Odebíráte načerno elektřinu a možná o tom ani nevíte

Dnešek jsem měl ozvláštněn přítomností dvojice pracovníků společnosti E.ON. Nic zlého netuše jsem se vracel z obchodu. Kolem branky se motal neznámý muž. Zeptal jsem se, co potřebuje, a sdělil mu, že hledá-li majitelku baráčku, má smůlu, nepřítomnost auta značí také nepřítomnost její. Nenechal se odbýt.

Prý musí zkontrolovat elektroměr, jež je volně k dispozici zvenčí. Kolega, který před nějakou chvilkou přelezl plotek (to jsem ještě nebyl na místě), už se hrabe v zařízení, tak zda bych byl ochoten jeho pustit brankou.

Inu, nestandardní přístup.

Ovšem když už byl výtečníkův druh na pozemku + se šroubovákem vraženým v rozvodech, pozval jsem milého pána na dvoreček.

Pak jsem chvilku přihlížel jejich snažení. Když jsem nic zlého nepozoroval, zamknul jsem branku, vyzval je k cestě zpět přes plot a zalezl jsem do tepla.

Za hodinu a nějaké drobné zaznělo pronikavé bušení na dveře. Hádejte, kdo tam asi tak mohl být.

Pat s Matem potřebují nutně kontaktovat majitelku.

Zavolal jsem jí a telefon předal jednomu z nich. "Máte tu neoprávněný odběr elektřiny, kdy přijedete?" hartusil onen dobrý muž do sluchátka. Potom jsme se rozloučili.

Po nějaké době opět bušení. Pánové musí vyzkoušet zásuvky. Prověřili je, žádný problém nenašli. Pak si všimli nepříliš hi-fi zapravených otvorů ve stěně za postelí.

Dostali se dovnitř a dospěli k překvapivému objevu: Načerno napojená elektřina končí v nich. Tzn. funkční rozvody jsou řádně napojeny na elektroměr, v současné době žádný černý odběr neprobíhá.

Happy end?

Nevypadá to. Majitelka, která dům v tomto stavu koupila, bude mít velké popotahování. Blíže nespecifikovaná částka bude vymáhána od ní, jak a zda vůbec se pak domluví s předchozím vlastníkem na kompenzaci, je otázkou.

Dle jednoho ze zaměstnanců E.ONu je v podobných případech každá rada drahá. Při pořizování domu nechte prověřit elektřinu odborníkem. Ovšem ani ten nemusí všechno odhalit, dráty vedou pod různými povrchy, často se rozvody instalovaly svépomocí a neexistují od nich žádné plány.

Celá příhoda byla poučná i kvůli samozřejmosti, s jakou zaměstnanci energetické společnosti hrdinně pronikají na cizí pozemky. Údajně chtěli ještě před příjezdem majitelky rozbít kus omítky, za kterou čekali cosi nekalého. Naštěstí získali potřebný poznatek jinak...

Kam dál?
Zateplení domu a plastová okna: Co před Vámi jinde tají

Vesmírný výzkum dostane svět z ekonomické krize!

Ekonomika potřebuje nové impulzy. Lidé potřebují nové cíle a vize. Po celou historii bylo prozkoumávání neznámého zdrojem později zpeněžitelných poznatků, jen díky touze objevovat nové si může dnešní člověk užívat relativně bezpečnou existenci.

V minulosti často nosila prapor pokroku nenávist. Podíváme-li se na dvacáté století, během něhož se život našeho druhu změnil více než za kterékoli století předchozí, zjišťujeme, že téměř všechny zásadní objevy vznikly jako vedlejší produkt více či méně otevřených mezinárodních konfliktů.

Jediná hospodářská krize srovnatelná s tou dnešní byla ve třicátých letech překonána nikoli kvůli osvíceným politikům, ale zásluhou zbrojení, které vyvrcholilo 2. světovou válkou. Kdyby nenastala, krize by se po krátkém oživení vrátila.

Následné období se neslo ve znamení soupeření SSSR a USA. Obě strany obratně přihřívaly napětí, investovaly do inovací, zbrojily. Vidina silného nepřítele zaručovala nepřetržitý přítok finančních prostředků, mnozí lidé měli opravdový strach, což je motivovalo k nadstandardním výkonům.

Dnes žijeme z minulosti. Sklízíme ovoce předchozích krušných časů. Bohužel nám toto ovoce dochází. A proto máme krizi.

Ekonomika se zadrhává. Bohatí peníze neinvestují do toho, aby vznikaly nové statky s služby, nejsou vytvářena nová pracovní místa. Státy splácejí své dluhy mezinárodním spekulantům.

Motoru dochází palivo, kucká. Pokud rychle nedodáme nové, přestane se otáčet úplně. Pak bude velice těžké ho opět nahodit.

Zbrojení bývalo vždy efektivní cestou z hospodářských potíží. Investice se vrátila sice jen při úspěšném tažení, zato princip byl jednoduchý: Zaplatit armádu, získat nové zdroje.

V globalizovaném světě nastává problém. Není velký nepřítel. Pro všechny zásadní hráče je výhodné kamarádit se. Zbrojení nezajišťuje inovace, státy investují do základního výzkumu pouze minimum. Když nejde o život, jde o h...o.

Soukromníci jsou moc lakomí, syslí. Vývoj se zastavil. Vládne krize.

Je třeba nalézt nový společný cíl. Novou vizi. Něco, co spojí všechny lidi. Něco, kam se dají investovat prostředky, které rozhýbou ekonomiku. Něco, u čeho lze garantovat návratnost, kde je velká míra inovací. Musíme najít spoustu pracovních míst v oboru zajišťujícím trvalou perspektivu.

Vesmírný výzkum splňuje vše výše požadované. Nebraňme se tomu. Zapšklí jedinci budou určitě kafrat, že se mají dát raději peníze tam či onam. Ať si kafrají, kdybychom dali na ně, ještě lezeme po stromech.

Neukojitelná touha prozkoumávat neznámé udělala z člověka vládce Země. Pokud ji uměle potlačíme, nemůžeme jako druh nadále úspěšně existovat.

Kam dál?
5 důvodů, proč dnes máme kapitalismus s lidskou tváří

Inzerujete na Internetu? Těšte se na SPAM z Nigérie

O tzv. nigerijských dopisech toho bylo už napsáno hodně. Nejeden z našich spoluobčanů neodolal vidině bezpracného zisku a nechal se oškubat nepříliš rafinovanými podvodníky. Doba se mění, spammeři také. Po drobných krůčcích zlepšují své metody, přesněji cílí své aktivity a učí se komunikovat jinak než v angličtině.

Nakupující roboti

Onehdy jsem po delší době využil služeb tří z našich největších inzertních serverů.

Nejprve mi odpověděl pan John Maxwell (e-mail: johnmaxwell1010@gmail.com). Správný předmět zprávy doplnil anglicky psaným dotazem, zda je položka stále k dispozici.

Následovala Lilian Dennis (mrskemi401@gmail.com) s otázkou, kolik zaplatí v eurech.

Korunu všemu nasadil James Williams (jameswilliams0019@gmail.com), který odpovídal bezchybnou češtinou přímo do formuláře na inzertním serveru: "Dobrý den, zaujal mne Váš inzerát. Je stále aktuální? Děkuji za odpověď."

Roboti spammerů cíleně projíždějí inzeráty. Navzdory tomu, že jsme malá země, evidentně se jim to vyplácí.

Dopisy nikoli z lásky

První dva spamy byly v angličtině. James Williams zvládl češtinu, ovšem zanechal po sobě stopu: IP adresu 41.155.6.109, která prozradila nigerijský původ zprávy.

Pan Williams podnítil mou zvědavost. Bude i dál šprechtit v naší mateřštině?

Odpověděl jsem všem a čekal. Synovec pana Maxwella z USA studuje v Africe, strýc mu chce poslat to, co prodávám, jako dárek. Kanaďanka Lilian Dennis nabízí téměř dvojnásobek mnou sdělené ceny v eurech + poštovné do Nigérie, kde dlí její syn. Anglický gentleman James Williams zklamal. Že má na černém kontinentu bratra, sdělil anglicky.

Všichni zdůrazňovali svou aktuální přítomnost ve státech, odkud prý pocházejí. Krom posledně jmenovaného byly již při druhém kontaktu požadovány kompletní údaje o bankovním spojení na mě.

Jak se bránit proti spamu

Jednu adresu používejte ke komunikaci se živými lidmi. Na Internetu ji nepište téměř nikam, obměkčit se nechejte jen od těch opravdu nejserióznějších.

Druhou adresu zadávejte všude, kde vyžadují registraci nebo ověření e-mailem, na inzertní weby, do diskusí... Přibližně 95 % spamů bude chodit právě sem, což Vám může být jedno, protože obvykle (nečekáte-li zrovna odpověď na inzerát) nebudete mít žádný důvod doručené zprávy číst.

Kam dál?
Psaní a čtení dopisu: Dříve událost, dnes opruz

Válka proti serverům na sdílení dat: Co tím kdo sleduje?

Poslední dobou si připadám jako v Jiříkově vidění. Válka se servery, které umožňují nahrávání a následné sdílení dat, nabírá na obrátkách. Absurdita tohoto údajného boje za svobodu Internetu na jedné straně a hájení autorských práv na straně druhé jakoby vypadla z divadelní hry nedávno zesnulého Václava Havla.

Co se stalo

Weby jako Uloz.to, Rapidshare nebo Megaupload poskytují prostor, který jde využít k uložení rozličných dat (texty, hudba, obrázky, filmy..). Žijí z reklam a poplatků registrovaných členů.

V minulých dnech nechala americká FBI zadržet na Novém Zélandu zakladatele Megauploadu a stránky zablokovala. Vyšetřovatelé jej viní z celosvětového spiknutí, které mělo připravit majitele autorských práv o půl miliardy dolarů.

Reakce bojovníků za svobodný Internet na sebe nenechala dlouho čekat. Hackeři zosnovali odvetu (vyřadili z provozu web ministerstva spravedlnosti USA, Universal Music a mnohé další), anglická Wikipedie 24 hodin stávkovala.

Jak funguje ochrana autorských práv na Uloz.to

Uloz.to je (jak určitě víte) největší český server na sdílení dat. Funguje na podobných principech jako Rapidshare a Megaupload.

Jak postupují proti nelegálnímu obsahu?
"Pokud je někdo upozorní, že tam ten obsah je, tak mají armádu lidí, kteří to mažou. Dám příklad – někdo nahlásí, že se na serveru objevilo nové album Lady Gaga, tak oni to maximálně do 24 hodin smažou." říká v rozhovoru pro Ihned.cz IT odborník Jan Sedlák.

Na každé své stránce umožňuje Uloz.to nahlásit závadný obsah a ve svých pravidlech uvádí (bod 3.8):
Je zakázáno ukládat soubory, které zejména:
a) porušují autorská práva, práva související s právem autorským, práva k ochranné známce, obchodní jméno, chráněné označení původu nebo práva průmyslová...

Testujeme Uloz.to

Ať jsem googloval, jak jsem googloval, nenarazil jsem na jediný(!) případ, kdy byl server pro sdílení dat požádán o smazání určitého obsahu a neudělal to.

Inu vyrobil jsem z jednoho svého staršího textu PDF. Soubor jsem nahrál na Uloz.to, adresa: http://www.uloz.to/12779798/chvala-kapitalismu-pdf. 24. ledna 2012 ve 14:00 budu chtít od Uloz.to jeho odstranění. Brzy se bude moci každý přesvědčit, zda a kdy se tak stane. Aktualizováno: Smazání souboru jim trvalo necelé 2 hodiny. Prokázal jsem, že jsem autor a poprosil o to. Toť vše.

Absurdní válka nebo promyšlená strategie?

Majitelé autorských práv se předhánějí ve vyčíslování škod, za drahé peníze se soudí, vyhrožují. Přitom by stačilo jediné: Dát k dispozici sdílecím serverům seznam toho, co mají smazat. Ovšem to oni neudělají, dobře jsou si vědomi, že (snad s výjimkou prodeje hudebních nosičů) bohatnou právě díky obrovské propagaci, kterou jejich ovečkám pirátství přináší.

Druhou stranou mince jsou bojovníci za svobodný Internet. Náhle jsou z nich hvězdy, užívají si záři reflektorů. Bohužel mi zatím nikdo z nich nebyl schopen vysvětlit, jak stahování nelegálního obsahu souvisí se svobodou jednotlivce. Nebylo by vhodnější zaměřit svou aktivitu na miliardy lidí, kterým hrozí vězení (nebo smrt), označí-li některého papaláše své země za blba?

Ani jedna strana sporu se nechová racionálně. S největší pravděpodobností je celá válka proti serverům na sdílení dat pouhou mediální bublinou a vše půjde do ztracena.

Ovšem je zde také nepatrná možnost, že jisté kruhy vlivných lidí mají své záměry. Třeba nás čekají světlé zítřky, v nichž bude prezentováno odstavení Megauploadu podobně jako výstřel z Aurory za časů nedávno minulých.

Kam dál?
Pirátství 3. díl - Důsledky a budoucnost

Ankety na stránkách Zrcadlo.blogspot.com - Výsledky

Nikdy jsem si neliboval v přehnané interaktivitě stránek Zrcadlo.blogspot.com a spoluautoři jakbysmet. Komentáře vítáme, sáhodlouhé debaty o ničem nesnášíme.

Je to k nevíře, ale v záplavě více než pěti stovek textů se vyskytují jenom tři, u kterých jsme Vám dali možnost vyjádřit se pomocí ankety k určité otázce.

Pokaždé se nastřádalo více než 100 hlasů a skóre nedalo nikdy jasně za pravdu jedné z nabízených variant.

Kde ankety najdete?

Láska rodičovská a láska dětská

Témata:
- Láska mateřská,
- láska otcovská,
- láska dětská.

Anketa:


Nadané dítě: Jaké by mělo být, aby v životě uspělo?

Témata:
- Historický náhled na to, co je nadání a talent,
- kulturní odlišnosti Evropa versus USA,
- nadané děti a úspěch,
- jaký má být nadaný člověk.

Anketa:


EXKLUZIVNĚ: Rozumná koncepce důchodové reformy

Témata:
- Kde bezpečně zhodnocovat peníze na důchody,
- proč využít při důchodové reformě zisky hazardu a ne peníze z daní,
- úskalí právní regulace hazardu.

Anketa:


Kam dál?
Statistika a klam

Tipy na čtení: M. S. Peck, Květa Legátová a Irving Stone

Vážení a milí čtenáři,

je to děs, ale jak tak koukám do archivu, naposledy jsem si tu vylévala srdéčko zhruba před půl rokem. Článek zabývající se mou milovanou literaturou jsem navíc naposledy publikovala loni touhle dobou. Tématem tehdy byl vánoční dárek - Werichovo Deoduši.

Dnes se nebudu věnovat knížkám z pod stromečku, neb ty jsem ještě nestihla ani otevřít. Představím Vám místo toho tři tituly, které jsem četla v poslední době, zaujaly mě a ráda bych je dál doporučila.

Morgan Scott Peck: Postel u okna

Morgan Scott Peck (1936 - 2005) byl americký uznávaný psychoterapeut a zároveň autor mnoha bestsellerů. Proslavila jej zejména kniha s názvem Nevyšlapanou cestou vydaná v roce 1978. Titul Postel u okna podle řady jeho obdivovatelů ne tak úplně zapadá mezi jeho ostatní tvorbu.

Jedná se totiž o detektivní román, do kterého se spíše promítají jeho myšlenky a filosofické úvahy explicitně vyjadřované v jeho ostatních dílech. Já osobně se přiznám, že mě tento román fascinoval, a to i přes určitou počáteční nedůvěru, s níž jsem k němu - i přes doporučení - původně přistupovala. Jeho slavnou "sestru" Nevyšlapanou cestou jsem se totiž snažila číst před několika lety a skončilo to neúspěchem. Nějak jsme se prostě s autorem nepotkali.

Tento druhý pokus však vyšel a původní zklamání mi vynahradil. Nechci Vám prozrazovat příliš s děje, pokusím se proto spíše charakterizovat atmosféru, která v knize panuje.

Představte si sanatorium, ani gigantické ani malé, nacházející se v půvabné krajině klidného amerického venkova. Na oddělení C tam pracuje třiadvacetiletá sestra, kterou všichni považují za anděla pro její milou povahu a vstřícné vystupování. Je v něčem jiná než dívky jejího věku, snad citlivější, vnímavější. Proto si ji k sobě také volají umírající - chtějí do náruči smrti vstoupit právě v její přítomnosti. Sanatorium řídí rozumná, zkušená ředitelka, která ví o lidech a lidských povahách více, než se může na první pohled zdát. Je tu také řada pacientů a pacientek, rázovitých a pestře vykreslených. Při čtení o jejich osudech a jednání se setkáváme s celou škálou lidských emocí, jemných i vyeskalovaných až téměř k parodii na sebe sama.

Střih. Do městečka blízko sanatoria nastupuje nový policista. Najednou se okolo sanatoria začínají dít podivné věci. Jednou z nich je i záhadná smrt - a začínající ambiciozní poručík má případ. Z pozice diváků už pak jen uchváceni sledujeme děj a také vývoj charakterů postav. Ty tu totiž nejsou zachyceny staticky, ale na základě svých zkušeností zažívají také osobnostní růst. Každá postava je psychologicky vystižena tak, že snad ani nelze popsat, jak dobře do sebe jednotlivé její motivy zapadají. Dialogy jsou přirozené, uvěřitelné. Jedná se o skutečnou "mňamku", kterou jsem zhltla během pár dní. Doporučení znělo pročíst tuto knížku nejméně dvakrát. Na repete se proto chystám a jsem přesvědčená, že i to si náležitě užiju.

Květa Legátová: Želary

Film Želary jsem viděla ostudně pozdě, někdy loni. A velice se mi líbil. Když jsem pátrala po další inspiraci k tomu, co si přečíst, vzpomněla jsem si na autorku předlohy Květu Legátovou (vlastním jménem, jak jsem se později dozvěděla, Věru Hofmanovou nar. 1919) a projela seznam knih v knihovně pod jejím jménem. Překvapilo mě, že Želary jsou souborem povídek. Film je totiž - ač název s tím nesouzní - údajně natočený podle její novely Jozova Hanule odehrávající se ve stejném prostředí. K filmu i knize mi v hlavě nejčastěji vyskakuje slovo "poetický". Skutečně nádherná příroda, líčená ve filmu až idylicky, mi sice v knize připadala o něco méně bezpečná (stejně jako životní styl obyvatel), ale stejně čarokrásná. Postavy stejně, místy ještě více zajímavé. Blízké, milé i kruté - a hlavně: nic lidského jim, jak se říká, není cizí.

Kniha je koncipována jako soubor povídek, které se odehrávají v různých časových (od sebe nepříliš vzdálených) obdobích. Místně jsou provázané, souvislosti nacházíme také mezi postavami. Tak si vlastně během čtení stále zpřesňujeme porozumění jednotlivým jejich příběhům a osobnostem...

...a na konci knihy jsme (tedy alespoň v mém případě) smutní, že už končí a více se o načrtnutých charakterech nedozvíme. Závěrem už jen naznačím, že Želary jsou pro mě holdem statečnosti, s níž se běžní, obyčejní lidé perou a vyrovnávají se svým životním údělem či posláním a doporučím je každému, kdo ztrácí víru ve smysluplnost života. Legátová mi svým způsobem psaní, který k člověku proniká nebezpečně blízko, učarovala. A její Jozovu Hanuli si v budoucnu (stejně jako ostatní její knížky) ráda přečtu také.

Irving Stone: Žízeň po životě

O téhle knize jsem v mírné opilosti básnila na pracovním vánočním večírku. Jeden ze starších kolegů pozvolna se blížící důchodovému věku k ní poznamenal: "Tak to byla za našich mladých let klasika!" Inu, měli jste skutečně krásnou klasiku, pane kolego.

Román amerického spisovatele Irvinga Stonea (1903 - 1989), autora zejména beletrizovaných životopisů, je věnován životnímu příběhu holandského malíře Vincenta van Gogha - tvůrce slavných Slunečnic, Kavárny v Arles nebo Žluté židle. Běžně o něm víme asi tolik, že šlo o člena skupiny post-impresionistů, přítele Gaugina, finančně jej podporoval bratr. K tomu snad každý, kdyby se jej někdo ptal, přidá historku o tom, jak si tento malíř sám uřízl ucho. Tam někde však často naše povědomí o životě tohoto malířského génia končí.

Já osobně už na střední škole na jeho obrazy v hodinách estetiky hleděla s údivem - vyvolávaly ve mně intenzivní emoce. V knize Irvinga Stonea jsem měla příležitost zjistit proč. Život plný zvratů, poctivého, až do morku kostí jdoucího hledání vlastní identity, letitého budování malířského stylu v podmínkách místy až hrozící smrti (chladem, hladem a podobnými "veselostmi") podle mého názoru musí "dostat" snad úplně každého. A logicky se promítnout i v autorské tvorbě. Je těžké odhadnout, co Stone o životě van Gogha skutečně dopátral a co je jeho spisovatelská licence.

Navíc se v poslední době objevila informace o tom, že se smrtí van Gogha to podle jeho nových, detailně záležitost zkoumajících životopisců proběhlo jinak, než jak ji doposud líčil právě Stone (odkaz zde: http://bit.ly/A6CWgo).

Ať už je tomu tak a nebo tak, knížka stojí za přečtení. Najdete v ní lásku, přátelství, zklamání, zoufalství, naději i intenzivní potřebu seberealizace. Je psána neuvěřitelně čtivě a rozhodně vám u ní nebude kolísat pozornost. Stoneův styl psaní je strhující, stejně tak děj příběhu. Zvláště pokud máte rádi umění a hledáte knihu na volnou neděli, je tohle čtení přesně pro vás. Já jsem si už opatřila další Stoneovo dílo: v češtině teprve loni vydanou tisícistránkovou "bichli" o Freudovi s názvem Vášně mysli. Ale o té zase až někdy jindy.

Kam dál?
Tipy na čtení: Yoram Yovell, Irvin Yalom a Alberto Moravia

Jak jsme stopovali v Rakousku a na Slovensku

Když jsem se vydal s kolegou Žůrkem stopem po Rakousku, psala se divoká devadesátá léta. Platilo se tam tehdy šilinkem, hranice byly pod bdělým dohledem celníků. Ambice jsme měli nemalé: Procestovat Österreich a případně také Maďarsko.

Vyrazili jsme vybaveni spacáky, stanem a nezbytným proviantem tak, abychom byli naprosto free.

Cesta začala idylicky. Z deště jsme si nic nedělali, určitě přestane. U Veselí nad Moravou nám zastavil týpek. "Kam to bude?" tázal se ten dobrý muž. "Tam, kam jedete," odpověděli jsme. "Ale já valím až do Vídňa."

Vídeňská anabáze

Před polednem už jsme se motali centrem Vídně.

Je to celkem velké město, říkali jsme si, když jsme v podvečer začali hledat, kam složit hlavu. Po svých i šalinou (samozřejmě bez jízdenky) jsme se nakonec dostali na okraj, kde jsme se v divočině u Dunaje utábořili.

Vydatný déšť neustával.

Ráno jsme odloupali ze stanu přilepené slimáky a sbalili vodou krutě nasáklá zavazadla, jejichž hmotnost se zdvojnásobila.

Pořád lilo jako z konve. Po poledni bylo jasno. Musíme přehodnotit plány. Rozhodli jsme se přesunout na Slovensko a tam se usušit. Ve spleti dálničních nadjezdů se Žůrkovi podařilo při přelézání svodidel rozbít láhev kořalky, kterou měl v pohotovostní poloze ve svém batohu. Aby toho nebylo málo, začala se o nás zajímat hlídka rakouské policie, prý na dálnici nemáme co dělat.

Ale měli jsme štěstí, chytili jsme stopa do Bratislavy.

Senec

Z hlavního města Slovenska jsme se vydali busem (nikdo nám nechtěl zastavit) do Sence. Tam jsme se ubytovali v chatce místního kempu. Interiér jsme ozdobili skrz naskrz prochcaným a od bahna pekelně špinavým stanem. Uklízečka nestíhala valit oči.

Počasí bylo stále špatné. Aspoň tour po stáncích s občerstvením nám vylepšila náladu.

Další den bylo (pro změnu) hnusně. Jali jsme se stopovat. Po 3 hodinách strávených na exkluzivním místě jsme dospěli k zásadnímu poznatku: Bratia cizí lidi do auta neberou. Už si nevzpomínám, jak jsme se odtamtud dostali, ovšem vím určitě, že k hranicím nás vezl český řidič.

Slovenský celník se snažil vypadat přísně, prý co jsme na Slovensku dělali. "Dva dny jsme tu načerno makali," odrovnal ho Žůrek.

Všude dobře, doma nejlíp

Neustálý déšť z nás dostal poslední zbytky elánu. Další večer jsme strávili kousek od domova. V Ježově jsme nostalgicky vzpomínali na naše cesty po České republice, kterou jsme měli v minulosti různými způsoby dopravy projetu téměř celou.

Cesta k pokoře

Nevím, jak by situaci řešili větší drsňáci. Za sebe můžu říct, že pokud člověku v průběhu července nepřetržitě 4 dny prší na hlavu, asi se tím vyšší moc snaží naznačit, že mu není souzeno uskutečnit dobrodružné plány.

Kam dál?
Vzpomínky na autostop: Jak na to, ztráty a nálezy