Poutač

Chvála literatury... od malých po velké a kolem a kolem

Od dětství jsem knihomol. Vždycky jsem to v žertu připisovala skutečnosti, že mi babička z nedostatku pohádkových knížek v raném věku četla i Shakespeara. Nebo možná je moje vášeň daná spíše rodovou linií táhnoucí se k levobočivé zchudlé šlechtě a na řeči nadané prababičce z druhé strany rodiny.

Ať tak či onak: miluju knížky jako médium, možnost dotýkat se (nejlépe trochu sešlého a starodávného) papíru, příležitost obracet stránky, hltat jeden řádek za druhým, představovat si popisované, vžívat se do pocitů a myšlenek jednotlivých postav. Je to svět knih, kam utíkám vždycky, když je mi těžko. Není nad pocit, že to vše, čím se zaobíráte, už někdo někdy zažil, že v tom nejste sami. Není nad nadhled, který vám literatura může přinést. Jen máloco je tak krásné jako moci se ponořit do hlubin bohaté slovní zásoby naší řeči a získávat radostnou intelektuální stimulaci prostřednictvím jazykových hrátek a slovních hříček různých autorů.

Ze všech těchto důvodů mám potřebu i na Zrcadle připomenout světový den knihy, který se slavil v sobotu 23. dubna. Kdo jste ještě neoslavil, vyzývám vás ke koupi nějakého dobrého čtiva.

Jak si můžete povšimnout v sekcích Čtenářský deník a Nový čtenářský deník, přečetla jsem už leccos. V posledních letech se soustředím hlavně na to, abych doplnila svou znalost největších velikánů světové prózy (Faust, Vojna a mír; pro nejbližší budoucnost mám v pácu Zločin a trest a Komu zvoní hrana).

Přesto bych dnes chtěla připomenout naopak literaturu provinčního či spíše lokálního charakteru. Právě jsem totiž dofinišovala dílko Naše Roveň napsané dcerou prvorepublikového ministerského předsedy Františka Udržala Libuší Morávkovou Udržalovou. A musím říct, že máloco mě v poslední době tak vtáhlo. Civilní a přesto dramatické, bez zbytečného patosu a přesto tklivé. Jistě je to krom řemeslné zdatnosti autorky také vztahem naší rodiny k Rovni jako místu. Text mi zároveň připomněl, že talentovaní spisovatelé se mohou skrývat všude kolem nás. A nemusíme v knihovnách sahat jen po těch nejznámějších jménech. Ještě přesně nevím, k čemu mě to do budoucna bude inspirovat. Ale v obecné rovině určitě k tomu více zkoušet i dosud neznámé literáty a žánry.

Jinak, k těm žánrům, kdo máte radši veselejší notečku, nedá mi to a musím zpropagovat i zde v současnosti velmi populární Deníček moderního fotra psaný mým spolužákem ze základky. Zvlášť pro rodiče literatura velmi zábavná.

Inu, ať jste spíš na historickou nebo současnou, na vážnou či odlehčenou, na faktickou či krásnou všem vám opožděně přeju prima knižní svátek.

Jojo. Je to paráda s nikým se nehádat a číst si... Je to paráda s nikým se nehádat a číst knížku... a mít představu, že pro svou zábavu zdolám výšku... Citací z písně Karla Zicha bych tento článek ráda ukončila. Kdybych si měla představit ráj, myslím, že hodně lidí by se v něm zhusta řídilo právě výše uvedeným.

Také Vás zajímá:
20 nejoblíbenějších stránek ze Čtenářského deníku
Kde najít informace o knížkách? Na Bibliohelp.cz

Štítky:

To nejlepší z Archívu - Podzim 2009

Opět přišel čas ke zodpovězení klíčové otázky: Co pro vás tentokrát vybrat z Archívu?

Podíváme se na podzim 2009.

Období, kdy jsme cestovali, vzpomínali, bavili se, přemýšleli, četli... V tomto ranku se ostatně nic moc nezměnilo. Pořád se snažíme žít tak, jak se nám líbí.

Ponořme se do toho nejlepšího z časů dávno minulých :o)

Karel Gott a Honza Nedvěd: Kdo je lepší balič?

Chlapci trošku zestárli. Naštěstí zatím není potřeba měnit titulek do času minulého.

Jak se zbavit nezvané návštěvy

+JA+ výživně radí.

Krakov, město polských králů: Navštívit nebo ne?

Onehdá jsme zase na náš výlet do Polska vzpomínali. Lidi už tam nejezdí ani na trhy. Nejčastěji zmiňované místo k výletu je Osvětim.

Jak lidi legálně oškubat o prachy a jak zbohatnout

Pojmenoval a rozebral jsem praktiky Šmejdů dřív než filmový dokument. Změnili se? Jen hrabou jinak.

Vzpomínka na SVAZARM

Stát vážně uvažuje o spolupráci vojáků a civilistů na podobné bázi, jako tomu bylo ve SVAZARMu. Ještě zbývá obnovit Lidové milice.

Kariéra: Co může pomoci při výběru

Agape přináší praktické postřehy ohledně volby kariéry.

Vzpomínky na autostop: Jak na to, ztráty a nálezy

Musím konečně někoho vzít, když jsem se tolik najezdil stopem. Nějakou příjemnou existenci.

Guy Gilbert - Evangelium podle svatého lotra

Dnešní výlet do Archívu ukončíme netradiční stránkou ze Čtenářského deníku. Agape se začetla do Evangelia podle svatého lotra.

Kam dál?
To nejlepší z Archívu - Jaro 2009

Štítky: ,

Jak přežít školení - 5 zlatých pravidel

Anžto jsem na sáhodlouhém školení, bude dnešní porce moudrosti velmi skromná.

Ale o to výživnější.

Z pozice zkušeného praktika si vám dovolím předat 5 zlatých pravidel, jak takové školení důstojně přežít.

1) K ničemu se nevyjadřovat.

2) Nic nerozbít.

3) Nikoho a nic nepoblít.

4) Spát oblečený.

5) Probudit se už ráno.

Držte palce, ať nesejdu ze správné cesty a nepodlehnu mámení k dělání rutiky.

Kam dál?
8 článků o tom, jak co dělat - Návody od Bacha po Vlacha
Cestovní příkaz - Jak u blbých na dvoře

Štítky: ,

Češi v roce 2016: Nesvobodní a oprávněně nasraní

K tomuto článku mi byl inspirací rozhovor s Martou Kubišovou a anonym, který hanil vedení u nás v práci.

Marta Kubišová mimo jiné řekla, že se dnes lidé bojí stejně jako za Husáka.

Hanopis se všeobjímajícím podpisem Pracovníci v sobě soustředil (více či méně oprávněné) nasrání na bordel, panický strach z prozrazení a naprostou bezmoc.

Svobodu! Ale jen pro ty, kdo se mnou souhlasí

Tak lze v kostce shrnout postoj dnešních bojovníků za svobodu v první linii s pravdoláskaři.

Kdo nesouhlasí jen trochu, zaslouží si opovržení. Kdo má (nedej Bůh) extrémnější postoj, měl by být umlčen nebo potahán po soudech.

Argumenty, proč je správné někomu zavřít hubu, bývají až komicky trapné.

Třeba když Facebook zablokoval nepohodlné stránky, vyrojila se spousta jeho obhajob. Prý nemá soukromá společnost povinnost poskytovat prostor pro názory, které jsou jí proti srsti. Prý si mají držkouni vytvořit vlastní platformu.

Facebook má u nás téměř monopol. Zafinancovat odpovídající protiváhu by stálo stovky milionů. Za komárů také nebyli žádní státem oficiálně zakázaní umělci, jen ti, kterým nebyl dáván prostor k vyjádření.

Stejně jako za normalizace je možné říkat pravdu pouze v nejužším rodinném kruhu nebo v putyce. Zkuste zítra zajít za nejvyšším vedením v práci a sdělit jim, co si myslíte. Pozítří si budete užívat nezaměstnanost. Banka se splátkami jistě ráda počká, než najdete jiný job.

Do toho začíná vlčet policie. Ke cti jí lze přičíst pouze to, že prudí všechny stejnou mírou.

Nasrání není rysem české povahy, má objektivní příčiny

Cestovatelé po návratu z ciziny často žehrají na české kyselé ksichty.

V Rakousku se prodavačky usmívají. V Africe jsou chudí, ale šťastní, bez shonu a stresu.

Těžko říct, jak by se tvářila paní prodavačka v Österreichu, kdyby jí strouhli mzdu na třetinu. A těžko říct, jak by se tvářil domorodec v Ugandě, kdyby musel kvůli běžné existenci makat 8 hodin denně a 30 let splácet bydlení.

Jisté je, že u nás se z obyčejných lidí usmívají jen ti, kteří to mají v povaze, nebo ti, kteří si dobrou náladu vlastním úsilím vytvoří. Objektivních důvodů ke spokojenosti je pomálu.

Aspoň, že se máme rádi :o)

Také Vás zajímá:
Pivní kultura končí, národ vyhlíží světlé zítřky
Liberální demokracie - Ráj svobody nebo peklo relativizace?

Štítky: ,

Čtenářský deník - Karel Čapek: Obyčejný život

O autorovi

Viz výpisek z prvního dílu trilogie Hordubal (odkaz najdete vlevo).

Kompozice

Novela o sto dvaceti stranách je psaná zvláštní formou. Na začátku je čtenář svědkem dialogu lékaře a jednoho ze starých přátel hlavního hrdiny, v kterém se dozvídá, že nedávno zesnulá postava - železničář v penzi - sepsal svůj vlastní život. Následně spolu s jeho starým kamarádem čteme tuto jeho knihu.

Vydání

Československý spisovatel, 1958, Praha

Děj

Chronologicky se seznamujeme s životem chlapce, hocha a dospělého muže. Spisovatel vykresluje obraz osamělého dítěte, ne dost silného, aby uspělo v konkurenci dravějších chlapců na poli fyzické síly nebo šikovnosti. Upíná se proto ke školním výsledkům, dělá mu dobře pochvala pana učitele i pana faráře, roste v premianta, který pravidelně těší pány rodiče vysvědčeními se samými jedničkami.

Stejně pokračuje na gymnáziu, kde je většinou kluků neoblíben, jediný kamarád spáchá sebevraždu. Je příliš nejistý sám sebou, aby měl úspěchy u děvčat. V Praze na univerzitě se cítí ztracený a podléhá vlivu spolubydlícího básníka opilce. V dané době dokonce napíše několik básní. Poté, co praskne průšvih se zanedbáváním školy, nechá se zaměstnat u dráhy, která jej fascinovala již v dětství, kdy se v okolí rodné vesničky stavěla železnice.

Po asi roce se u něho objeví příznaky nemoci (pravděpodobně tuberkulózy), je přeložen do nevýznamné vzdálené stanice, kde krom práce hodně sní. Díky své píli se dostane na jiné nádraží, kde se seznámí s dcerou přednosty. Postupně mezi nimi vznikne láska. Rodiče ženy souhlasí se sňatkem, následně snad i díky přímluvě tchána je opět přeložen a časem má možnost budovat i své nádraží. Je přesný a odpovědný ve službě. Se ženou se odcizují. Za první světové války se věnuje odbojové činnosti (předává informace o pohybu vojenského materiálu). Časem opět stoupne v kariérním žebříčku, je zaměstnán v železničním úřadě na vysoké pozici. Následuje penze, kdy se věnuje hlavně zahradničení

Hlavní postavy

Hlavní hrdina - napletu-li se, v celém románu nezazní jeho jméno; jedná se o chlapce z truhlářské rodiny, který vystuduje gymnázium a po krátké epizodě studia filosofie se dá k železnici, u níž setrvá celý život.
Maminka - romantická duše, velmi citlivá, se zájmem o divadlo, do jisté míry dramatická, svého chlapce velmi miluje, obavami o jeho zdraví v něm pěstuje určitou míru hypochondrie.
Tatínek - zručný, statný řemeslník, který má rád poctivě udělanou práci, zároveň šetřivý, myslí na budoucnost, je pro něho důležité postavení, vychovává ze syna člověka, který se má stát někým.
Manželka - německého původu, dcera přednosty stanice, kde mladý muž pracuje; touží po dětech, tato touha se jí ale nevyplní, pak se cele obětuje péči o potřeby hlavního hrdiny.
Tchán - starý pán respektovaný pro pečlivý způsob, jakým vede svěřené nádraží.

Vlastní názor

Poslední část této Čapkovy trilogie mě úplně pohltila. Není to příběhem, který skutečně asi ponejvíc odpovídá tomu, jak by mohl být v dané době žit obyčejný život, ale tím, jak autor buduje možné pohledy na motivace hlavní postavy. V sekci Děj jsem popsala fakta. Ovšem jejich význam a způsob propojení, důvody a následnost, tedy to vše, čím se autor zabývá zejm. v závěru novely, to je to, oč tu běží. Ano, opětovně vidíme, že nejsme schopni poznat pravdu. Ani "obyčejný člověk" sám nedokáže tu o sobě říci. Byl hodným slušným člověkem? Hypochondrickým sobcem? Lakomcem? Vzbouřencem? Poetou? Byl vším z toho. V jistou dobu. Do jisté míry. Určité okolnosti aktualizovaly určité jeho tendence. Jeho život se vlastně rozpouští v určitém oparu...

Nevíme, kdo jsme. A hlavně nejsme ničím stálým. Vše plyne a nic netrvá. Ani naše osobnost ne.

Knihu jako celek jednoznačně doporučuji k přečtení. Musím konstatovat, že nic tak dobrého jsem od Čapka neočekávala. Konečně chápu, proč je v rámci naší literatury tak chválen a vynášen do nebes. Zaslouží si to.

Kam dál?
Čtenářský deník - Jaroslav Havlíček: Helimadoe
Čtenářský deník - Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

Štítky: