Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Poutač

Hitler měl poslat do Ruska cyklisty, nic by je nezastavilo :o)

Tento článek jest ódou na ty nejodolnější, nejvytrvalejší, nejodhodlanější. Jest ódou na cyklisty.

Obdiv. Tak lze vyjádřit můj postoj k amatérským kolařům. Nezastaví je nic, všechno překonají, vyjíždějí za jakýchkoli podmínek na jakékoli cesty.

Závidím jim. Také jsem mezi ně patřil. Byl jsem hodně aktivní, bez kola jsem nedal ani ránu. Do doby, kdy jsem si to osamoceně svištěl z kopce po lesní cestě a vítr mi vlál ve vlasech. Připadal jsem si svobodně. Připadal jsem si jako král světa. Probral jsem se až v sanitce. Následovala měsíční rehabilitace. Pak jsem to s bicyklem ještě mnohokrát zkoušel. Ale radost byla pryč.

Aktuálně potkávám cyklisty jako chodec nebo řidič.

Potkávám je v zimě, kdy je ještě ráno tma. Šinou si to úzkou namrzlou silnicí. Kolem nich duní kamiony.

Vidím, jak se proplétají centrem města v tom nejhustším provozu.

Předjíždím je na mezinárodní silnici, když teplota přesahuje 36 stupňů ve stínu.

Ani déšť je neodradí od vyjížděk po frekventovaných dopravních tepnách.

Cyklistika znamená pro mnohé kolaře víc než koníček. Jde o životní styl, jehož nedílnou součástí je zvládání utrpení.

Speciálně zřízené stezky téměř nelákají. Chybí na nich adrenalin. Schází výfukové plyny. Nemůže dojít k hezkému lidskému kontaktu třeba s rumunským řidičem tiráku.

Už slyším ty naštvané hlasy: Teď bude kafrat o bezpečnosti!

Nebudu.

Rozbil jsem si na kole hubu na hrbolaté lesní cestě, kde žádný provoz nebyl. Šlo o moji chybu. Aspoň myslím, držkopád si nepamatuju. Z vyprávění vím, že jsem byl nalezen brzo. Třeba šla lesem rodina s dítětem, to mi vběhlo do dráhy a já nasadil život, abych ho zachránil :o)

Nicméně tento text není o mé maličkosti.

Tento text jest ódou na hrdinné cyklisty, kteří si mohou užívat tisíce kilometrů stezek v přírodě při hezkém počasí. Místo toho ovšem neohroženě vyrážejí na přecpané silnice za nejhorší možné sloty.

Jest ódou na ty, které nezastaví nic.

Závěrečná odbočka: Hitler cyklisty opravdu na samém konci války nasadil. Pozdě.

Kam dál?
O dopingu a sportech, které by se měly zakázat
Vzpomínka na studium v Kunovicích u Kratochvíla

Štítky:

Do práce autem nebo hromadnou dopravou? Auto jasně vítězí

Zelení Pražáci se snaží zbytku republiky vnutit, jak moc cool je jezdit do práce hromadnou dopravou a jak free je ten, kdo se nenechá spoutat řetězy automobilismu. Jistě, oni se vozí v krtkovi, který je během chvilky vyhodí před arbeitem. Za to platí krásných 10 korun za den, pokud si pořídí celoroční jízdenku.

Realita mimo hlavní město je (ostatně jako ve spoustě jiných oblastí lidského života) úplně jinde. Ve velkých sídlech, které mají vlastní dopravní systém, to ještě celkem jde.

Nebudu zde psát o místech s katastrofální obslužností, kde jezdí autobus či vlak párkrát za den. Podělím se o zkušenosti z hustě osídlených regionů, které si vedou nadprůměrně (kraje Zlínský, Jihomoravský, Pardubický).

S čím se setkává člověk, který dojíždí sockou za prací třeba jen pouhopouhých 10 až 20 kilometrů z vesnice?

1) Obří časové ztráty

Musíte přijít z domu na zastávku. Spoj pak mnohdy sbírá cestující z co největšího počtu obcí, což navyšuje jízdní dobu i cenu. Pak musíte v lepším případě dojít ze zastávka do práce. V tom horším přestupujete.

U mě činí časová ztráta oproti autu 45 minut za den. Vynásobíme-li to 20 pracovními dny v měsíci, dostáváme 15 hodin. Skoro jako bych si dal 2 šichty navíc.

2) Vysoké ceny

Autobusem projedu 56 korun/den, staví naštěstí kousek od úřadu. Vlakem musím přestupovat v jedné stanici, pak ještě na MHD, kterou je třeba zaplatit, což činí tuto variantu drahou a nepoužitelnou. Slevy u časových jízdenek jsou naprosto zanedbatelné. Pokud člověk párkrát nejede, pak je úspora veškerá žádná.

Použiju-li auto, dám za benzín 68 korun/den. Další výdaje se dopočítávají těžko. Povinné ručení platíme tak jako tak. Pneumatiky se víc opotřebovávají, součástky jak by smet. Provozní kapaliny je třeba doplňovat častěji, než když auto stojí.

Nicméně, mám-li srovnávat s ušetřenými 45 minutami, není o čem uvažovat.

Parkování = Jediné mínus auta

Z čeho mám občas hlavu v pejru, je parkování.

Kdybych jezdil na osmou, mám prostě smůlu. Musel bych zaparkovat dál od práce a 5 - 10 minut se projít. Pořád bych ale oproti autobusu vyzískal každý den půlhodinu. Kolem sedmé jsem se za úřadem naštěstí vždycky chytil.

Hromadnou dopravou jen z nostalgie a kvůli pohodlnosti

V autobusech se mnou jezdí pořád míň lidí.

Používám spoj, kterým by se měli dopravovat středoškoláci do výuky, pozdějším by nestíhali, předchozí by je vyklopil ve městě o půl sedmé. Ačkoli je obsluhována aglomerace čítající více než 5 000 lidí, študentíky v busu bych obvykle spočítal na prstech ruky. I oni jezdí auty.

Přes všechno výše popsané jezdím většinou autobusem. Podřimuju, odpočívám, možná jsem dokonce rád s lidmi. Navíc mám tenhle druh cestování spojený se zlatými devadesátými lety.

Jak nalákat lidi do hromadné dopravy?

Zelení fašisti navrhují represi vůči automobilistům.

Já navrhuji snížení ceny lístků na polovic a takovou úpravu jízdních řádů, aby bylo cestování oproti autu delší jen o dobu, po kterou nastupují či vystupují pasažéři.

Také Vás zajímá:
Kdo nejvíc prudí na silnicích? Lepiči a zpomalovači
Jak jsem neudal lístek na hromadnou dopravu ZDARMA

Štítky: , ,

Představy vs. realita - Zatuchlost vs. energie

Čím jsem starší, tím víc si vážím svobody. Víc vnímám její potřebnost.

Jsem citlivější na útoky na ni. Možná, že proto, že jí jako matka mám v souvislosti se zvýšenou zodpovědností za dítě míň než dřív. Možná, že i proto, že ve společnosti se povážlivě utahují šrouby, všude nás sledují, leccos dříve povoleného zakazují, všelijak nás hlídají. A chtějí ještě víc, například Babišova vize o telefonujících dálnicích mě vážně děsí.

S vnější svobodou to tedy nikterak slavné není. A asi v dohledné době ani nebude. Té vnitřní, postojové, cítím ale v poslední době více.

Proč?

Udělala jsem si pro ni prostor. Rozšiřuji možnosti svého jednání - tím, že se snažím být více v kontaktu s realitou než se svými představami o ní.

Pravděpodobně jste zaznamenali jednu z tezí knihy Čtyři dohody v našem prostředí hojně propagované Jaroslavem Duškem: nevytvářejte si domněnky. A domněnky jsou fakt důležité pro to, jak jednáme a jak se cítíme. Myslím, že s nimi uhodili hřebíček na hlavičku. Akorát nejsem přesvědčená, že je možné si je nevytvářet.

Chodit po světě a v oblasti představ (o tom, co se dá od ostatních čekat a jak věci fungují) mít zcela prázdno - to mi připadá, nezlobte se, bláhové. A u mě jednoznačně velice zúzkostňující.

Nicméně: myslím si, že úplně stačí jiná věc: domněnky si ověřovat, vědět o tom, že to nejsou ty jediné správné. A že stejně jako se můžeme trefit, tak se s realitou ve své představě můžeme zcela minout.

Stalo se vám, že jste se strachovali, jak naštvete kamarádku už jen otázkou, zda by jí nevyhovovalo to dnešní kafe přesunout? Třeba se jí to nakonec taky nehodí a přemýšlí o tom úplně stejně jako vy. Nezeptá-li se ani jedna z vás, přijdou tam dva vystresovaní lidi. Kteří možná až při tom setkání přijdou na to, že příští čtvrtek by se jim to bývalo oběma hodilo lépe... Nebo samozřejmě taky ne. Ale to je vždycky přítomné riziko. Ostatně je tam ta forma otázky. ;)

Proto si dávám závazek snažit se více ptát, než si domýšlet. A zjišťuju, že ohledy, které jsem chtěla brát na druhé, by často byly zcela neopodstatněné - protože jim na daných věcech třeba vůbec nezáleží.

V jiných se třeba zase dozvím opak a zařídím se podle toho. Každopádně je to celé více živé, dynamické a zažívám více radosti, než když jsem se snažila všechno vymyslet bez kontaktu s druhými a jakoby i za ně. Stále je pro mě nové, že nemusím přebírat odpovědnost za tu jejich část... I když samozřejmě někdy pro mě zjištění nemusí být příjemné.

Prostě a jednoduše: podle sebe soudit tebe sice je základem empatie, ale je to jen první krok poskytující hrubou představu, jak by druhý danou situaci možná mohl prožívat. Když se nezeptám, nevím.

A tak si dávám za úkol víc komunikovat, více zjišťovat, jak co druhý vnímá, co cítí, potřebuje... Zároveň vím, že sama musím tohle dávat vědět za sebe. Protože spoléhat na to, že to, co potřebuji já, zase nějak z ničeho vyvěští ostatní je krajně nepraktické a neefektivní.

Jo, a jinak ke svobodě: neodolám nevložit vám sem Perlsovo gestalt vyznání. Je to sice dost radikální poselství svobody a oslava individuality a osobně zejména ten závěr neberu úplně doslova (hlavně v souvislosti s rodinou), ale inspirativní dle mého soudu stále je.

Já dělám svoje a ty taky dělej svoje.
Nejsem na světě proto, abych žil podle tvého očekávání a ty nejsi na světě proto, abys žil podle mého.
Ty jsi ty a já jsem já, a jestliže náhodou najdeme jeden druhého, je to krásné.
Jestliže ne, nedá se s tím nic dělat.


Kam dál?
Co je to emoční inteligence a jak ji zvyšovat
Krátké zamyšlení o rozumu a štěstí

Štítky:

5 důvodů, proč nesledujeme televizi

Pokud čekáte pseudointelektuální žvásty o tom, jak jsme vyhodili z obýváku bednu a teď sjíždíme televizní obsah na miniaturních monitorech, nedočkáte se.

Nesledujeme televizi jako médium. Jsme s manželkou fanoušky kvalitních filmů a seriálů. Vesele stahujeme. To nejlepší pak pouštíme přes HDMI kabel na pěkné velké obrazovce.

České televize nás bohužel vyštípaly z řad svých diváků. Krom příležitostné návštěvy Otázek Václava Moravce a pravidelného užívání si Ligy mistrů je pro mě televize mrtvá.

Kvůli přemíře reklamy skuhrat nebudu. Jaké jsou další důvody?

1) Naprosto šílené vysílací časy

Dobré pořady běží pozdě večer a končí v noci. Jako zářný příklad dávám dlouhodobě úspěšný cyklus Americké nezávislé léto. Náročnější divák zřejmě dle tvůrců programových schémat buď nepracuje nebo chodí na devátou.

Vstávám v šest. Čučet do půlnoci, pořešit hygienu a ulehat kolem půl jedné zkrátka nejde.

2) Příšerný dabing

Neovládám žádný cizí jazyk. Ale umím číst.

Udržet kvalitu dabingu při kvantech pořadů, které se namlouvají, není reálné. I kdyby měli všichni dobrou vůli. Což nemají.

Kdo je aspoň trochu citlivý, musí vnímat propastný rozdíl mezi originálem a tím, co na první dobrou páchají stachanovci českého dabingu.

3) Chybějící kontinuiuta

V televizi doběhne řada seriálu. Ač jsou už dávno natočené řady další a tvorba českého znění je možná ze dne na den, na pokračování se většinou čeká měsíce. Často marně.

4) Chaos v programech

V ČR máme desítky televizních stanic. V hlavním vysílacím čase a okolí běží každý den stovky pořadů.

Z tištěných ani webových programů se přehledně nedozvíte, co stojí za sledování. Trávit drahocenný čas jejich študováním plus následným lustrováním nabídky přes CSFD se mi ani v nejmenším nechce.

5) Zprávy jsou dlouhé jak týden před výplatou

Internetové zpravodajství má velkou nevýhodu v tom, že člověk rozklikne jen to, co ho zajímá. Logicky pak ztrácí přehled.

Hlavní televizní zprávy naneštěstí nabobtnaly do stopáže, která je z mého hlediska činí naprosto nesledovatelnými. Za běžný den se toho zas tolik nestane.

Ideální jsou půlhodinové Polední zprávy na ČT, ale to bych musel být rentiérem.

Kam dál?
Awkward a Girls - 2 seriály o holkách s malýma prsama
Cizinka - Seriál, který mě uhranul

Štítky: ,

Aspoň 7 týdnů dovolené pro rodiče malých dětí!

Všechny partaje mají před volbami plnou hubu podpory porodnosti a pracujících rodičů.

Porevoluční zkušenost ukazuje, že naši politici zůstali napůl cesty. Pro porodnost dělají hodně. Ovšem jenom u lidí, kteří nepracují. Děti jsou pro ně lákavým zdrojem příjmů.

Je ovšem otázkou, zda může díky tomuto přístupu vyrůst generace, která nám bude vydělávat na důchody.

Pracující rodiče to mají těžké. Nepohybuje-li se jejich mzda kolem minimální, nemají krom daňového zvýhodnění nárok na nic.

Velké prázdniny = Trest pro rodiče

Jako bonus si užívají stres ohledně toho, jak zajistit péči o děti během velkých prázdnin. Odrostlejší se zabaví sami, je možné je posílat na tábory nebo s klidem nechat pobývat v rámci sousedské komunity.

Ale co s caparty kolem tří až osmi let věku?

Tady musí vypomoct dědečkové a babičky. Ovšem ne vždy bývají k dispozici.

Příkladem je třeba moje spolupracovnice, jejíž rodiče nejsou v dobrém zdravotním stavu a s tchýní se dvakrát nemusí. Má sedmiletou holčičku. Krom příměstského tábora zbývá šest týdnů, po které je třeba zajistit hlídání. Řešení? Půlku této doby tráví holčička s dovolenkujícím se tatínkem, druhou pak s maminkou. Rodinný život jak kráva.

Ohledně prarodičů všeho do času. S prodlužujícím se věkem odchodu do důchodu přichází doba, kdy dědečkové a babičky hoblují v arbeitu.

Nenažraní živnostníci a OSVČ

Krom zaměstnanců, kteří mají v základu nárok na 4 týdny dovolené, jsou tady ještě OSVČ a drobní živnostníci. Ti si určují volno podle sebe.

Mnozí z nich tvrdí, že nemají dovolenou. Žijí zřejmě v dojmu, že peníze na proplacení dovolené dává pracovníkům jejich chlebodárce.

Dovolím si jim sdělit překvapivou skutečnost: Zaměstnanci na dovolenou vydělají svou prací během zbytku roku.

Odkládejte si peníze, nebuďte nenažraní a vemte si volno.

Aspoň 7 týdnů!

Vážení politici, pokud to s podporou pracujících rodičů myslíte po 27 letech konečně vážně, začněte tím, že pro ty, kdo mají malé děti, schválíte alespoň 7 týdnů dovolené.

U zaměstnanců veřejného sektoru to nebude stát nic, práce se udělá stejně. Zvýšené náklady vzniknou jen ve zdravotnictví, sociálních službách a u bezpečnostních složek.

Firmám pak můžete nabídnout za větší volno pro zaměstnance nějakou úlevu, ale věřím tomu, že i ony mají spoustu rezerv, ze kterých brát. Třeba by taky mohli majitelé hrábnout do svého.

Také Vás zajímá:
Učitelé, pokud na to nemáte, dělejte něco jiného
Ať si dítě klidně umře, hlavně že je rodina pohromadě

Štítky: ,