Poutač

Čtenářský deník - L. N. Tolstoj: Vojna a mír

Několik slov o autorovi

Lev Nikolajevič Tolstoj je bezesporu jedním z nejslavnějších ruských spisovatelů. Narodil se roku 1828 v Jasné Poljaně (Tulská gubernie), jejíž prostředí zřejmě přispělo k formulování jeho ideálů týkajících se vesnického způsobu života. Jeho rodiče pocházeli ze šlechtických rodů a oba ještě v čase jeho dětství zemřeli, vychováván byl pak spolu se svými sourozenci především tetami (částečně v Kazani). V mládí neúspěšně studoval, bojoval na Kavkazu a Krymu. V Jasné Poljaně pak založil rodinu, s manželkou měli 13 dětí. Proslul myšlenkami nenásilí a šíření vzdělanosti, které se snažil prakticky uplatňovat na svém panství. Zemřel ve 82 letech (1910) v železniční stanici Astapovo několik týdnů poté, co z obtížně srozumitelných důvodů (zřejhmě kvůli rodinným neshodám) odjel vlakem od rodiny. Z jeho díla mezi nejznámější patří vedle popisované knihy Sevastopolské povídky, Anna Karenina a Vzříšení.

Vydání

Můj výtisk pochází z roku 2010 z dílny nakladatelství Odeon. Skládá se ze dvou vázaných knih. Jedná se o nejnovější český překlad, jehož autorem je Libor Dvořák.

Kompozice

Román má celkem 1416 stran, je členěn na 4 díly, dále rovněž na četné kapitoly.

Vojna a mír: Děj

Děj této rozsáhlé epopeje se otevírá v roce 1805, pokračuje pak s určitými přestávkami až do konce napoleonských válek. Hlavními postavami jsou příslušníci dvou šlechtických rodů - Rostovovi a Bolkonští. Početná rodina Rostovových žije převážně v Moskvě, kde hraběnka s hrabětem vychovávají 4 děti - nejstarší Věru, syna Nikolaje, krásnou Natašu/Natálii a nejmladšího Péťu, vyrůstá u nich dále schovanka - příbuzná Soňa/Sofie. Stýkají se s mnoha lidmi, starý hrabě pořádá množství hostin a zábav, což po jeho smrti vede až k velké finanční tísni rodiny. Bolkonští (starý kníže, syn Andrej a dcera Marja) tráví většinu času na venkově ve společnosti francouzské vychovatelky, řídí hospodářství a angažují se v armádních záležitostech, jde o jednu z nejbohatších ruských rodin.

Na začátku románu se mladí hrabě Nikolaj Rostov a kníže Andrej Bolkonský zapojují do vojenského tažení, jež zahrnuje bitvu u Slavkova. Autor dále podrobně vykresluje bojiště i způsob fungování tehdejší ruské armády, přičemž neopomíná čtenáře seznamovat s různými zajímavými vedlejšími postavami, jejichž příběhy rozvíjí i dále v různých odklonech knihy od hlavní linie vyprávění. Co se týká postav hlavních, Andrej je v rámci hrdinského skutku v jedné z bitev těžce raněn, z čehož se - až nečekaně - zotaví. V době míru se pak (po smrti ženy při porodu) věnuje hospodaření, přičemž výchovu syna ponechává především na sestře Marje. Žije samotářským životem a má dojem, že láska je pro něho již zapovězena. Posléze se seznámí s Natašou Rostovovou, do níž se bezhlavě zamiluje, což se jeví být oboustranné.

Nikolaj se poté, co se v armádě osvědčí, věnuje úvahám o ženění, rád by si vzal sestřenici Soňu, k níž ho váže hluboký vztah už od dětství, ale vzhledem k jejich příbuzenství a zejména finančním těžkostem rodiny musí tuto myšlenku opustit. Zároveň odmítá sňatek bez lásky, který by rodinu finančně pozvedl. Další část knihy se věnuje zejména líčení vztahu Natašy Rostovové a Andreje - jejich zásnub, odloučení, jejímu poblouznění přitažlivým záletníkem a rozchodu. Více pozornosti se také soustředí na bohatého hraběte Bezuchova, přítele obou rodů.

Oba mladí šlechtici se po opětovném započetí bojů (Napoleonovo tažení do Ruska) účastní obrany vlasti, v době ohrožení Moskvy se do bojů zapojuje také nejmladší Rostov Péťa, který je kvůli své nerozvážnosti zabit v jednom z prvních setkání s nepřítelem. Boje s Napoleonovými vojáky jsou tentokrát osudné i Andrejovi, který je těžce raněn, a po usmíření s Natašou v zázemí umírá. Nikolaj během evakuace panství zachrání Andrejovu sestru Marju (v této době kromě úmrtí bratra stiženou i smrtí otce), čímž mezi nimi vznikne závažné pouto. Po jisté době odloučení se pak v míru vezmou. Nataša truchlící po ztrátě velké lásky nachází oporu v Pierru Bezuchovovi, za něhož se rovněž po uplynutí určitého času vdá. V závěru románu nacházíme oba páry již s dětmi na Bezuchovově panství, kde společně a v souladu tráví čas, přičemž je s nimi také stará hraběnka a Soňa.

Nesmíme opomenout, že kromě líčení osudů jednotlivých postav autor věnuje mnoho prostoru také historickým skutečnostem a úvahám týkajícím se povahy dějinných událostí.

Vojna a mír: Postavy

Andrej Bolkonskij - šlechtic ženatý s půvabnou ženou, před intimitou s ní ale utíká do války, po návratu ji zastihne těsně před smrtí a nemůže již rozvinout vztah; dovede pak vášnivě vzplanout k Nataše, stejně tak plamenně s ní pak zpřetrhá vazby po jejím poklesku; v závěru života nalézá smíření; postava se snad největšími životními zvraty, nejintenzivněji se dostává do kontaktu s existenciálními otázkami (překonaná blízkost smrti a dále smrt po dlouhém ošetřování ran).

Kníže Bolkonskij starší - vysloužilý vysoký armádní činitel, polemizuje se současným způsobem vedení války, doma je autoritářským otcem, který pevně a přísně vychovává dceru Marju, Andrejovi nepovolí svatbu s Natašou, velmi organizovaný a puntičkářský, umírá v době vpádu napoleonských vojsk do Ruska.

Kněžna Marja - citlivá žena žijící s pedantickým otcem, realizuje se v náboženství a pomoci potřebným, nepříliš hezká, je už přesvědčená, že se nikdy neprovdá, nakonec ale nalezne blízkost díky setkání s Nikolajem Rostovem, kterého přesvědčí k sňatku z lásky, přestože je mnohem majetnější než on, šťastná v rodinném životě.

Nikolaj Rostov - v rodině velmi oblíbený syn a bratr, citlivý, láskyplný, těžce se vyrovnává s nemožností oženit se se Soňou; v boji statečný, nerad nese břímě starosti o rodinné finance, po smrti otce se stává důstojníkem, aby rodinu uživil; ze studu se nekontaktuje s Marjou, ačkoli sňatek s ní by rodinu zachránil, až když jej ona vyhledá, podlehne společnému citu a ožení se s ní.

Nataša (Natálie) Rostovová - krásná a nadaná mladá šlechtična, která okouzluje svou spontaneitou, ráda a hezky zpívá, tančí, je odvážná (účastní se např. honu, což není v dané době pro ženu typické), do jisté míry naivní, avšak schopná milovat a chovat se čestně; v manželství pak velmi oddaná muži, mateřská, pečující.

Soňa (Sofie) - dívka vytrvale milující Nikolaje Rostova, která si je vědoma svého postavení sirotka vychovávaného z milosti příbuznými; po určitých slibech a nadějích, že budou spolu, dává Nikolajovi svobodu, ačkoli sama odmítla nabízený sňatek; jedná více dle potřeb, které vycítí u druhých, než svých vlastních, což je od ní i rodinou očekáváno.

Věra Rostovová - nejstarší, doma nepříliš přijímaná dcera, liší se svými názory od Nataši a Sofie a celkového ladění rodiny, kvůli špatnému svědomí otce se jí ale podaří získat celkem velké věno, provdá se za ne až tak majetného na kariéru hodně zaměřeného manžela, jemuž pomáhá utvářet domov a budovat jmění.

Hrabě Rostov starší- milý, veselý, ve společnosti oblíbený pán, který ale nedobře spravuje jmění rodiny (zděděné zejména ze strany manželky), v rodině laskavý manžel a otec.

Hraběnka Rostovová - po celou knihu v poměrně pasivní roli, přihlíží, jak milovaný manžel rozhazuje peníze, z čehož je nešťastná kvůli svým dětem a jejich budoucnosti; po smrti manžela závislá na synu Nikolajovi, nejblíže z dětí má k Nataše a Péťovi, jehož smrt ji velice zasáhne.

Pierre Bezuchov - nemanželský syn majetného hraběte Bezuchova, který po jeho smrti k nelibosti ostatních příbuzných zdědí celé jeho jmění, čímž se stává - i přes svou určitou neomalenost ve způsobech - jedním z nejatraktivnějších ženichů v Rusku; dobromyslný, velkodušný, nepraktický; ožení se nejprve s Helenou, ozdobou tehdejších salónů, manželství však není šťastné, žijí odloučeně, žena je nevěrná, plánuje rozvod, svazek nakonec ale skončí její sebevraždou; Pierre je v knize postavou, která nejvíce času tráví úvahami, hledáním pravdy, smyslu, stane se dokonce svobodným zednářem; štěstí ale nakonec nalézá ve spokojeném svazku s Natašou a životě na venkově.

V knize vystupuje řada postav daších, jejichž příběhy autor do různé míry rozvíjí - přátel výše uvedených, jejich vzdálených příbuzných, ale i autorit jako Napoleon, car Alexandr, vojevůdce Kutuzov...

Místo

Tehdejší Rusko, částečně také území Rakouska.

Čas

Rané 19. století, období napoleonských válek.

Vlastní názor

Ve Vojně a míru Tolstoj nejen mistrně vykresluje příběhy, myšlenky a prožívání jednotlivých lidí či rodin, on zároveň z ruského pohledu souhrnně mapuje začátek 19. století a jeho historické události, nad nimiž se pak hluboce zamýšlí. V epilogu románu hledá odůvodnění jejich vzniku, přičemž dochází k představě, že nejsou dány vůlí jednotlivých osobností (Napoleon, car Alexandr, vojevůdce Kutuzov...), ale určitým snad až osudovým směřováním. Kniha tak inspiruje k zamyšlení nad hlubokými otázkami celé lidské existence. Zároveň hájí hodnoty života v harmonii s přírodou, v rodině, v láskyplných mezilidských vztazích. To je mi na ní sympatické. Doporučuji k přečtení těm, kteří mají trpělivost a troufají si na velké sousto. Vojna a mír je pro mě totiž dílo velké ve všech směrech (rozsahu, hloubky, autorské jasnozřivosti, psychologické propracovansti postav...). Plánuju, že se k ní ještě někdy během života vrátím. Možná ale až v důchodu. U téhle románové epopeje potřebuji dlouhou dobu na její zažívání :-)

Kam dál?
Čtenářský deník - M. A. Bulgakov: Mistr a Markétka

Štítky:

Tribun.name - Český blog, který zraje jako víno

Mám ve své čtečce už pěkných pár let 7 českých blogů. Úroveň některých kolísá, autoři jiných se zase často odmlčují.

Tribun publikuje často. Nejenže si drží svou úroveň. Články mi přijdou pořád lepší a trefnější. Mají různou délku, mnohdy se v nich objevují citace zajímavých textů z jiných zdrojů, které v informační smršti zapadly.

Dnes jsem pro vás vybral upoutávky na 5 kousků z poslední doby.

Tribunovi chci popřát, aby držel laťku a měl pořád víc přemýšlivých čtenářů.

Rakve k válce patří

Neadekvátní reakce veřejnosti, médií a vlastně i armády na čerstvou ztrátu 4-5 českých vojáků v Afghánistánů ukazuje, že sice posíláme vojáky do války, ale tu válku si představujeme jako Hurvínek válku a vůbec nám nedochází, co to obnáší mít armádu a používat ji. Jenže smrt je podstatou války a vojáci jsou od toho, aby zabíjeli, nebo byli zabíjeni...

Magoři z povolání

Jak se to tak všude kolem mele a veřejný diskurs se militarizuje (kritika armády téměř zmizela, zato přibylo pozitivních zmínek o armádě), vzpomněl jsem si na nedávný rozhovor s vojenským psychologem Danielem Štroblem...

Ovečky se dobře pasou

Tak o Češích hovoří policista ze speciální pořádkové jednoty (tedy de facto policejní bojové jednotky): "Někdy mi připadá, že jsme ustrašeným národem, což dokládají i demonstrace. Všude ve světě, kde probíhají, jsou totiž daleko razantnější než tady u nás." Já osobně bych možná místo ustrašený použil spíše laxní...

Expertní prognóza z křišťálové koule

Zhruba 15 % událostí, které jimi byly označeny za “nemožné”, se nakonec stalo. Naopak celá čtvrtina absolutně jistých jevů realitu nikdy nepotkala...

Změna válečného paradigmatu

Vznikla situace, kdy úderné prostředky stojí víc, než samy cíle úderů. Válka v dřívější podobě už tak není rentabilní. Dnešní moderní armáda – za agrese proti jakémukoli státu – už za přiměřených nákladů není s to vyhrát. Právě proto vznikla nová koncepce války – válka teroristická za pomoci laciné masové síly...

Kam dál?
Tipy na čtení: 3 blogy o cestování

Štítky: , ,

Cesta na Mars jako globální reality show

Dobývání vesmíru není dneska in.

Je to snad poprvé v historii, kdy se lidé dobrovolně rozhodli po dlouhá desetiletí nevyužívat možnosti k prozkoumávání neznámého.

Nabízí se příměr s objevením Ameriky. Tehdejším vládcům by připadalo naprosto absurdní říct: "Byli jste tam, příště nikam."

Hřebíčky do rakve vesmírných cest

Pokrok, kterého bylo dosaženo na poli kosmických projektů, začal růst z objevů třetí říše.

Soupeření USA a SSSR za dob studené války akcelerovalo snahu těch nejlepších mozků. Rozpočty byly téměř bez omezení.

Od vypuštění Sputniku do procházky po Měsíci uplynulo necelých 12 let.

Zdálo se, že nic není nemožné.

Optimismus těch časů ilustruje třeba legendární Vesmírná odysea.

Kolem roku 2000 měl být člověk neohroženým vládcem Sluneční soustavy a měl se pokoušet o první kroky ke hvězdám.

Místo toho došlo k razantnímu útlumu výdajů. Nejenže jsme zůstali stát na místě, dokonce jsme se posunuli vzad (raketoplány...).

Kromě ekonomického zhroucení SSSR lze hledat jednu z příčin v nezájmu lidí, který se dá hezky změřit pomocí sledovanosti televize. Ta letěla třeba u dalších lunárních misí až trapně dolů. Nebýt potíží Apolla 13, šlo by s lehkou nadsázkou říct, že se dívali jen příbuzní a známí astronautů.

Lidský rozměr

Chyběl silný příběh. Chyběl lidský rozměr.

Co zajímavého je na tom, že Američani zase letí na Měsíc, kde nudně kutají nějaké horniny?

Poskakování, hraní golfu nebo ježdění ve vozítku představují akční zábavu jenom pro přímé účastníky.

Zapojit emoce, zapojit celý svět

Mise na Mars bude dlouhá.

Udržet pozornost televizních diváků (mimo start, přistání a návrat) bude velice obtížné. Kór pokud budou za účastníky vybráni nudní patroni.

Nabízí se tedy možnost diváky přímo zapojit.

Udělat předvýběr a nechat na nich, kdo poletí. Pak už jen vymyslet pro posádku atraktivní program, kterým bude zaplňovat spoustu času při cestování.

Budou-li emoce á la Vladko, budou se dívat ženy. Dojde-li na časté rvačky a sex, podívají se i muži.

Příjmy z reklam uhradí náklady. Pokud se posádka vyzabíjí, nebude nikdo tratit. Třeba na rudou planetu doletí účastníci Cesty na Mars 2 (3 nebo 4).

Kam dál?
Vesmírný výzkum dostane svět z ekonomické krize

Štítky: ,

Knížky na letošní prázdniny: Tučková, Simmel a Tolstoj

Milí přátelé, srdečně vás asi po roce zdravím. (Je to šílené, jak ten čas letí.) Možná se tu teď články ode mě zase budou objevovat častěji.

V tom dnešním se zaměřím tradičně na knížky.

Už se taky vidíte někde pod slunečníkem, na lavičce pod stromem, u rybníka či na lehátku na zahradě, jak louskáte stránku za stránkou? Pokud jo, máme to společné. Já teda asi po tomto školním roce předtím, než budu schopná něco vstřebávat, budu muset hodiny koukat do zeleného na keře a stromy, ale pak to snad dám. A co si máte vypůjčit či zakoupit, chcete-li číst se mnou?

Žítkovské bohyně - Klára Tučková

Tuto knihu už jsem - a musím říct, že jedním dechem - přečetla. Jedná se o bestseller a mezi mladými ženami už zjevně i o klasiku, jak tak slyším kolem sebe. Tučkové se za ni klaním. Jako úžasnou vidím hlavně poctivost, již věnovala sběru materiálu - je to na textu znát. Plasticita, s kterou popisuje krajinu Moravských Kopanic i charaktery tamějších lidí, vás zaručeně vtáhne do děje. Ten sám o sobě je poutavý a závěru nechybí překvapivost.

Kvalitu knihy v mých očích zvyšuje skutečnost, že jsem ji dokázala číst bezprostředně po Tolstého Vojně a míru /a to je ovšem literatura - o tom ale až v nějakém jiném článku/. S prázdninami má u mě tato knížka tedy trochu jinou spojitost než další dvě zmiňované. Aby bylo zřejmé, jak moc dovede být Tučková sugestivní, vězte, že díky ní vyrážíme na výlet do kraje žítkovských bohyň. :-) Bude-li o čem, budu tu informovat.

Láska je jen slovo - Johannes Mario Simmel

Aktuálně rozečtená záležitost, se kterou se zítra mám v plánu posadit do vlaku směr Uherské Hradiště. Když ji na mém nočním stolku uviděl manžel, prohlásil něco ve smyslu, že jsem dost vyměkla, když jsem začala číst červenou knihovnu.

Pravda, přebal knihy na sobě má jakýsi lehce tímto směrem laděný obrázek. Jsem skutečně zvědavá, jestli u té bichle vydržím a nebo ji odložím. Zatím to vypadá, že se to číst dá. A nemusíme snad také o prázdninách být stále na špici intelektuálních výkonů, no ne? Určitě vám dám časem vědět, jak to dopadlo a jestli doporučuji. :-)

Sevastopolské povídky - Lev Nikolajevič Tolstoj

Tolstého už zmiňuji výše a musím říct, že je to v poslední době autor, který mě nejvíc zaujal. Totálně mě převálcovala Anna Karenina a Vojna a mír, to je taky kapitola sama pro sebe.

Sevastopolské povídky jsem si tedy vypůjčila proto, abych se trochu podívala, jak L. N. Tolstoj začínal. Snad nebudu zklamaná. Raději jsem k nim v knihovně přidala do košíku i poslední, co tam od něho měli - povídky Dvě smrti. Zde si ale nejsem jistá, jestli to aktuálně zvládnu.

Jinak netuším, zda letos během léta stihnu z beletrie i něco dál. Mám doma totiž dosti odborné literatury, kterou jsem se sama sobě zavázala, že prostě musím dát. Ale v knihovně mi leží taky kniha Šaman od Noaha Gordona (tip od kolegyně) a známá Bez dcerky neodejdu autorky Betty Mahmoody. Takže je možné, že i o těch vám sem dám zprávu.

Mějte pokud možno pěkné a odpočinkové letní dny. Zdraví vás navrátivší se Agape.

Kam dál?
Knížky z loňských prázdnin: Brycz, Maurois a Herriot

Štítky: ,

Ukrajina - Kdo vrtí psem?

Ve filmu Vrtěti psem jde o to, že je v televizních ateliérech zinscenována válka, kterou média vydávají za skutečnou. Lidé sežerou falešné zprávy i s navijákem. Vždyť vidí na vlastní oči, co se děje.

Od premiéry uplynulo 17 let.

Svět se nám za tu dobu díky Internetu, mobilním telefonům a jiným digitálním udělátkům pěkně zmenšil.

Zdálo by se, že veřejnost nejde už tak snadno oklamat.

Chyba lávky.

A nemusí jít o události v exotických destinacích.

Hezkým příkladem je dění na Ukrajině.

Nikdo neví nic

Extrémně nekvalitní fotografie a roztřesená videa jsou jen vrcholkem informačního chaosu.

Velká česká média obsáhle referují o zlém Putinovi, který chce urvat kus Ukrajiny. Rusko prý výrazně podporuje rebely materiálně, finančně i vojensky. Na Ukrajině údajně působí ruské jednotky.

Nezávislá internetová média zase straší zlými ukrajinskými nacionalisty. Rebelové jsou prý poklidní občané marně doufající v pomoc od Ruska. Kyjev proti nim nasazuje těžkou bojovou techniku.

Mají na Ukrajině mobilní telefony a Internet?

Blbá otázka.

Samozřejmě ano.

Minimálně 10 milionů lidí tam má možnost pořizovat fotografie nebo videa ve vysokém rozlišení a svobodně je publikovat s doprovodným textem na Internetu.

Facebook, blogování, Twitter...

Fenomény, které se Ukrajině nevyhnuly.

Nezávislých informací musí být k dispozici gigatuny i za předpokladu, že jsou všechna místní média (včetně regionálních plátků) ovládána tou či onou stranou konfliktu.

Lenost nebo něco horšího

Na otázku, proč se k nám nedostávají objektivní informace a lidé se musí přít, co se na východ od Slovenska děje, jsou jen 2 možné odpovědi:

1) Buď jsou naši novináři tak líní, že jen tupě přebírají zprávy ze západu.

2) Nebo jsou sami součástí propagandy.

Každopádně nevědět v roce 2014, co se děje v zemi, která byla ještě relativně nedávno naším sousedem, mi přijde opravdu divné.

Související text:
Proč s Ruskem byly, jsou a budou problémy

Štítky:

Česko hledá politickou superstar. Marně

V České republice máme tisíce lidí, kteří pracují na plný úvazek jako politici. Mnozí z nich se službou veřejnosti živí více než 10 let.

Dalo by se tedy předpokládat, že na těch nejprestižnějších postech budou profesionálové.

Co má mít politik-profesionál v malíčku

1) Rétorika:
- umí se vyjadřovat stručně a jasně, mluví bez chyb,
- ví, jak strhnout posluchače, jak vyvolat nadšení pro své myšlenky,
- v pohodě zvládá vystupování v médiích.

2) Ví, co chce a proč to chce:
- má jasnou vizi, kam směřovat,
- drží se svých názorů, přestože to může být aktuálně nepopulární,
- reflektuje dění ve společnosti, reaguje na nově vzniklé problémy,
- snaží se být prospěšný v delším časovém horizontu.

3) Umí se chovat, vypadá reprezentativně:
- důstojně absolvuje vesnickou veselici i mezinárodní summit,
- ovládá základy společenského chování,
- ví, jak se oblékat.

4) Má charisma:
- je přirozeným vůdcem, kterého ostatní následují,
- dává lidem naději v těžkých časech.

Jak jsou na tom předsedové stran zastoupených v Poslanecké sněmovně

Bohuslava Sobotku téměř 20 let v nejvyšších patrech politiky pěkně vycepovalo. Pracoval na sobě. Ale charisma naučit nejde a vize nelze očekávat od člověka, který přežije v placené funkci snad i jaderný výbuch. Vizuálně působí jako plešaté přerostlé děcko. Uvidíme, co za dalších 20 let.

Andrej Babiš spojuje na první pohled nespojitelné. Má obří charisma, ale je mizerný rétor. Svými názory oslovil voliče, které přepadlo zoufalství. Vzbudil naděje. Měsíce plynou, ráj nepřichází, zklamání roste.

Vojtěch Filip je jako předseda pro KSČM ideální. Neurazí, nenadchne. Občas se obléká více než konzervativně, možná vědomě evokuje vzpomínky na papaláše ze zlatých osmdesátých. Hraje svou roli dobře.

Karel Schwarzenberg je na tom podobně jako Babiš. Také mu místy nejde rozumět a navzdory tomuto handicapu získal fanatické obdivovatele. Mnohé ženy (dívky) při myšlence na starého aristokrata roztávají. Nezdvořilé chrápání na nejnevhodnějších místech je knížeti velkoryse odpouštěno.

Kdo je předsedou ODS? Neviditelný muž. Pravděpodobným cílem Petra Fialy je neodradit 7 procent věrných. V nudnosti poráží Sobotku i Bělobrádka. Jakou má vizi, netuší ani on sám.

Pavel Bělobrádek se objevil ve správný čas na pravém místě. Odvedl práci, teď tápá. Díky svému životnímu příběhu a dlouhodobě konzistentnímu programu lidovců umí získat voliče z řad nelakomých věřících. Nic víc.

Tomio Okamura je parlamentním zlounem. Ostatní si s ním nechtějí hrát, novináři ho ignorují. Ať už si o něm myslíme cokoli, má k politikovi-profesionálovi z našeho výkvětu nejblíže. Proto i bez zázemí velké partaje a miliard v zádech uspěl. Ale pokud zůstane u pouhých populistických výkřiků, jeho hvězda brzy zhasne.

Najde Česko politickou superstar?

Zavedené strany si do svého čela silnou osobnost jen tak nezvolí. Ještě by nastaly nové pořádky.

Škoda. Jen politická superhvězda může změnit věci k lepšímu. Mírný a velmi pomalý pokrok v mezích českého bordelu pouze prodlužuje zahnívání.

Žije malá naděje, že se objeví někdo z regionů nebo v partajích na hranici volitelnosti.

Související text:
Liberální demokracie - Ráj svobody nebo peklo relativizace?

Štítky:

Předčasné prázdniny

Mám teď hodně napilno.

Proto si dáme předčasné prázdniny.

Čerstvý článek vyjde ve čtvrtek 12. června.

Užívejte sluníčko :o)

Štítky: