Poutač

Nedaleko Žítkové - Bojkovice a Luhačovice

V minulém článku jsem vám vyprávěla o našem letním výletu na Žítkovou. Do textu se tehdy už nevešly dojmy z okolí, což dnes napravím. Upozornit chci na městečko Bojkovice a Lázně Luhačovice.

Bojkovice - Příjemně ospalá atmosféra

Bojkovice leží 11 km od Žítkové. Obce propojuje autobusová linka i turistická stezka. O Bojkovicích (jako o zdejším nadřazeném správním útvaru) najdeme zmínku i v Tučkové Žítkovských bohyních. Mohlo by být zajímavé zapátrat, nakolik složité by bylo dostat se k tzv. Krevní knize městečka Bojkovice, v níž se píše o dávných čarodějnických procesech. Já na to bohužel neměla čas (třeba někdy příště).

V městečku doporučuji návštěvu muzea, kde Vás jeho milá zaměstnankyně /která se rovněž stará o turistické informační centrum, kde se můžete vybavit třeba mapami/ ochotně provede a popovídá o tom, co vás bude nejvíce zajímat. Expozice mapuje život ve městě a regionu se širokým záběrem (začíná už od pravěkých nástrojů, ale soustředí se zejména na období 18. a 19. století). Jsou zde k dispozici např. upomínky na cechy, které v místě fungovaly, plně vybavená světnice zdejší chalupy nebo školy. Zajímavé (a od muzea asi do budoucna prozíravé) je založení sbírky mobilních telefonů. V obci si můžete prohlédnout rovněž zámek nebo vystoupat nahoru ke kostelu, který obyvatelům poskytoval ochranu v dobách nájezdů různých vojsk a údajně nebyl nikdy dobyt. Celkový dojem z Bojkovic: příjemný (i když nikterak oslňující) výlet.
Muzeum Bojkovice
Luhačovice - Malé lázně s velkým jménem

Luhačovice se rozkládají asi 15 km od Bojkovic směrem na sever. Jedná se o oblíbené letovisko a lákadlo pro lázeňské hosty. Proslavily se svými prameny - nejvíce bezpochyby Vincentkou. Celkem jich mají víc než 15, na mapce městečka (k dostání v TIC) jsou všechny vyznačeny - a poradí vám i v jakém pořadí je nejlépe obejít. Přiznám se, že mě ta pouť příliš nenadchla. Upřímně lituji lidi, jejichž zdravotní stav si žádá tuto pitnou kůru, neboť hovořit o nějakém potěšení s tím souvisejícím by mi připadalo velmi troufalé. Evidentně ale existuje i řada příznivců, lidé si tuto vodu leckdy natáčejí po litrech.

Specifikem Luhačovic po stránce architektury jsou zvláštní stavby architekta Jurkoviče (nepletu-li se, jde o lidovou secesi), z nichž ne všechny byly nakonec realizovány. Řadu z nich uvidíte po cestě okolo pramenů. Přiznám se, že mě osobně tento styl příliš nepoutá, zdá se mi to přeplácané. Zájemce o celou jejich koncepci lze odkázat na Muzeum Luhačovického zálesí, kde k tématu naleznete video. Stejně jako v bojkovickém muzeu se vám zde nabízejí i informace o životě běžných lidí v regionu. Nadto se dozvíte více o šlechticích ze zámku (nyní v něm sídlí DDM) a výstavbě lázní. Cestou na kolonádu nebo zpět se můžete zastavit u nedávno vystavěného Kostela Svaté rodiny. Kostel sv. Václava v Břeclavi (také stavba z posledních let) se nám sice líbil více, ale i tato stavba září elegancí. Pro věřící doporučuji možnost zapálit si svíčku v malé kapličce v lázeňském areálu. Má jakousi svébytnou poetiku. Osobně se mi hodně líbila vládní vila, která je vidět v závěru procházky.

Celkový dojem: malé lázně s velkým jménem. Na jeden den dobré, ale více trávit tu víc času neláká. Rozhodně si ale domů dovezte oplatky, za pár korun dostanete hodně muziky. Jo, a velmi milý mi připadal starší pár, jenž v okénku na kolonádě prodává minerály :-)
Kolonáda Luhačovice
Kam dál?
Lednicko-valtický areál 1: Lednice a Břeclav

Štítky: ,

Evropská unie a NATO: Je jen otázkou času, kdy nás zradí

Upřímně obdivuji všechny, kdo mají tolik optimismu, že věří v bezpečnostní záruky, které nám poskytují Evropská unie a NATO.

Těžko říct, z čeho tahle víra pramení.

Historické zkušenosti to dozajista nejsou. Spíše se jedná o obyčejnou touhu zajistit si iluzi bezpečí a schoulit se k mocnějším partnerům, kteří plamenně deklarují, že nás v případě nebezpečí ochrání.

Co je v sázce

Česká republika se nachází na strategicky velmi cenném území. Když se o ni hrají geopolitické hry, vždycky je v sázce hodně.

Vzpomeneme-li třeba na Mnichovskou dohodu, tehdy šlo o zajištění míru v Evropě.

Byli jsme obětováni.

Pokud si nás teď začne nárokovat Rusko, musí spojenci v případě odporu počítat s reálnou možností jaderného konfliktu a vyhlazením celého lidstva.

Ukrajina - Bývalý kamarád

Na příkladu Ukrajiny je jasně vidět, že se EU i NATO kamarádí jen do té doby, než přijdou první náznaky nepříjemností.

Samozřejmě vazby těchto organizací s Ukrajinou nejsou tak silné jako vazby s Českou republikou.

Ovšem reakce byly až trapně krotké.

Proč nezablokují zahraniční bankovní účty všech Rusů? Proč třeba neznemožní Rusku přístup k Internetu?

Protože je jim osud Ukrajiny ukradený.

Neviditelní evropští vůdci a stařík Obama

Určitě jste si všimli, že od jara přestali mediálně existovat lídři velkých evropských zemí.

Když se nic nedělo, bylo jich všude plno. Každý den se na nás valilo Merkelová tohle, Cameron onto, Hollande támhleto.

A když nastane průšvih, nikde nikdo.

Barack Obama se stává tragickou postavou dějin. Ze svých slibů nesplnil nic. Zdravotní reforma neuspěla, v Iráku a Afghánistánu se vesele válčí. Ani Guantánamo nezavřel.

Teď se Putin rochní v jeho slabosti.

Jediné, co Obama úspěšně zvládl, bylo zestárnout za posledních 5 let o 30 let.

Sami bychom měli lepší vyhlídky

Kdybychom se nikam necpali, k ničemu se nevyjadřovali a v 90. letech vytvořili příznivé prostředí pro zahraniční boháče (stabilita, nízké daně...), mohli jsme být pro všechny bezpečným přístavem. Pak by nás třeba nechali na pokoji.

Kdyby...

Související text:
Proč s Ruskem byly, jsou a budou problémy

Štítky:

Výlet na Žítkovou - Tip pro uklidnění mysli

V úvodu chci předeslat, že za tento článek, milí čtenáři, vděčíte výlučně hlavnímu autorovi blogu, který mě přemluvil. Sama bych si tento poklad nechala pro sebe. Ale má pravdu - člověk by neměl být sobecký. A tak se s vámi podělím o zážitky z našeho výletu na Žítkovou, se kterou u nás v republice alespoň pro mě nesnese srovnání asi nic /tedy z toho, co jsem viděla/. A možná ani leckde jinde...

Region tzv. Moravských Kopanic, jehož je Žítková součástí, se rozkládá na východní Moravě, těsně u hranic se Slovenskem. Dle organizačního členění spadá do okresu Uherské Hradiště. Patří do CHKO Bílé Karpaty. Na informačních tabulích se dočtete, že se jedná o území, které bylo osídleno až ve druhé polovině 18. století bezzemky a uprchlíky před válkou. Život na místě s těžko obdělavatelnou půdou byl obtížný. A lidí zde nepobývalo mnoho, na svazích kopců vyrůstala jednotlivá stavení s mezi sebou pro naši vlast netypicky velkými vzdálenostmi (dnes jde o obec s rozlohou 680 ha, ale jen asi 200 obyvateli). Pohodu nepřinesla ani z vojenského hlediska strategická poloha. Při obraně před nájezdy Turků a dalších dobyvatelů na šancích na Bedovém (východní okraj Žítkové, hned u hranic se Slovenskem) v průběhu 17. století zahynulo mnoho mužů z nedalekých obcí (Pitín, Březová aj.). Při procházení míst, kde se to stalo, a představě několika set chlapů proti tisícům zdivočelých Turků (jak hlásá tabule Naučné stezky), jsem pociťovala smutek a jakousi zvláštní úctu, snad jsem se dostala do kontaktu s tragickou stránkou této krajiny.

Žítková patřila odnepaměti k nejodlehlejším částem Moravy. I k povinné školní docházce se obyvatelé stavěli vlažně, děti potřebovali na poli. Vyučování začínalo po jednotlivých staveních, avšak v době největšího rozkvětu byly v obci dokonce dvě školy (jedna prý dokonce s internátem). Aktuálně děti dle slov místních dojíždějí do školy do Starého Hrozenkova, ale i tam hrozí její zrušení, protože jen s obtížemi naplňují kvóty na počty žáků stanovené ministerstvem školství. Kdybych vymyslela životaschopný plán, tak se přistěhuju a pokusím se jim s tím pomoct :-) Jinak webové stránky obce v odkazu na její odlehlost uvádějí, že do 50. let 20. století tam nejezdil autobus. Ani dnes si s moderními výdobytky nejsem tak úplně jistá. Rádio chytíte asi spíš slovenské (hrálo na recepci penzionu; my na našem zařízení nenaladili žádné) a mobilní sítě vám přeskakují. Ohledně Internetu těžko hádat. Na dnešní dobu nádherně ztracený kraj.
Žítková 1
Zajímavostí Žítkové je tradice tzv. Žítkovských bohyní. O té se podrobně dočtete v bestselleru Kateřiny Tučkové a rovněž v knihách Jiřího Jilíka (Žítkovské čarování: pravdivý příběh žítkovských bohyní; Žítkovské bohyně: po stopách lidové magie v Bílých Karpatech). Musím se přiznat, že právě první zmiňované literární dílo mě do těchto končin přivedlo. Realita si s autorčiným sugestivním líčením nádhery a zároveň určité drsnosti a tajemnosti krajiny nezadá. Zvláště, když oblohu křižují blesky.
Žítková 2
Holden Caulfield:
Dovolím si doplnit drobné rýpnutí. Idylka by byla opravdu dokonalá, kdyby se krajem téměř pořád nenesl řev křovinořezů, sekaček a motorových pil.

A teď už něco k praktickým tipům: můžeme vřele doporučit jak služby Penzionu Žítková (kde jsme byli ubytovaní; nutno zarezervovat předem), tak i Hotelu Kopanice (kde jsme si dali večeři a lahodné - a musím říct, že cenově příznivé - vínko). Z turistických tras jsme využili modrou a zelenou, orientovali jsme se podle mapy Východní Moravy s názvem Bílé Karpaty a Vizovické vrchy. Výlet jsme bez potíží dali hromadnou dopravou (na místo busem z Bojkovic). A kdybychom bývali mohli, tak si ho prodloužíme. A kdo nás zná, tomu je jasné, že snad největším smeknutím je konstatování mé drahé polovičky, že sem bychom jeli snad i v zimě. I když já za sebe říkám, že spíš na jaře, to tu kvetou vzácné orchideje.

Kam dál?
Podzimní procházka: Kamenný vrch po půl roce

Štítky: ,

Jen počkej, zajíci! - Nejvypečenější díly z YouTube

Z Ruska prý nepřišlo nikdy nic dobrého. Mnozí se proto dívají na sovětské konkurenty Toma a Jerryho skrz prsty.

Nezaujatý divák musí uznat, že výtvarné zpracováni i animace snesou srovnání s americkou produkcí.

Nakolik jsou příběhy věčných rivalů vtipné, posuďte sami. Jisté je, že Tom nesahal v zápornosti vlkovi (s nezbytným žvárem v hubě) ani po kotníky. Možná i proto jsem měl Nu, Pogodi! jako dítě hodně v oblibě, dokonce jsem na ně chodil do kina.

Dnes Vám proto nabízím 3 opravdu vypečené díly.

Jen počkej, zajíci! - V televizi


Jen počkej, zajíci! - Na stavbě


Jen počkej, zajíci! - Na stadionu


Kam dál?
Jen počkej, zajíci! - Dokonalá replika legendární hry

Štítky: , ,

Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Anna Karenina

Několik slov o autorovi

Viz Čtenářský deník - L. N. Tolstoj: Vojna a mír.

Vydání

Praha: Levné knihy KMa, 2004. Přeložila Taťána Hašková.

Kompozice

Jde o román členěný do četných kapitol. U nás většinou publikovaný ve 2 dílech (mé vydání - s 875 stranami - je jednou z čestných výjimek). V době svého uveřejnění (1873 - 1877) román vycházel na pokračování.

Děj

Román začíná příjezdem Anny Kareniny do Moskvy - jejím cílem je přispět k obnovení klidu v rodině bratra, který svojí nevěrou rozbil domácí štěstí. Po většinu děje sledujeme paralelně několik příběhů. Jednak ten týkající se Anny a jejího vzplanutí pro Vronského (jemuž se zprvu snaží uniknout, ale později mu podléhá). Dále střídající se sbližování se a odpoutávání se charakteristické pro vztah Kitty Ščerbacké a Konstantina Levina. Ve vedlejší linii se připojuje vývoj u Dolly a Stěpana Oblonských. Autor v románu střídá fokus na jednotlivé páry, resp. rodiny a místa.

Anna jako manželka žijící v domluveném sňatku je prakticky nováčkem v lásce, jíž poznává právě až s Vronským. Po jisté době, co poměr s Vronským tají, odchází od muže, jehož nemiluje. Ze všech sil se snaží uspořádat si své poměry (rozvést se s manželem, vdát se za Vronského a získat do péče syna), ale to se jí vzhledem ke společenské morálce a pravidlům nedaří. S Vronským, který se chová jako citlivý a oddaný milenec, má dceru, po porodu je na prahu smrti, uzdraví se ale. Vronskij s ní plánuje budoucnost, Anna ale nervově nevydrží vypětí ze své situace. Umírá dobrovolně pod koly vlaku ve stanici poblíž statku Vronského matky.

Kitty je - alespoň v úvodu knihy - mladé naivní děvčátko, které se teprve snaží zorientovat ve světě. Je poblouzněná atraktivním Vronským, kvůli němuž odmítne žádost o ruku od svého dlouholetého ctitele Levina (Vronského si pak ale získá vdaná Anna). Kitty svého rozhodnutí hořce lituje, onemocní z něj, odjíždí do lázní, kde po citové a mravní stránce vyzrává a roste, mimo jiné v souvislosti s náboženskou věroukou a péčí o své bližní. Po svém návratu do Ruska se jí k její nevýslovné radosti opět podaří vznítit jiskru v Levinovi, který již se domníval, že se neožení. Společně pak mají děti a žijí svorně na Levinových statcích.

Dolly reprezentuje ženu v plném rozkvětu zároveň s určitou praktickou moudrostí. Lavíruje mezi bolestí z milostných dobrodružství manžela a povinností k rodině, zejména početným dětem. Přes několikeré rozhodnutí od Stěpana odejít s ním zůstává.

Postavy

Anna Arkaďjevna Kareninová - milující matka, řadu let žijící dle pravidel společnosti; v momentě, kdy pozná skutečnou lásku, je však prakticky ztracena; vášnivá žena, krásná a žádoucí, žije spíše city než racionalitou, která jí někdy - a v závěru románu až nebezpečně - chybí.

Alexandr Alexandrovič Karenin - manžel Anny Kareninové, vysoký státní úředník, spolehlivý člověk, má rád rutinu a jistotu, schopný odpouštět, ale zároveň být pevný až krutý ve snaze dodržet své zásady.

Sergej Alexandrovič Karenin (Serjoža) - syn Anny a Alexandra Kareninových; citlivý, jemný, studijně nadaný chlapec; Anna se po svém odchodu od manžela velmi snaží, aby žil u ní, není to však možné - nedaří se jí to kvůli platným ruským právním úpravám.

Alexej Alexandrovič Vronskij - mladý šlechtic, schopný a pohledný důstojník, oblíbený ve společnosti, snaží se alespoň částečně dostát svým povinnostem, resp. tomu, co se od něho žádá, zároveň dokáže snít; málokdy si z něčeho dělá těžkou hlavu; horkokrevný, horlivý, statečný.

Stěpan Arkadjič Oblonskij - bratr Anny Arkaďjevny, moskevský úředník, žije na příliš vysoké noze, čímž se dostává do finančních těžkostí; zároveň má problém s věrností vůči své ženě, celkově je ale dobrosrdečný, veselý, zábavný.

Darja Alexandrovna Oblonská (Dolly) - manželka Stěpana Arkaďjiče, nešťastná z jeho nevěry, zároveň schopná leccos obětovat pro rodinu; matka mnoha dětí, stabilní; žije podle společenských norem.

Jekatěrina Alexandrovna Ščerbacká (Kitty) - nejmladší sestra Dolly, půvabná, zpočátku naivní, později dovede ocenit věrnou a dlouhotrvající lásku, být dobrou a chápající manželkou.

Kontantin Dmitrič Levin - vesnický šlechtic, pevný, v citech stálý, velmi miluje Kitty, zároveň se realizuje v práci na svých statcích; odmítá se politicky angažovat, neboť za důležitější pokládá praktické věci na svém panství a snahu zlepšovat život lidí, za něž je zodpovědný.

Z dalších postav: rodiče Dolly a Kitty, bratři Konstantina Levina, matka Vronského a jiní.

Místo

Rusko - částečně Moskva, Petrohrad, jinak venkov.

Čas

19. století.

Citáty

Z úplného úvodu knihy: "Všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná rodina je nešťastna po svém." Nejvíc se mi ale líbila pasáž popisující Levinovo zaujetí pro společnou práci při kosení obilí. Až knihu budete číst, určitě ji poznáte. :-) (Z mého úhlu pohledu popisuje prakticky tzv. flow fenomén).

Vlastní názor

Tento román mě úplně pohltil. Vtáhl mě a nepustil. A po jeho přečtení jsem víc jak měsíc nebyla schopná otevřít žádnou jinou knihu - protože žádná prostě nebyla tak dobrá, abych jí na tohle Dílo s velkým D mohla navázat. Vážně je to asi nejpůsobivější záležitost, jakou jsem kdy měla tu možnost číst. Je tam popisnost, uvěřitelnost, autor zároveň dovede čtenáře dostat velmi blízko k jednotlivým postavám. Cítíte je, cítíte s nimi. Pokud máte chuť - a lajsknete si - tak tohle je opravdový zážitek. Nelze popsat, nutno zkusit.

Kam dál?
Čtenářský deník - F. M. Dostojevskij: Zápisky z mrtvého domu

Štítky:

Firma BAŤA v roce 2014 - Zakladatel se obrací v hrobě

Minulý měsíc jsem po dlouhé době zavítal k Baťovi.

Firmě Baťa se už mnoho let nedaří. Prý nemohou konkurovat záplavě levných bot z Asie.

Stačil jeden nákup a dvě návštěvy prodejny, aby bylo jasné, proč tomu tak je.

Tenisky odnikud

Baťa prodává nejen své boty. Velkou část sortimentu tvoří obuv jiných značek.

Z nabídky jsem si vybral obyčejné plátěné tenisky North Star za téměř 500 korun.

Když jsem se prodavačky ptal (na krabici i jinde tato informace chyběla), odkud boty jsou, nebyla mi to schopná říct. Raději dlouze povídala, jak pečlivě kontrolují kvalitu každého páru.

Varovné signály jsem přešel a tenisky koupil.

Šunt horší než od Ťamanů

Uplynuly necelé tři týdny.

Na obou teniskách se objevila stejná vada. Došlo k obřímu odlepení podrážky.

Kdyby se mezi tisíci bot náhodou vyskytla jedna špatná, pochopil bych to. Ale shoda vad u celého páru značí jediné: Baťa prodává šunt.

100 let za opicema

Těžko mohu posoudit, jaký byl u Bati poměr ceny a kvality za první republiky.

Jisté je, že tehdy měl Baťa obří náskok před konkurencí (od výrobních postupů po péči o zaměstnance).

Když jsem šel tenisky reklamovat, jako bych se vrátil časem do dětství, kdy nám vládl soudruh Husák.

Očekával jsem (stejně jako u konkurence) vrácení peněz nebo možnost vybrat jiné boty. Místo toho jsem si vyslechl, že budou tenisky odeslány na posouzení a během 30 dnů mi dají vědět, co s nimi provedou.

Do té doby mám chodit naboso?

Zakladatel by dal dědicům pár facek

Dědicům se podařilo dokonale znehodnotit desítky let budovanou značku.

V současnosti je Baťa drahý, prodává nekvalitní boty a při objevení zjevných výrobních vad reaguje naprosto neadekvátně.

Krom nostalgie není žádný důvod tam nakupovat.

Kam dál?
Obchodní řetězce uvádějí: Pohádka o selhání jednotlivců

Štítky: ,

Čtenářský deník - Betty Mahmoody: Bez dcerky neodejdu

Několik slov o autorovi

Betty Mahmoodyová (dívčím jménem Loverová) se narodila v USA ve státě Michigan 9. 6. 1945. Proslavila se bestsellerem, který je předmětem mého dnešního příspěvku. Kniha byla nominována na Pulitzerovu cenu a také zfilmována. Betty se po svých zážitcích líčených v románu angažovala v oblasti dětských práv a založila organizaci na pomoc uneseným dětem. Zajímavostí je, že i dcera autorky, dnes téměř šestatřicetiletá, publikovala dílo vyprávějící jejich příběh. Jmenuje se Na útěku a u nás jej loni vydalo nakladatelství Ikar. Na rozdíl od matčiny verze ale pokračuje dál a popisuje i jejich život po návratu z Íránu.

Vydání

Nakladatelství Ikar, Bratislava roku 1992. Z amerického originálu (St. Martin´s Press 1988) přeložila Anna Thomasová.

Kompozice

Jedná se o zhruba 360 stránkový román rozdělený do 25 kapitol obsahující také postscriptum. V mém vydání je rovněž k nalezení slovníček arabských a perských pojmů. V úvodu knihy se dočteme, že jde o skutečný příběh.

Děj

Děj knihy začínáme sledovat v momentu, kdy Betty s manželem a dcerou přilétá do Íránu na plánovanou čtrnáctidenní dovolenou. Později je ale jasné, že jejich pobyt – alespoň v plánech manžela Moodyho – nemá být omezený. Chce tam zůstat navždy a je přesvědčen, že ženu a dceru přiměje k tomu, aby se v jeho vlasti aklimatizovaly. Je k tomu ochoten užít veškerých prostředků včetně tvrdého násilí. Betty zprvu otevřeně vzdoruje, posléze ale vytváří strategii, jejímž prostřednictvím se chce z Íránu dostat bez manželova vědomí – hraje roli ženy, která se životu v Teheránu postupně přizpůsobuje, aby tak dospěla k situaci, kdy Moody přestane být ostražitý a ona s dcerou bude moci uniknout. To však není vůbec snadné. Během čtení jsme vztaženi do příběhu, v němž se naděje střídá se zklamáním a bezvýchodností situace ženy západního uvažování zatažené do světa fungujícího na zcela patriarchálním a zároveň na náboženství postaveném základě. Celková situace vyžaduje, aby Betty zapojila veškerou svou sílu a energii, aby dostála svému slibu danému malé Mahtob – že se společně do Ameriky dostanou. Což se k úlevě čtenáře nakonec - i přes veškerá nebezpečí - podaří.

Postavy

Betty – vypravěčka, hlavní hrdinka románu, Američanka, matka celkem 3 dětí (synové John a Joe z prvního manželství, dále dcera Mahtob z manželství s Moodym); středostavovská žena se středoškolským vzděláním, po rozvodu a v nemoci okouzlena svým lékařem, jehož si vezme a několik let s ním šťastně – i na dosti vysoké noze - žije; po revoluci v domovské zemi manžela – Íránu – je postavena před asi největší výzvu svého života, když ji manžel odveze na tzv. dovolenou; situace prověří její odhodlanost, vytrvalost i odvahu...
Moody – dr. Mahmoody, původem Iránec, 25 let žije v USA, Betty ho považuje za amerikanizovaného, absolvoval několik oborů na VŠ, v době setkání s Betty působil jako osteopat; v průběhu soužití s hl. hrdinkou se projevují jeho zvláštní osobnostní rysy, které během Bettyina líčení gradují.
Mahtob – pětiletá dcera Betty a Moodyho, něžná a zároveň velmi statečná holčička.
Ahmal – muž, který Betty nakonec pomůže dostat se z Íránu, sám se se svou rodinou také touží dostat pryč, do doby vydání románu se mu to ale nepodařilo.
V knize dále vystupuje velká řada Moodyho příbuzných – sestra a manželem, bratranci, synovci. Jsou zmíněni také přátelé, s nimiž se Betty seznámí během pobytu v Íránu – Judy, Trish, Suzanne, slečna Alaví, Ellen, Šamsí, Zarí, Alice, Ferešte....

Místo

Írán (zejm. Teherán), krátce Turecko, ve vzpomínkách USA (hlavně Michigan).

Čas

80. léta 20. století, zuří válka mezi Íránem a Írákem.

Vlastní názor

Autorka napsala román s cílem varovat ostatní ženy, které by se mohly dostat do obdobné situace, jakou sama prožila. Myslím, že se jí to povedlo, zejména díky sugestivnímu líčení vývoje jejího vztahu s manželem a také kvůli deskripci fungování společnosti v Islámské republice Íránu. Vnímám jako děsivé, jak slabé postavení v šítském uspořádání mají ženy, jak mohou - resp. alespoň v popisovaných 80. letech - mohly být nerespektovány, využívány a týrány. Tato kniha zasvěcuje čtenáře do problematiky kulturních odlišností, která je - a asi i vždy bude, stále živá. Připomíná nám, jak velkou roli v našich životech mohou hrát naše kořeny, dětství, automatické naučené tendence a kulturní vzorce, na něž můžeme někdy v zamilovanosti zapomínat. A jak důležité je si jejich podstatnost připomenout, než uděláme nějaké skutečně zásadní životní rozhodnutí. Autorce – za její odvahu a statečnost - čest.

Kam dál?
Čtenářský deník - L. M. Alcottová: Malé ženy (nový překlad)

Štítky: