Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 09/2008 - Stránka z Archívu

Láska, mýty a pohádky

V dnešním článku bych se chtěla podívat na několik vybraných mýtů a pohádkových scénářů a na to, co si z nich můžeme brát do svého každodenního života v podobě vnitřních přesvědčení. Cílem je poukázat na to, jak mohou vstupovat do našich vztahů a lásky. Článek má být tak trošku upozorněním, neb podléhat některým mýtům nemusí být zrovna zdravé...

Nejprve krátce o mýtech

Mýtus je ve svém asi rozšířenějším významu slovo, které odkazuje k tradovanému příběhu či k pomůcce, jakou si lidé vysvětlovali různé jevy před vznikem filosofie. Starověké mýty nám vypráví o bozích, polobozích, kentaurech, vílách, lidech a mnohých jiných stvořeních, která před dávnými časy obývala zemi. Mluví o jejich životech, vztazích, příhodách, odměnách, trestech, zvycích… Psychologie zase akcentuje trošku jiný význam tohoto pojmu. Podle ní je mýtus přesvědčení, kterému věříme a jež můžeme sdílet s našimi blízkými i vzdálenějšími lidmi. Přesvědčení, které nás vybízí následovat určitý model jednání. Ale dost už suché teorie, přejděme k zelenému stromu života...

Příběh Pygmalionův


Pygmalion byl velmi nadaným řeckým sochařem. Věnoval se svému umění a od žen se držel dál, neboť byl přesvědčen, že jsou marnivé, zlé a vůbec, že prostě není radno se s nimi zaplétat. Jednou se mu ale podařilo vytvořit sochu dívky tak krásnou, až se do ní zamiloval. Pojmenoval ji Galatea, staral se o ni a o svátcích bohyně lásky Afrodity obětoval této bohyni a vroucně ji prosil, aby jeho soše vdechla život a umožnila mu se s ní oženit. Afroditě se sochaře zželelo, jeho přání vyplnila a on směl žít s dívkou, již si sám vytvořil... a dokonce s ní měl dítě... Zajímavě na tento příběh navázal George Bernard Shaw, jehož hra Pygmalion je známější ve své zfilmované podobě pod názvem My fair lady. I zde si muž vlastně vytvoří, resp. spíše přetvoří ženu podle svého… A co je vlastně podstatou tohoto příběhu? Poměrně jednoduché poselství, a to, že není možné milovat někoho, koho člověk sám nestvoří, případně alespoň neupraví dle svého. Každému je asi jasné, že takovéto vnitřní přesvědčení nemůže dost dobře vést ke spokojenému vztahu, neb přetvoření se většina lidí zcela logicky brání. Pozor tedy na to… osobně věřím tomu, že spíše než měnit druhé bychom se měli snažit přijímat je takové, jaké jsou, a takové je milovat…

Láska jako všemocná čarodějka

Náš přední představitel psychologie manželství a rodiny doc. Ivo Plaňava ve své knize Spolu každý sám velmi výrazně varuje před několika možnými mýty, které nám mohou vstupovat do příjemného soužití s partnerem a ničit je. Kromě výše jmenovaného Pygmaliona zmiňuje například rozšířené přesvědčení o tom, že láska sama o sobě, jako taková, když je dost velká a opravdová, vše vyřeší a zvládne, které známe především z četných pohádek. Pokud se milujeme, nemůže se nám přece nic špatného stát, myslí si řada lidí. Jenomže je tu bohužel chyba lávky. Nebo chyba lásky?:) V životě prostě přirozeně nastávají situace, které musíme řešit. Ani ten nejzamilovanější pár není svou láskou chráněn jako štítem. Ať už to vezmeme jako důvod ke smutku nebo jako výzvu, je možná dobré o tom vědět...

Zazvonil zvonec...

...a pohádky je konec. Před touto závěrečnou větou v našich milých pohádkách (které ostatně samozřejmě mohou fungovat jako mýty v tom výše uvedeném „psychologickém" slova smyslu) často najdeme výrok „...a žili spolu šťastně až do smrti“. V pohádce to totiž funguje tak, že mladí milenci překonají zpravidla veškeré těžké zkoušky a protivenství předtím, než se vezmou. A jakmile se jim podaří uspořádat svatbu, štěstí je zaručeno. V životě to ale takhle bohužel nechodí... vstup do manželství není vstupem do bezproblémového ráje, spíše branou do nové etapy, která přináší radosti i strasti... stejně jako život před manželstvím...bohužel?

Dojemně na závěr: Filemón a Baucis

Tato dvě méně známá jména antických „hrdinů“ zde uvádím proto, že se mi jejich příběh velmi zalíbil. Stařeček Filemón a stařenka Baucis žili spolu celý život víceméně ve shodě v chudé chaloupce kdesi na stráni velikého údolí. Když se jednou Zeus s Hermem v přestrojení vydali na obhlídku kraje přezkoušet lidi, zda-li jsou dobří nebo zlí, byli to jediní oni, kteří neznámé pocestné pohostili a poskytli jim přístřešek. Bohaté sedláky, kteří je vyhnali od svých dveří, nechali bohové utonout v potopě údolí. Jen ta malá chaloupka Filemóna a Baucis to přežila. A i tak jim místo ní bohové vystavěli chrám. U toho chrámu se staří manželé stali služebníky. A když nastal jejich čas, společně se jejich duše oddaly cestě na druhou stranu, neb to bylo přání, jež jim Zeus slíbil vyplnit… A jejich těla se změnila ve stromy, které tam s propletenými větvemi stojí dodnes. Kéž bychom všichni měli tolik štěstí a vnitřní krásy, abychom dokázali svůj život žít jako tito dva. A vzhledem k tomu, že všichni máme nějaké svoje mýty, přiznám se, že toto je ten můj... I když rozumově vím, že život, ať chceme nebo nechceme, prostě není pohádka...

Poznámka 1:
Mimochodem, není to zajímavé, nakolik se tematicky podobají příběhy v antické a křesťanské tradici? Příběh o tom, jak světem chodil Pán Bůh se svatým Petrem a jak odměnili chudé, co jim nabídli nocleh, je taky docela známý… a uvažme také, že v knize Starověké báje a pověsti najdeme kapitolku s názvem Potopa… ale o tom možná až někdy jindy...

Poznámka 2:
V článku bylo myšlenkově čerpáno z knihy doc. Plaňavy Spolu každý sám, kteroužto každému velice vřele doporučuji...

Kam dál?
Milostné styly

Štítky:

Personální marketing

Co spojuje všechny firmy, které si stěžují na nedostatek pracovníků? V hospodě, kde si zaměstnanci užívají zasloužený odpočinek po šichtě, o nich nezaslechnete nic hezkého.

Jste atraktivním zaměstnavatelem?


V boji o zaměstnance musíte být lepší než konkurence. Nejen nabídnout stejně nebo více peněz a výhod, ale dát lidem, co chtějí, vytvořit snesitelné pracovní prostředí a navíc to dobře prodat, dostat tuto informaci do povědomí veřejnosti. Potenciální zaměstnanec se dozví o možnosti u Vás pracovat (od známého, na úřadu práce, z inzerce, na Internetu apod.) a začne se vyptávat, konzultovat své budoucí rozhodnutí se širokým okruhem lidí. Pokud uslyší: „Tam nechoď proto, proto a proto“, pravděpodobně jste o něj přišli a pokud přece jen nastoupí, bude negativně naladěný, na všem bude hledat něco špatného a vsadil bych se, že se s Vámi (nebo Vy s ním) po velmi krátké době rozloučí.

Čím rádcové potenciálního pracovníka spolehlivě odradí od nástupu?

- je tam málo peněz, u XY vyděláš víc,
- tam nikdo dlouho nevydrží,
- je tam buzerace, křik, manažer sprostě nadává mistrovi,
- je tam nepořádek, nikdo za nic nemůže a nikdo nic neví,
- po nováčcích se vozí, všechno odnesou,
- je tam špatné dopravní spojení, strávíš 2 hodiny v přecpaném autobuse,
- YZ tam pracuje už 10 let a pořád bere stejně,
- slibovali...., nesplnili nic,
- u firmy XY máš navíc...,
- AB sebrali prémie, protože měla nemocné děti,
- nemáš ani kde si koupit sodovku,
- odměny má ten, kdo je zadobře s mistrem,
- neproplácí přesčasy,
- EF upozornil na nepořádek, vyhodili ho.

Je úkolem managementu (nejen personálního manažera) organizace zajistit, aby se potenciálnímu pracovníkovi nemohlo dostat žádných takových rad. Pokud tento úkol vedení firmy neplní, je problém zajistit odpovídající množství kvalifikovaných a výkonných zaměstnanců. Pokud tento úkol plní, nejen že zaujme nezaměstnané a absolventy, ale také přiměje k přemýšlení pracovníky u konkurence, zda nezměnit místo.

Spolupráce se školami – konkurenční výhoda


Spolupráce se školami. Takřka nic nestojí, nabízí spoustu pozitivních efektů, přesto se jí věnuje jen málo firem a ještě méně organizací dovede plně využít výhod, jež mohou plynout z této spolupráce.

Jaké výhody to například jsou?

- jsme u zdroje talentů, nabídneme-li těm nejlepším učňům či studentům třeba jen krátkou placenou praxi a přesvědčíme-li je o výhodnosti práce u nás, získali jsme nejkvalitnější absolventy (ty nejlepší z populačního ročníku) a tím velkou konkurenční výhodu,

- studující mohou být záložním zdrojem pracovní síly, jednou zaškolíme, v případě potřeby kontaktujeme,

- vysokoškolští studenti mohou být pro organizaci levným zdrojem nových poznatků, inspirace, svěžího přístupu, v rámci svých seminárních, bakalářských, diplomových prací mohou rozpracovávat problematiku konkrétní organizace (zde bývá bariérou paranoia některých manažerů: bojí se, že by studenti vynášeli supertajné firemní know-how atp.),

- poskytováním malých stipendií nebo příspěvků si může firma vybudovat dobré jméno u studentů, rodičů, učitelů, dá o sobě vědět v odborných kruzích, zapůsobí pozitivně na širokou veřejnost.

Kam dál?
Japonsko: Volba povolání, spolupráce škol a firem

Štítky: , ,

Proč právě ta a proč právě tenhle...

…aneb 4 předpoklady atraktivity.


Sociální psychologie jakožto věda o mezilidských a skupinových vztazích si při svém zkoumání lásky a zamilovanosti mimo jiné položila otázku, jaká kritéria hrají roli v tom, kdo pro nás bude přitažlivý a má tedy šanci stát se naším partnerem. Za nejdůležitější předpoklady přitažlivosti označuje tyto čtyři věci:

Stavební kámen č. 1: Blízkost.

Toto na první pohled poněkud banální zjištění znamená, že čím častěji přicházíme do kontaktu s určitým člověkem, tím pravděpodobnější je, že se z nás stane pár. Klasické pokusy týkající se tohoto poznatku ale proběhly v 50. a 60. letech a pracovaly s živým setkáním obou aktérů. V dnešní době elektronických komunikací je nutné položit si otázku, nakolik je třeba těchto skutečných „živých“ setkání a nakolik jsou toto nahraditelná psaním mailů, chatováním nebo třeba Skypem. Osobně se pod vlivem vlastní zkušenosti přikláním k poměrně velké míře nahraditelnosti (alespoň v počátcích vztahu). A navíc, internet nám na rozdíl od „běžných“ setkání v kavárně, kině nebo na diskotéce nabízí velice přitažlivý mix dvou věcí: anonymity a možnosti sebeotevření. A jen na tom, jak se nám vztah nadále pozdává, se můžeme rozhodnout, kam jej posuneme dál a jestli k tomu „živému“ setkání dojde.

Stavební kámen č. 2: Podobnost.

Lidé se poměrně často ptají: „je ve vztahu dobré, aby si partneři byli spíše podobní nebo aby byli spíše protiklady?“ Psychologové odpovídají, že v hlavních hodnotách je dobrá shoda a v podružnostech zase komplementarita (jeden nesnáší mytí nádobí, druhý zase mytí podlah - rozdělit se mohou ke spokojenosti obou), to ovšem nemění nic na tom, že celkově můžeme konstatovat, že nás přitahují lidé spíše podobní nám samým. Stát se přáteli nebo začít si něco s někým, kdo má úplně odlišné koníčky, návyky a názory nebývá příliš lehké ani to není obvyklé. Tedy snad kromě případů zamilování na první pohled na základě fyzického vzhledu. A proč se nám vlastně líbí lidé nám podobní? Za prvé, svou podobností nám svým způsobem potvrzují, že jsme správní – že děláme věci správně. A za druhé míváme pocit, že by nás mohli mít rádi /a být oblíbení a milovaní, a to my samozřejmě chceme :)/.

Stavební kámen č. 3: Fyzická přitažlivost.


Je to tak a je to tak u mužů i žen. Když se nám někdo fyzicky líbí, má prostě větší šance. A výzkum dokonce prokázal, že jsou určité znaky, které mají tendenci líbit se nám všem, a to i napříč kulturami. Dá se říci, že muže na ženách přitahují velké oči, vystouplé lícní kosti, úzké tváře, vysoko položená obočí, velký úsměv a malá brada. Ženy u mužů upřednostňují také velké oči, vystouplé lícní kosti a velký úsměv, bradu ale velkou. Proč je ale pro nás fyzická přitažlivost tak důležitá a neřídíme se pouze podle „vnitřní krásy“? Jedním z možných vysvětlení je, že o svém okolí uvažujeme na základě jednoduchého předpokladu - a to, že co je krásné, je zároveň dobré. Tendence párovat se s „dobrými“ lidmi je pak naprosto logická i z jiných důvodů než „jen“ estetických.

Stavební kámen č. 4: Vzájemnost pociťovaného.

V jednom pokusu vědci naaranžovali setkání lidí, kteří se neznali a kterým (oběma) předem řekli, že člověku, s kterým se mají sejít, jsou sympatičtí. Co se nestalo? Lidé po setkání hodnotili svého „partnera“ mnohem výše, než když jim předem žádná taková informace podána nebyla. Možná to znáte i z vlastní zkušenosti. Někdo vám dá najevo, že se mu líbíte… a vy na něho najednou začnete nazírat přívětivěji. Jeho zájem vás těší a koneckonců má ten člověk přece dobrý vkus, když se mu líbíte zrovna vy. Začnete mu tedy projevovat sympatie také. Tím se zvýší jeho sympatie k vám… a kolo štěstí je roztočeno a romance může začít. Ne nadarmo říkají vědci Aron, Duton a Iverson, že „lidé jen čekají na atraktivní osobu, která by udělala něco, co by mohli interpretovat jako sympatii“ … a pak může začít láska. :)

Pozn.: čerpáno z knihy Social psychology od autorů Aronsona, Wilsona a Akerta.

Kam dál?
Láska a hraní se slovy

Štítky:

Podnikatelé, manažeři a zaměstnanci

Během své kariéry jsem pracoval se stovkami lidí, od kterých jsem potřeboval nějaké výkony. Byli různého vzdělání, věku, pohlaví, společenského postavení. A vždycky jsem bez problémů zajistil (ač byl často můj "rozpočet" velmi omezený), co bylo třeba. Všichni zúčastnění byli spokojeni, práce odvedena. V tomto článku bych se rád zamyslel nad tím, proč naši podnikatelé a manažeři neumějí jednat s lidmi, proč si stěžují na nedostatek potenciálních zaměstnanců a zároveň je přes 30% pracovníků nespokojeno se svým současným místem (zdroj: Finanční noviny). Budu se snažit formulovat obecné zásady chování k zaměstnancům, aby byli výkonní, spokojení a neutíkali ke konkurenci.

Kde je problém?

V současné době je stále větším problémem zajistit dostatek kvalifikovaných a výkonných pracovníků. Podnikatelé a manažeři brečí. Ale jak se k lidským zdrojům (největšímu bohatství firmy) chovají? Většinou vidí jen čísla, jsou zahrnuti každodenními starostmi + žabomyšími válkami a je jim jedno, jak jsou jednotliví pracovníci spokojeni. Jde jim o poměr cena-výkon. A když (logicky) kvůli tomuto přístupu nastávají problémy, diví se a hroutí se. Není v tom zlá vůle, může za to lidská omezenost, namyšlenost a hloupost.

Mezi oblíbené možnosti řešení patří: dovoz pracovníků ze zahraničí, rozsáhlé náborové kampaně, využívání služeb personálních agentur, financování rekvalifikací, propagace pracovních míst pomocí reklamy apod. Obvykle jsou tato řešení drahá a výsledek pouze krátkodobý, s dalšími náklady spojenými s velkou fluktuací pracovníků. Problém zůstává, navíc je organizace zatížena velkým množstvím zbytečné administrativy.

Jak z toho ven? Stačí jen být k zaměstnancům slušný, používat obecně známé nástroje personálního managementu v souladu s prioritami zaměstnanců, vědět něco málo o psychologii, sociologii, andragogice. A hlavně: každého člověka si musí páni podnikatelé a manažeři vážit.

Obecné zásady
(co dělat a jak se chovat, aby zaměstnanci neutíkali)

- je nutné být efektivní, zavrhnout špatné stereotypy, co funguje zlepšit, co nefunguje změnit,

- každý člověk je individualita, kolektivy jsou různé (složení, dynamika atp.), každá organizace je jedinečná, nejsou univerzální řešení, je nutné vycházet z detailní znalosti prostředí,

- každý člověk si chce připadat důležitý, potřebný, chce být součástí týmu, je třeba vytvořit takovou atmosféru, kde bude každý zaměstnanec vědět, že vedení o něj stojí, že se má kam obrátit, že záleží na jeho hlasu (jsou metody a techniky, jak o tom zaměstnance přesvědčit, aniž by to management zatěžovalo),

- každý člověk rád přijímá dobrá rozhodnutí, chce na tom být lépe než ostatní, zaměstnanci musí být přesvědčeni, že jinde by se měli hůř, při porovnání se známými a příbuznými se musí chválit, co všechno mají navíc (personální manažer musí chytře pracovat se systémem výhod, nízké náklady, ale každý musí dostat, co chce),

- každý rád dělá práci, která má smysl a výsledky, je nutné minimalizovat zbytečnou práci, vážit si času,

- při komunikaci se zaměstnanci používat jazyk, kterému rozumějí, vyhnout se v některých firmách velmi oblíbenému manažerskému newspeaku, být na stejné komunikační vlně, nedávat okázale (oblečení) najevo nadřazenost, vzniká pocit sounáležitosti, nejsou my a oni, jsme jen my,

- pokud nejsou oficiální komunikační kanály, informace proudí neoficiálně, je nutná jednoduchá komunikační strategie dovnitř firmy, neoficiální proudy komunikace zkreslují sdělení, vznikají fámy, pomluvy, nevraživost atd.,

- ne všechny zkušenosti ze zahraničí jsou plně přenositelné, proto mají obvykle velké problémy s personálním zajištěním chodu firmy se zahraničním managementem (jiná kultura, jazyková bariéra, nerespektování odlišností, nezřídka pohrdání naší levnou pracovní silou, život sice v ČR, ale úplně mimo realitu běžných lidí),

- je vhodné získat na svou stranu přirozené autority, eliminovat kverulanty (netrestat, nepropouštět, ale obratně zmanipulovat, přesvědčit), vycházet vstříc ve věcech, které nic (nebo takřka nic) nestojí, dávat rozhodnutí zaměstnancům k připomínkování, vytvořit zdání, že záleží na opravdu každém názoru a nápadu atd.,

- s lidmi je třeba jednat slušně, pro spoustu manažerů je problémem nelhat, pozdravit, poprosit, poděkovat, omluvit se, přiznat svou chybu, občas řadoví zaměstnanci takovými manažery doslova opovrhují.

Kam dál?
Jak udržet nové zaměstnance

Štítky: , ,

Berlín 2: Bar Zosch, Berlínská zeď, Reichstag, Siegesäule

Tentokrát začneme z trošku jiné stránky...

Věc druhá. Zábava.Berlín - bar Zosch

Nebyli bychom to my, abychom alespoň jeden večer nezašli ochutnat německé pivo a prozkoumat nějaký ten klub. Vybrali jsme si bar Zosch, na kterýžto bylo poukazováno v průvodci Berlínem, který byl nedávno přiložen k Reflexu. Atmosféra byla fakt prima, jak nahoře v hospůdce, tak dole v klubu. Zcela mimo očekávání se nám naskytl koncert jakési postarší dixielandové skupiny – zadarmiko a fine. Akorát škoda, že začali až kolem půl jedenácté. Co se piva týče, Vašek příliš nekritizoval, ale nadšený nebyl. Nemůže halt člověk očekávat všude to, co máme doma. Ochutnali jsme taky tzv. Berliner Weisse – třetinka piva s malinovým sirupem, kterážto se údajně vyrábí jen v Berlíně, a to buď potravinářskou barvou obarvená načerveno nebo nazeleno. Přinesou vám to s brčkem a když si nedáte bacha, okamžitě to ve vás zmizí. Z vlastní zkušenosti bych ale nedoporučovala dávat si víc než dvě za sebou – po třetím už si připadáte spíš jak v cukrárně než v hospodě.:) Cenově se musí konstatovat, že je v hospodě draho, což zvlášť vystoupí, srovnáte-li to s nákupem pitiva na doma. Pitelné víno v pohodě pořídíte kolem 4 Euro, v baru vás jedno Berliner Weisse přijde na 3 a klasické pivo (0,5 l) na 3. Je to vidět i na Němcích samotných. Pivko ucucávají jak nějakou svátost, evidentně největší spotřebu jsme měli my tůristi.:) Jinak, vedle Berliner Weisse je ještě vyhlášenou berlínskou specialitou tzv. Curry Wurst – popravdě ale nevím, co na tom jako má být tak výjimečného. V zásadě je to grilovaná klobása posypaná kari, kterou si můžete dát s lecčím (nejoblíbenější se zdají být hranolky a kečup) a pořídíte ji v každém druhém rychlém občerstvení. Na druhou stranu je to rychlá, jednoduchá, dostupná a poživatelná večeře.:)

Věc třetí. Co ještě nevynechat.

Berlínská zeďŘíká se jí East side gallery. Tentokrát ale nejde o žádnou vznešenou budovu a světoznámá jména. Jedná se o nejdelší zachovaný úsek berlínské zdi, kterýžto různí lidé vyzdobili různými obrázky. Procházka kolem ní upomíná na nepříliš světlé období města. "No more wars, no more walls", dočtete se na jednom z obrázků a máte pocit, že byste to podepsali. Nejznámější kresbou je ale asi líbající se Brežněv s Honeckerem.

Když člověk vyrazí, kde ještě nikdy nebyl, přepadne ho občas touha pokochat se věcmi také z výšky. K tomuto účelu si v Berlíně můžete vybrat tzv. Fernsehe Turm (televizní věž), kde se s vámi bude restauračka v kupoli půl hodinky otáčet kolem své osy, abyste si město mohli prohlédnout, a nebo tzv. Siegesäule – Sloup vítězství. My zvolili druhou variantu a byli jsme spokojeni. Na to, jak moc se nám totiž Berlín líbil zblízka, nás pohled z výšky trošku zklamal a konstatovali jsme, že není důvod sledovat tuto scenérii půl hodiny za superdrahé vstupné. Navíc je nahoře na Siegesäule krásný zlatý anděl, oproti němuž je Televizní věž dosti nepoetická. Na druhou stranu tam ale zase asi mají výtah.:))

Berlín - ParlamentVelkým lákadlem pro turisty je také Brandenburská brána s proslulým čtyřspřežím na svém vrcholu, kolem níž je v normálních hodinách úplný cirkus. Hraje tu flašinetář, krouží povozy s koňmi a také doubledeckery nabízející prohlídky města. Hned vedle najdete budovu parlamentu – Reichstag. Údajně je to nejnavštěvovanější parlament na světě, což je asi fakt, neb na vstup dovnitř (a to podotýkám mimo letní sezónu) se stojí dloooouhatánská fronta, o níž jsme seznali, že je nesmyslné v ní setrvávat. Zvenku ale budova stojí za vidění, obejití, případně nafocení. Opravdu povedený kousek architektury – asi nejzajímavější na ní je, jak se kloubí starý neorenesanční styl s modernistickou skleněnou kupolí dodanou později. A když už jsme u moderní architektury, nesmíme opomenout zmínit tzv. Sony centrum. Nová nákupní čtvrť, s níž jsou podobné stavby u nás prostě nesrovnatelné. Vejdete-li dovnitř, rozhodně vás upoutá barevná fontána, která vám k nákupům i zpívá. No prostě něco pro našince málem neuvěřitelného. Ceny ale neznáme, neb nákupy nebyly naším cílem.:)

A pomaličku se chýlíme ke konci naší tour, a tak už jen, co je dobré vědět na závěr:

1.Na dopravě i vstupném se dá velice ušetřit, když na netu projedete, co vás vyjde nejlevněji. V našem případě to byly denní jízdenky AB a třídenní karta, která vás opravňuje ke vstupu do naprosté většiny galerií a muzeí v Berlíně. Z popisovaného neplatila jen na Sloup vítězství, vše ostatní bylo v její ceně (19 Euro dospělý, 9,5 Euro student).
2.V muzeích i galeriích je pohodová atmosféra. Bez blesku můžete fotit prakticky všude a když je to náhodou v nějaké expozici zakázáno, diskrétně vás někdo upozorní. Co nás úplně šokovalo, byl přístup k dětem, a to hlavně v přírodovědeckém a technickém muzeu – děti si musí všechno zkusit, můžou lítat, vyřvávat, dokola se ptát... prostě něco úplně jiného než u nás. Taky jim tam asi vyrostou trošku jiní lidé...
3.Pro rezervaci hotelu se vyplatí mít platební kartu umožňující placení přes Internet, většinou chtějí při rezervaci hned zálohu. Jde to ale i bez toho, my sehnali prima hotel přes stránky Hotel.de .

Inu, to je asi tak všechno. Kdyby měl někdo nějaké dotazy, rádi odpovíme. Příští rok se, jak se zatím zdá, můžete těšit na zážitky z Budapešti.:))

Berlín 1: Muzejní ostrov, galerie, přírodovědecké muzeum
Krakov, město polských králů: Navštívit nebo ne?

Štítky: ,

Berlín 1: Muzejní ostrov, galerie, přírodovědecké muzeum

Jak už asi víte, před pár dny jsme se vrátili z Berlína. Město nás velice příjemně překvapilo a opravdu nás mrzí, že má takovou image, jakou má. Řada lidí si myslí, že tam nemá cenu jezdit. O tom, že to není pravda, Vás snad přesvědčí tento článek, jehož cílem je poukázat na pár věcí, které v Berlíně rozhodně stojí za vidění.

Věc prvá. Muzea a galerie.
Berlín - Pergamon museum
Nejvíce muzeí v Berlíně se nachází na místě zvaném Muzejní ostrov, který je situován v centru města. Nejedná se o žádnou exotiku, nýbrž o malý ostrov na řece Sprévě, ke kterému vede několik krátkých mostků. Nachází se zde 1) tzv. Bodemuseum se sbírkami byzantského a raného křesťanského umění. Detailně vyřezávané oltáře, zlato, sochy svatých... původně jsme ho ani neměli v plánu, ale nakonec nás velice příjemně překvapilo. 2) Pergamon museum se světoznámým Pergamským oltářem, kterýžto fakt stojí za vidění. Kromě něj muzeum nabízí mnoho krásných antických soch nebo jejich reprodukcí. Milovníci skutečně krásných křivek si zde přijdou na své. Nachází se zde ale také babylónská expozice – je ale časově omezená, jestli se nepletu, má tam být do konce roku 2009. Vedle Pergamon muzea narazíte 3) na Altes muzeum – opět antika, ale také starověký Egypt – z obou kulturních oblastí sbírky váz, soch, sošek, nádobí a šperků. Poměrně pěkné, ale pokud to absolvujete hned po Pergamon muzeu, může vás už antika docela nudit. Další dvě budovy na Museeninselu hostí galerie – 4) Alte galerie - vlastní především díla německých význačných malířů a sochařů, v přízemí ale najdete i obrazy Moneta nebo Maneta, s kterýmižto jsme se museli vyfotit.:) Jinak je příjemná a má i nádherný interiér. Poslední budovou na ostrově je 5) Neue Galerie – momentálně je zavřená kvůli rekonstrukci, takže o té zprávy nemáme.

Berlín Gemälde Galerie - Obraz A co mimo Muzejní ostrov? Z galerií nutně musíme zmínit Gemälde Galerii – rozsáhlá sbírka obrazů světoznámých malířů napříč stoletími, a to od 13. do 18. . Najdete zde např. díla Rubense, Botticelliho (včetně Zrození Venuše) nebo třeba Rembrandta, který zde má dokonce vlastní sál. Opravdu zážitek - a ode mě doporučení vyčlenit si na to dost času. Vedlejší Neue Nationalgalerie momentálně hostí jakéhosi japonského umělce a hlavní expozice je nepřístupná. To je asi jediná skvrna na našem pobytu, neb jsme se na ni fakt těšili. Z moderního umění jsme tedy viděli jen expozici Picasso a jeho doba v Sammlung Berggruen, která nás překvapila předevím počtem vystavovaných děl nejen od Pabla Picassa, ale také Paula Klee (jsou trošku mimo můj osobní vkus, takže je do nebes vynášet nebudu:) ).

Ale ještě nazpátek k muzeím. Co bych rozhodně chtěla vyzdvihnout, je muzeum přírodovědecké. Hned v prvním sále naleznete rekonstruované kostry několika dinosaurů. Což je asi hlavní lákačka. Expozici doplňují interaktivní obrazovky, na nichž se můžete podívat, jak dané kostry obrůstají svaly, kůží a následně se prohánějí po pravěké přírodě. Zajímavé jsou zde ale i další věci – třeba interaktivní model zeměkoule, který vám předvede, jak se z PangeyBerlín Přírodověděcké museum - kostra dinosaurus vytvořily kontinenty v dnešní podobě nebo třeba, jak vznikala pohoří a co že to dělají ty litosferické desky. Líbilo se nám i v muzeu Technickém, které potěší jak milovníky starých mašinek, tak letadel. Mě osobně ale zaujala hlavně expozice zvaná Spectrum. Můžete si tu pohrát s různými kravinkami – od věcí, které vám před očima vytváří optické klamy až po hru s tóny na různých podivuhodných nástrojích. Skutečný zájemce o fyziku by byl asi nadšen, já jako naprostý laik měla oči navrch hlavy.:)

... tolik tedy o galerkách a muzeích... v příštím díle se těšte na zábavu a taky zbylé "vychytávky" Berlína.:)

Berlín 2: Bar Zosch, Berlínská zeď, Reichstag, Siegesäule
Krakov, město polských králů: Navštívit nebo ne?

Štítky: ,

Schengen - naše zkušenost

Často je nám vytýkáno, že na blogu Zrcadlo nepíšeme o tom, co dobrodružného zažíváme. Proto jsme se rozhodli, že vytvoříme novou rubriku s názvem Naše příhody, kde se budete moci dočíst, co hezké, škaredé, veselé, smutné, dojemné, trapné a poučné se nám v posledním období stalo. Na vzpomínky staršího data máme zavedenu všem dobře známou a oblíbenou rubriku Retro.

Cesta do Berlína

V průběhu jara, když jsme přemýšleli, kam se pojedeme letos podívat na dovolenou, v nás uzrál nápad: když už nejsme nejmladší a když už se topíme v penězích, nemuseli bychom jako každý rok putovat stopem po naší krásné vlasti, ale mohli bychom se vydat do velkého světa. Hranice zrušeny, euro v příznivém kurzu, ideální podmínky. Naše volba padla na Berlín, město kam se turisté z ČR moc nehrnou a které nemá srovna skvělou pověst, nezní jako Paříž, Benátky nebo Řím. Dobře jsme udělali, podrobnosti se dozvíte v příštích dnech ze článků od Agape.

Jediné, co nám nevyšlo, byla cesta. Kvůli naprosté a totální tuposti Českých drah jsme nemohli jet vlakem. Abychom totiž dosáhli rozumné ceny srovnatelné s autobusem, museli bychom si jízdenku zaplatit (ne rezervovat, ale zaplatit) přes Internet, což naše prachobyčejné bankovní karty bez předchozích čachrů s aktivací neumožňují.

Zvolili jsme tedy žluté autobusy Student Agency. Odjezd kolem půlnoci, v Berlíně v 5 ráno, počítali jsme, že se vyspíme. Ti kteří s nimi jezdí, už teď vědí, že jsme udělali pitomost: sedadlo u zadních dveří neposkytovalo minimum nutného prostoru ani na nohy, ani vlevo, ani vpravo. Připočítejte další nešvary letadla: tvrdé nepohodlné sedadlo, nedostatečný prostor na zavazadla nad sedadlem, suchý vzduch z klimatizace a stupidní film, který mi takřka do druhé hodiny ranní blikal z pár metrů na obličej. A to nejhorší mělo teprve přijít.

Schengen v praxi

Od vstupu do společného evropského prostoru jsme v zahraničí nebyli. Mediálně zmasírovaní, uklidněni známými, kteří na místě bývalých hranic prý ani nepřibržďují. Naivně jsme nastupovali do autobusu a ptali se řidiče (pro jistotu), jestli si máme brát doklady do kabiny. Samozřejmě, povídal ten dobrý muž a díval se na nás jako na úplné trouby. Předzvěst věcí příštích. Zkusím popsat fakta:

Kolem 1:30 ráno překračujeme hranice BRD. Blikání filmu ustává. Slečinka stewardka povídá, ať se připravíme na kontrolu německé policie a do autobusu se nahrnou policisté v civilu. U každého kontrolují občanský průkaz či pas. My jako modroocí státní příslušníci ČR jsme odbyti letmým pohledem. Na podezřelá individua, asiaty a cestující tmavší pleti je ovšem jiný metr. Doklady jsou jim odebrány, policisté je odcházejí prověřit do počítačové databáze.

Po několika desítkách minut se němečtí strážci zákona vrací. Nikdo z cestujících nemá jakýkoli záznam, ale přesto jejich námaha nese ovoce: cestující s černou barvou pleti má propadlý pas. Žádné dlouhé diskuse se nevedou, nepomáhá ani to, že smolař má manželku z ČR. Lámanou angličtinou je mu oznámeno, že jeho cesta do Německa končí a je kolem 2:00 vysazen z autobusu.

Před vstupem do Schengenu jsme byli mimo jiné v Itálii, Rakousku, Polsku, Švýcarsku, Německu, na Slovensku. Stopem, autem, autobusem. A nikdy jsme nebyli přítomni takové buzeraci jako teď, když jsou hranice zrušeny.

Asi jsme měli smůlu na náhodnou kontrolu agilních německých policistů. Ale proč se o takových přepadovkách nemluví? Proč jsme v médiích nezachytili žádnou zprávu o tom, že by byl někdo uprostřed noci vysazen u silnice kvůli banálnímu formálnímu nedostatku? Není to jen propaganda? Dá se našim přátelům v EU věřit? Proč neprojeli policisté databází všechny a hodnotili podle prvního dojmu? Proč si zasedli na osoby s jinou barvou pleti?

Naštěstí tento zážitek byl jedinou skvrnkou na naší dovolené. Dál už byli Němci příjemní, usměvaví, hodní, profesionální. Více si můžete přečíst v článcích Berlín – 1. část a Berlín – 2. část.

Štítky: , ,

Vánoční

Když máme to září, proč nevytáhnout z Internetového archívu do rubriky Retro zlehka nechutnou historku, jež se odehrála kolem Vánoc někdy v minulém tisíciletí? Opět v původním znění, bez jakýchkoli úprav.

Vánoční

Je to asi rok, co jsme se s kamarádem vydali těsně před Štědrým Dnem do jedné příjemné hospůdky. Znáte to: doma předvánoční peklo, hysterie a děs, tak proč si neodskočit ven třeba na pár piv a cigaret?

Sedíme v bezstarostné pohodičce, kolem se míhá vrchní, z rádia zní song Sliby se maj plnit a najednou si povšimnu, že se někdo poflakuje mezi dveřmi a dlouhými závěsy, které jsou v zimním období mistrně instalovány, aby na nohy netáhl studený průvan, když přichází hosté. Najednou se ze závěsů vymotal človíček s milým úsměvem na tváři, podlomený v kolenou a těžko udržující rovnováhu. Než stačil říct:"tak tady mě máte", táhl ho vrchní ven na mráz. Toho vrchního já osobně nemám rád. Je to takový typ padesátníka, který se udržuje a barví si vlasy a knír a když se kolem mihne nějaká osmnáctka, je schopen ji začít balit. Vypěstoval si image naprostého idiota a navíc dost nasává. Človíček kterého vyhodil se však nenechal odradit prvotním neúspěchem a vrátil se na své původní stanoviště mezi dveře a závěsy. Dál však nešel, asi chtěl být chvíli sám. Za malou chvilku se pod závěsem objevila malá loužička a závěs začal vlhnout. Jistě jste poznali, že človíček začal močit a aby to nebylo tak fádní, začaly tuto jeho činnost doprovázet zvuky dávení, které též přinesly ovoce. Vrchní začal šílet a vyžadoval, abychom mu pomohli výtržníka vyhodit. Nám se do toho moc nechtělo. Proč si srát na hlavu? Nakonec nás však zviklal. Při cestě do nepříjemného mrazu vrchnímu podjely nohy na ledu a opilec na něj padl jako pytel písku. Vrchní ho ze sebe nemohl setřást, ale to už se blížila další série zvratků která, než jsme človíčka odtáhli za nohy, skončila na havraních vlasech pana vrchního. Tak tohle vrchního zprudilo natolik, že zavolal policii, prej ať opilce vezmou na záchytku. Citlivka jeden.

Policie přijela za chvilku, ale mezitím jsme museli poslouchat ty nejhrůznější výlevy toho pitomce vrchního. Pobíhal se zvratky na hlavě kolem bezvládného těla oběti alkoholového dýchánku a zbytečně vyhrocoval situaci. Nedivil bych se, kdyby ho benga sebrali za to, jak byl zaneřáděný. Policisté však byli mladí a uvědomělí hošani a tak o odvozu na protialkoholní stanici nechtěli ani slyšet. Celý zásah jsme měli pod taktovkou my. Jelikož kamarád je lidumil a dobrák od kosti dal policistům pár cenných rad, aby alkoholika probudili. Bohužel nepomohla ani sněhová koupel ani jemné políčky a na mou radu, aby začali střílet, odvětili, že by možná bylo lepší střílet přímo do alkoholika, který spokojeně klimbal na zemi a začínal pěkně páchnout. Spásný nápad byl zjistit dle občanky bydliště a následně z telefonního seznamu číslo a zavolat rodiče dotyčného 25-letého výtečníka. Vidím to jako dnes: od hospůdky odjíždí zdrcení rodiče autem, které neslyšíte a z pootevřeného okýnka se ozývá již znatelně slyšitelné zvracení.

Na závěr happy end pro náročné. Rozloučili jsme se podáním ruky a přáním pěkných svátků jak s policisty, tak s panem vrchním, který pak ještě chvíli nevěřícně postával před lokálem, se zvratky ve svých nabarvených vlasech s havraním leskem a zaneřáděné vestičce a svůj pohled upíral do dálky, zatím co my jsme mizeli bez placení.

Štítky:

Svatební zvyky a rituály: Jaký mají podtext?

V rámci svatebního obřadu a následující hostiny se realizuje řada různých zvyků, které mají jakýsi očistný ráz nebo možná spíše skrytý význam. To, že si symbolicky prožijeme ztrátu/opuštění něčeho dřívějšího a nalezení něčeho nového (což je podstatou velké části svatebních zvyků) nám pomáhá při přechodu z jedné role do druhé. Tedy aspoň já mám takový pocit. Následující text se opírá o mou vlastní interpretaci situace, netvrdím, že tento výklad je jediný správný a pokud má někdo jiné nápady, fakt moc ráda si je přečtu v diskuzi pod článkem.:)

Inu, začněme. Prvním takovým významným momentem v rámci svatebního obřadu je odvedení dcery k oltáři jejím otcem. Otec ji zde zanechává a prakticky ji předává budoucímu manželovi, což odkazuje nejen k době dřívější, kdy žena skutečně byla až „majetkem“ nejdříve otce a následně manžela, kteří rozhodovali o všech věcech jí se týkajících, nýbrž i v dnešní (post)moderní době to má svůj smysl, minimálně na citové úrovni. Dříve byl jejím ochráncem a rytířem její otec, nyní se jím stává manžel a otec toto výsadní postavení ztrácí.

Druhým zásadním momentem je (na některých obřadech) manželský slib, který si oba snoubenci předem připraví a po svém v něm vyjádří, co vlastně chtějí svému partnerovi slíbit, dát a z něhož možná částečně vyplyne i to, co od něj očekávají. Na to navazuje klasické „ano“. „Ano, dobrovolně, z vlastní vůle (a radostně) si Tě beru a chci s Tebou strávit celý život. Proto jsem ostatně dneska tady.“, říkají si budoucí manželé.

Další důležitý moment je vyměnění prstýnků snoubenci. Je zde velký důraz na vzájemnost. „Já dávám prstýnek (dar) Tobě a Ty mně. Ty patříš ke mně a já k Tobě.“ Prstýnky jsou také nadále signálem pro všechny lidi kolem a sdělují: „jsem vdaná“, „jsem ženatý“, čímž jasně deklarují postavení jejich nositele ve smyslu „nemá cenu si na mě myslet, už jsem zadaný/á“.

Podobnou funkci může mít (alespoň u ženy) také změna jména, která po svatbě zpravidla nastává. Všichni kolem ženy se tím pádem dozvědí, co se v jejím životě stalo. Přijetí společného jména může stejně jako vyměnění prstýnků znamenta „patříme k sobě“ nebo z hlediska ženy „patřím Tobě“. Což zřejmě některé dnešní ženy tak nějak popouzí, a tak trvají na tom, že si nechají svoje jméno. Osobně to, až na výjimečné případy, kde je to děláno z praktických důvodů (slavné herečky, sportovkyně atp., i když i tam je to sporné), příliš nechápu. Svatba je svým způsobem odevzdání se... tak proč ne i jména?

Po svatebním obřadu, zpravidla venku, nastává čas pro házení kytice. Nevěsta za sebe (tak aby neviděla, které dívce) odhazuje kytici, čímž předává pomyslné žezlo, respektive tím upozorňuje na to, že nejen ona, ale i ostatní dívky se jednou zřejmě vdají. Je to tedy odkaz na kontinuitu obřadu a jeho významné postavení ve společnosti. To je ostatně jasně vyjádřeno tím, jak se zatím neprovdané dívky snaží kytici chytat, neb její chycení má znamenat, že to budou právě ony, které se nejdříve provdají. :)

V rámci svatební hostiny pak probíhají další dvě klasické věci: společné zametání pozůstatků rozbitého talíře a vzájemné krmení se se svázanýma rukama (případně ještě s děravou lžící). Oba tyto zvyky se vztahují k tomu, že „spolu budeme v dobrém i zlém“, budeme spolupracovat a taky se o sebe vzájemně postaráme, když nastane situace, která to vyžaduje. K tomu, že spolu budeme také prožívat radostné chvíle, zase odkazuje svatební tanec ženicha a nevěsty. Na některých svatbách se také kromě již popsaného realizuje také únos nevěsty, kterou musí ženich najít a „vysvobodit“. Zřejmě se zde dokazuje schopnost ženicha bránit nevěstu, stát za ní.

Posledním zvykovým „právem“ manželů je svatební noc. Jestli se nepletu, měla by začínat přenesením nevěsty přes práh (nejlépe nového) společného příbytku. Že by snad muž sliboval ženě, že jí bude na rukou nosit?:) Jinak dříve se v průběhu svatební noci snad zjišťovalo, zda je nevěsta počestná, a realizovalo se první tělesné spojení milenců (jehož předehrou je „můžete políbit nevěstu“:) pronesené oddávajícím po „prohlašuji vás za muže a ženu“, dnes ale tento význam prakticky vymizel, protože předmanželský sex je tabu jen pro velmi malou část společnosti. Je tedy otázkou, co ze svatební noci „zbývá“. Osobně vidím její význam v tom, že manželé po tom svatebním mumraji mají konečně čas být sami, spolu, společně zreflektovat průběh dne, uvědomit si a říci si, co pro ně znamenal a nakonec třeba i splnit to původní poslání téhle „první noci“. (pokud jsou tedy oba ve stavu toto umožňujícím, neb řada svateb se zvrhne v takovou pitku, že se novomanželé mohou dostat „do postele“ také ve značně pocuchaném stavu, ač by tento účel měla mít asi spíše rozlučka se svobodou uskutečněná někdy v období těsně před svatbou)

Na svatbu by měla navazovat svatební cesta, na niž bohužel dnes řadě novomanželů nezbývají peníze. Dříve to bývala asi jedna z mála možností, jak spolu zcela legitimně „někam vypadnout“ bez toho, aby novomanželé vypadali, že plýtvají penězi. Dnes se ale společenská praxe o dost posunula a jet na dovolenou (byť třeba až na Kanárské ostrovy) je dnes přijatelné v podstatě kdykoli. Takže z tohohle ohledu to zase taková škoda není, ač těsně po svatbě je to asi přece jen nejlepší. Ostatně, mnohým novomanželům může svatební cesta, pokud se na ni vypraví, také nabídnout možnost, jak nerušeně počít nějaké to dítko.

Čímž už se dostávám až moc daleko od tématu svatebních rituálů a tradic. Proto se pro dnešek rozloučím. Snad jen ještě jednu poznámku na konec:

Obecně se má za to, že „vdavekchtivé“ jsou spíše ženy, a jak onehdy trefně poznamenal můj přítel, čeština ani žádné ekvivalentní slovo, které by takto popisovalo muže, nemá. Žádná „ženění nedočkavost“ nebo „ženitbychtivost“ není. Takže asi je to, co se traduje, holt pravda. My ženy máme tendenci lákat pány „do chomoutu“ a oni si zas někdy připadají vlákaní...

Kam dál?

Svatba - Jak to vidí chlapi

Štítky: ,

Zrcadlo - přehled textů