteneckou tematiku, čímž se od samotného Máje liší.

Tématem Máje je tragédie mladé lásky. Mladý „hrozný lesa pán“ Vilém miluje dívku Jarmilu. Ta se ale nechá svést jeho otcem, který kdysi Viléma jakožto dítě opustil. Vilém svého otce zabije, čímž vykoná dvojnásobnou pomstu. Za to je uvězněn, následujícího dne má být popraven a jeho tělo má být vpleteno do kola.

Děj prvního zpěvu se začíná rozvíjet v okamžiku, kdy zamilovaná Jarmila čeká na svého milého (Viléma) na skále nad jezerem. Vilém nepřichází, což ji činí nešťastnou. Po chvilce však zahlédne loďku, což jí dodá naději. Ale z loďky nevystoupí Vilém, nýbrž jeho posel, který jí sděluje, že Vilém má být druhého dne popraven – a to prakticky její vinou. Tuto ránu Jarmila neunese a končí svůj život skokem ze skály.

Ve druhém zpěvu se děj přemisťuje do žaláře za Vilémem, jehož trýzní myšlenky na zítřejší popravu. Z jeho vzpomínek se dozvídáme historii celého příběhu. Vilém se bouří, není smířen se svým osudem, nepovažuje svůj trest za spravedlivý.

Následuje první intermezzo, jež hovoří o přípravě duchů na hřbitově na příchod nového mrtvého – zřejmě Vilémovy představy v polospánku.

V třetím zpěvu se opět vracíme k Vilémovi, jeho obavám a pocitům. Je už ráno a krása přírody je zde postavena do protikladu s tragickým lidským osudem. Viléma vyvádějí na vrch, kde se má konat poprava, lidé se sbíhají, dav hučí. „Strašný lesa pán“ se v myšlenkách loučí se životem, Jarmilou i se svou milovanou vlastí. Pak je jeho hlava sťata a tělo vpleteno v kolo.

Druhé intermezzo je žalozpěvem loupežníků nad ztrátou jejich pána.

Ve čtvrtém zpěvu vstupuje do děje autor. Básník se ztotožňuje s poutníkem, který se po sedmi letech dostává na místo, kde byl Vilém popraven, uvažuje nad jeho osudem a nakonec si povzdechne nad osudy všech tří postav – sebe jakožto Hynka, Viléma i Jarmily (zvolání Hynku, Viléme, Jarmilo!!!).

Po jazykové stránce je text také zajímavý. Básník užívá bohatou slovní zásobu, mnoho rozmanitých přívlastků, nechybí metafory ani personifikace. Je zde velmi dobře patrná hra barev, popisy jsou vystižné a podrobné, někdy nám ovšem může dělat potíže některou situaci si představit, protože je třeba se opravdu soustředit a mít fantazii.

Poznámka 1

Toto vrcholné Máchovo dílo vyšlo poprvé roku 1836 a kritikou bylo přijato velmi nelibě.

Poznámka 2

Zajímavé je, že Vilém ve svém zoufalství vůbec nevolá Boha. Přemýšlí sice o tom, co bude následovat po smrti, ale neobjevuje se zde žádný motiv křesťanského nebe, před popravou také nehovoří s knězem.

Citáty z Máje


“Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –
Co přes něj dál, pouhý to sen
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen jej změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla širá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? – Ach žádný neví-“ (str. 27)

„Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
Lehounký větřík s nimi hraje;
A vysoko – v daleké kraje
Bílé obláčky dálným nebem plynou,
A smutný vězeň takto mluví k ním:
´Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
Co ramenem tajemným zemi objímáte,
Vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
Vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
V tiché se slzy celí rozplýváte,
Vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
I tam, kde svého naleznete břehu,
Tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
Kolébku mou i hrob můj, matku mou
Vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
Šírou tu zemi, zemi jedinou!-“ (str. 47)

Kam dál?
Láska a rozchody: Jak přežít rozchod

Štítky:

Čtenářský deník - F. Hrubín: Romance pro křídlovku

Několik slov o autorovi

František Hrubín se narodil roku 1910 v Praze a zemřel roku 1971 v Českých Budějovicích. Jeho tvorbu však ovlivlila spíše krajina posázaví, kde strávil část dětství a kam se celý život vracel. Jeho tvorba je široká – od básní lyrických (sbírky Zpíváno z dálky, Hirošima, Černá denice) přes lyricko-epické skladby (Proměna, Romance pro křídlovku) k dramatům (Srpnová neděle) a prózám (Zlatá reneta). Hrubín je také ve dvacátém století nejvýznamnějším českým básníkem pro děti (Špalíček veršů a pohádek).

Vydání

Mladá fronta, edice Květy poezie, Praha 1998

O díle

Kniha Romance pro křídlovku je tvořena jedenadvaceti nerýmovanými básněmi (psanými v ich–formě), které se odehrávají prakticky ve třech časových rovinách – 28. srpna 1930, červen 1933 a červen 1934. Nenásledují za sebou ale chronologicky, nýbrž jsou zpřeházené, což působí zvláštně. Dějiště se nemění – vše se odehrává v Lešanech a kolem nich, tedy v místech, kde Hrubín vyrůstal a kde trávil své prázdniny během studia. O jedné jeho prázdninové lásce vypráví právě tato knížka. Do nudných a šedých mladíkových dní vnesla světlo dívka jménem Terina, která do Lešan přijela s komedianty. Oba mladí lidé se do sebe zamilují a začnou spolu trávit čas. Básník o Terině hovoří jako o čemsi nevyjádřitelném, jako o někom úžasném. Jejich láska je krásná, avšak Terina brzy odjíždí a pár se sejde až za tři roky opět na pouti. City se znovu probudí a mladí lidé začnou trochu žertem a trochu vážně hovořit dokonce o svatbě. Léto končí, Terina odjíždí. Hrubín se těší na další setkání s ní a příští léto spěchá na pouť. Dostane však krutou ránu, když z úst Viktora slyší „Není s námi. Umřela v zimě na záškrt.“ Tématy romance pro křídlovku jsou tedy láska a smrt. Smrt se zde ale neobjevuje jen v případě Teriny – i básníkův dědeček, který se po mrtvici pohybuje ve svém vlastním světě a o kterého se mladík stará, nakonec umírá.

V díle můžeme najít několik motivů, které se neustále opakují, v každé básni, kde se vyskytují, jsou ale trochu jinak zpracované (pro příklad uvedu vzpomínku na to, jak básník dostal od svého otce břitvu na holení nebo situaci, kde sedí s koleny u brady v okně). Dokonce se neopakují pouze témata, ale i některá spojení (např. „jsem k zbláznění živý“ nebo „dar nad mé síly“). Možná i to umocňuje působivost vyvolanou už romantickým tématem. Tragédie mladé lásky ve člověku navozuje jakýsi svíravý pocit.
Místy je tato poezie ale složitá a skoro příliš těžká, což je dáno použitím zvláštních a místy až nesmyslných spojení. O básníkovu jazyku se nedá říci, že by byl prostý, je spíše pestrý, používá rozmanitá přídavná jména i slovesa.

Postavy

Hlavní hrdina – básník – Hrubín – mladík odchovaný městem, na vesnici se nudí. Hodně přemýšlí o životě i smrti. Mezitím poznává lásku, která mu „dává křídla“, on létá kdesi v oblacích, miluje, ze své milé si v hlavě stvoří bohyni. Je plný žvota.
Terina – mladé, krásné, rozpustilé, veselé a romatické děvče. Básník z ní cítí jakousi čistotu, jemnost, něhu.
Tonka – veliká vesnická dívka, je opakem Teriny, svým způsobem hrubá, jedná bez servítek.
Viktor – jeden z lidí, kteří jezdí s poutí. Nabíjí pušky na střelnici a hraje na křídlovku.
Dědeček – starý pán po mozkové příhodě, realitu už nevnímá, žije ve vlastním světě. Vždy chce jen obléknout a pak se procházet po Lešanech. Mluvívá se svými starými známými, kteří jsou po smrti; jeho mladý vnuk mu za ně odpovídá.

Citáty z Romance pro křídlovku


…„Musím bdít
Nad tichem světnice, aby se nerozlilo
po celém vesmíru.
Je vlahá letní noc,
je v ní všechno, co navěky zastavuje srdce,
všechno, čím člověk vydechne jakoby poprvé,
a je to noc všech nocí, prvně v žití nesu
strašné břímě lásky a smrti současně,
a sladko je mi nést je, navždycky třeba,
i s tím mrazením i s tím šikováním
k dlouhým a drsným bitvám o život ve mně.

Noc lásky a smrti žíhá jasně a temně
Mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb.
Musím bdít.“ (str. 26)

…„Láska a život
Jedno pro mne vždy budou. Kdyby mělo
být pro mne závažím, i přátelství se zřeknu,
ani stáří, až zaklepá, se nezalenku,
a stále zůstanu dokořán otevřen
jí, která bude život roubovat na můj sen,
ať se i smrti podobá, nikdy to přece
nebude smrt, její věrný obraz je v řece,
věčně jiná voda žene se peřejí,
jen pěnu chytíš z ní a kdovíkde je jí
už konec, stále se budu do ní hroužit, znovu
chtít ji zadržet, dát jí trvalost kovu,
a stále, na křídlech i křídla odhodiv,
budu ji žít tak dlouho, co budu živ.“ (str. 51)

Štítky:

Zrcadlo - přehled textů