Poutač

Proč šílenci zabíjejí obyčejné lidi?

Chcete mít ve 21. století téměř absolutní jistotu, že Vás nezabije terorista, vyšinutý důchodce či jiný šílenec?

Recept je jednoduchý. Stačí, pokud se stanete významným politikem nebo byznysmenem.

Oproti dobám minulým totiž nejsou útoky na mocipány v módě.

Demokracie = Za zlo mohou obyčejní lidé

Několik nejbohatších vlastní téměř vše.

Uměle drží nahoře extrémně vysoké ceny nezbytných statků (základní potraviny, bydlení...).

Zfetovali obyčejné lidi konzumem. Ti se nebouří, že za byt dají třicetkrát více peněz než před 25 lety, ale v poklidu si užívají nákupy levných věcí, které nepotřebují.

Kdo se snaží, má se skvěle, kdo se má špatně, sám je viníkem. Nebezpečná iluze.

Demokracie pak dělá z obyčejných lidí příčinu všeho zla. Prostřednictvím svobodných voleb přece vybrali své zástupce.

Současný bordel tak získal jasného strůjce. Mstít se společnosti zabíjením obyčejných lidí dává najednou smysl.

Kde není špetka zdravého rozumu

Zkusíme-li nalézt objektivní příčinu úpadku, musíme nutně dospět k závěru, že hlavním viníkem je hrstka mocných (momentálně exponovaní politici a několik nejbohatších).

Nejbohatší nejsou omezování délkou volebního období, jejich podíl na současném stavu je proto daleko vyšší.

Ovšem tak daleko pomatený mozek nedohlédne.

Snad až naše děti...

Není divu, že se tady z toho bordelu občas někdo zblázní.

Společnost musí dospět k zásadnější transformaci než po listopadu 1989. Bude potřeba ještě spousta bolesti, než si to lidé uvědomí.

Za našich životů změnu nečekejme.

Kam dál?
Střílení do pracujících za první republiky: Trpká pravda

Štítky: ,

Dekadence zpět? E. L. James, D. Gabaldon a O. Wilde

aneb přečtěte si Lady Fuckingham.

Před časem mi hlavou proběhla myšlenka, čím to, že je kolem mě v poslední době tolik sexu. Změnila jsem se? Vyhledávám takhle laděné obsahy? Je ze mě konečně dospělá ženská? Nakonec jsem si ale odpověděla trochu jinak.

V kinech se promítá Fifty Shades of Grey. Čtete, jak se na něj stojí fronty. Lidi (zejména ženy) blázní. Od filmu se očekává, že z první příčky úspěšnosti sesadí Avatar. Ohledně děje a zaměření se nebudu rozepisovat, neb předpokládám, že je všem alespoň rámcově známo.

Americká televizní stanice Starz vysílá v hlavním sledovacím čase Outlander, zfilmovanou knihu Diany Gabaldon, kde se přímo dech beroucím způsobem podařilo zachytit až elektrizující erotické napětí mezi hlavními hrdiny. Ta atmosféra se dá krájet a rozhodně i je, na co se dívat.

Nebylo by hezké zapomenout zmínit další trháky posledních let – kupříkladu seriál HBO Řím, který je snad ještě explicitnější. Nebo nedávno u nás vysílané Až po uši, kde to erotikou rovněž jen srší. Dalo by se samozřejmě jmenovat dál.

Dovolím si krátkou citaci z Wikipedie:
V literatuře se dekadentní postoj projevuje zejména pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcismem. K životu dekadentů se často vázalo bohémství, satanismus, nevázaný sex, alkohol.

Nevím, jak vy, ale já mám z toho dojem, že dekadence se po více než sto letech vrátila. Celkově v daleko širším měřítku než v 19. století, kdy byla silně spojena s individualitou umělce a vzdálená davům a davovosti. Dnes naopak je velkým publikům přístupná, dá se říci, že dekadentní postoj zmasověl. Zejména u nás – jak onehdy zmiňoval Václav Moravec - máme největší spotřebu alkoholu, marihuany a extáze v přepočtu na hlavu v Evropě, možná i na světě. V Boha (který snad dává smysluplnost jinak existenciálně vyprázdněnému životu) tu věří jen asi pětina lidí.

K pesimistickým náladám a pocitům zmaru asi netřeba uvádět příklady. V zásadě to všechno dává smysl – začarovaný a nekonečný kruh ve smyslu starého dobrého Carpe diem.

Na otázku, kam tato v průběhu krásná, ale v cíli riziková tendence povede, mě napadají jen děsivé odpovědi. Dekadence se doslovně překládá jako úpadek. Jde tedy o to, kam ještě můžeme upadnout. Nemohu v této souvislosti nevzpomenout Cílka a úvahy o konci naší civilizace nebo další autory, kteří varují, že jsme se ocitli v obdobném bodu dějin jako tehdejší antická kultura těsně před svým zhroucením.

Ale to jsem tu teď vykreslila dost pesimistický obraz. Jestli na to stejně jako já nechcete myslet, přečtěte si Lady Fuckingham. Garantuji, že je to nádherně dekadentní způsob, jak od toho uniknout. Intenzivnější než veškerá výše zmiňovaná díla. Abych vás naladila, zmíním ještě, že jde o novelu z let 1879-1880, jejíž autorství je připisováno Oscaru Wildovi. A je to zatraceně wild ;)

Související text:
Láska a erotika - Co je normální?

Štítky: , ,

Peciválova zpověď: Necpu se, kde mě nechtějí

Nikdy jsem nebyl extra akční. V posledních letech to vypadá tak, že pokud odečtu práci (mám-li ji), cesty za rodinou a občasnou putyku, vydávám se někam opravdu velmi zřídka.

Jako každý jiný pecivál, i já mám spoustu důvodů, proč sedět doma na zadku.

Opomenu ty nejlacinější, které vyplývají z toho, že mě spousta věcí zkrátka nikdy nebavila.

Změnil jsem se. Změnila se doba.

Obýváková kultura

Jsem velkým fandou do filmů. Než u nás na vesnici zavřeli v 90. letech kino, bývali jsme s partou kamarádů posledními věrnými návštěvníky. Stahovat se tehdy nedalo, ceny lístků byly lidové.

Dnes při započtení dopravy (a nezakoupení občerstvení) atakuje jedna návštěva biografu hranici 200 korun na osobu. Navíc je všechno zadarmo na Netu. Pokud mám chuť podpořit umělce, investuju desetikačku do levného DVD.

Dalším mým celoživotním koníčkem je hudba.

Několikrát do roka jsme chodili na do punkova zaměřené koncerty, občas i na folkáče došlo.

Slušný folk téměř odumřel. Na Záviše se mnou nikdo nechce, protože je to hrozné prase.

A tvrdší muzika? Mnohdy stačí k vykázání z koncertu, když je člověk tak velký rebel, že si zapálí cigáro. Čekám, kdy zakážou točení piva.

O zákazu přinášení vlastních nápojů a všeobecně oblíbeném šacování raději pomlčím.

Kdysi perspektivní cestovatel

Dřív jsem hodně cestoval po republice. Také nejbližší zahraničí mám celkem projeté.

Lákaly mě i vzdálenější končiny.

Ovšem informace od těch, kdo vyrazili, obvykle příliš nelákaly.

Kde bylo trošku exotiky, kde šlo poznat jiný způsob života než euroamerický, tam byl dle vyprávění obrovský bordel bezpečností počínaje a stravováním konče.

Asi nejvíc mě znechucuje představa o dovolené okořeněné nepřetržitým průjmem. Potraviny a voda dle domorodců splňují veškeré hygienické standardy, to jen turisté nejsou zvyklí. Návštěvníci, kteří přijedou do ČR, taky nejsou zvyklí na naše delikatesy, přesto netráví hodiny denně na hajzlu. Asi proto, že je (téměř) vše nezávadné.

Necpu se, kde mě nechtějí

Pokud by o mě provozovatelé kin, organizátoři koncertů a hoteliéři ve vzdálených krajích stáli, chovali by se tak, abych se u nich cítil dobře.

Nedělají to. Na mé peníze můžou zapomenout.

Související text:
Tři sestry v Hradci Králové - Zlehka sterilní koncert

Štítky: , ,

Nesrozumitelné české zákony - Politici to dělají schválně!

Po více než deseti letech jsem dostal možnost podrobněji nahlédnout do českých zákonů, které se motají kolem podnikání, daní a dotací.

Změnilo se hodně. Co bylo dříve téměř nepřehledné, stalo se absolutně nepřehledným. Co bylo těžko srozumitelné, stalo se naprosto nesrozumitelným.

Občan za blba

Vyrypovači mohou namítnout, že jsem v uplynulé dekádě zblbnul, a proto se těžko orientuju.

To je možné.

Ovšem čísla mluví jasně. Jako obecně známý příklad lze použít normu, kterou by měl mít v malíčku každý. Týká se totiž úplně všech od narození až do smrti. Starý občanský zákoník měl 880 paragrafů, nový (od roku 2014) vyrostl na svěžích 3081 paragrafů.

Bohužel nejde jen o rozsah. Formulace jsou často totálně zmatené. Ve velké módě jsou odkazy na jiné předpisy, bez nichž je dané ustanovení bezobsažné.

Tunýlek s tištěnými zákony

Vrcholem absurdity je, že za tištěnou verzi zákonů platí stát (který je vytvořil) obří peníze soukromé firmě.

Pokud se Vám náhodou nedostaly ÚZ od společnosti Sagit do ruky, dovolím si stručný popis. Jde o sešity v měkkých deskách, kvalita tisku a papíru velmi silně připomíná noviny v době, kdy ještě nebyly barevné.

Průměrná cena za jednu takovou brožurku se pohybuje kolem 100 korun.

Vydavatel samozřejmě využívá všechny možné zdroje příjmů, proto se lze krom zákonů pokochat také reklamou. Často zde inzerují právníci, vypečené texty jsou nejlepší propagací jejich služeb.

Kdo má z bordelu prospěch?

Krom výše zmíněných právníků vyhovuje bordel v zákonech také politikům. Snadno si do nich schovají, co potřebují. Při tvorbě mají spoustu času, aby se zorientovali a následně využili skulinky k získání výhod.

Zákonodárci jdou svým přístupem na ruku velkým firmám. Ty si totiž mohou dovolit vypláznout miliony (desítky milionů), aby byly v obraze a měly nad obyčejnými lidmi navrch. Rády také ulijí pár drobných spřátelené partaji, která patřičně zatlačí v Parlamentu.

Jak si připadá běžný občan, který celý cirkus platí? Podobně jako ve frontě na banány za komárů: Ač je v pozici zákazníka, tváří se pokorno-nasraně a je pravděpodobné, že se ničeho nedomůže.

Související text:
Co je v ČR moderní? Porušovat zákony a tratit na tom

Štítky: ,

Jak podpořit regionální potraviny? Zkraťme dobu trvanlivosti

Nejen vlivem Bruselu je dnes regulováno kdeco.

Mnoho těchto regulací nejenže nepřináší nic pozitivního, ale navíc stojí spoustu peněz. Někdo se musí podle pravidel draze zařídit, někdo jiný musí (opět za draho) kontrolovat dodržování.

Proč tedy nové nařízení o nejvýše 14 denní trvanlivosti potravin?

Regionální potraviny se přes snahu Ministerstva zemědělství krom místních trhů pořád příliš neprosazují. Reklamní kampaně těžko přesvědčí obchodní řetězce, že zákazník ocení i jiné jídlo než od velkých nadnárodních dodavatelů.

Doba trvanlivosti = Klíčový nákladový faktor

Náklady na dopravu jsou v rámci konečné ceny naprosto zanedbatelné. Obvykle se jedná o méně než 2 procenta.

Producenti a obchodníci proto natahují doby trvanlivosti, aby mohli bez problémů zajišťovat výrobu a distribuci v rámci více států.

Pomocí nepřirozených postupů dosahují toho, že je možné třeba mléčné výrobky spotřebovávat staré i více než 1 měsíc.

Vše živé je v těchto produktech zabito. Jedná se o téměř sterilní materiál, který cestuje často stovky (tisíce) kilometrů nejprve jako levně vykoupená surovina a pak jako výrobek.

14 dní na téměř vše

Pokud stanovíme dobu minimální trvanlivosti u téměř všech potravin na nejdéle 14 dní od data výroby, mají nadnárodní hráči problém.

Samozřejmě konzervy, zavařeniny nebo uheráky by podléhaly jinému režimu.

Ale třeba u běžných mléčných výrobků a uzenin by dostali místní výrobci velký trumf.

Mohli by konkurovat přirozeným jídlem, přestože by umělohmotné podivnosti nikdo nezakázal, jen by prostě podražily a nemohly by jako jednu ze svých výhod deklarovat, jak dlouho vydrží.

Nulové náklady pro stát, pozitivní dopad na lidi

Náklady na kontroly by byly nulové. Stačilo by informaci dobře rozšířit, zákazníci by bonzovali sami. Na pokutách by se určitě vybralo víc než pár drobných.

Zákazníci by měli přirozenější potraviny, regionální výrobci by vzkvétali, zaměstnanost rostla...

Jedinou nevýhodou tohoto super nápadu je, že by Babiš ještě víc zbohatl.

Kam dál?
Obchodní řetězce uvádějí: Pohádka o selhání jednotlivců

Štítky: , ,

Hackování a šmírování: Ignorujme výstupy, nebo se z toho posereme

Koncem roku rozvířilo mediální vody hacknutí studia Sony Pictures. Opomeňme trapnost, s jakou byla z tohoto útoku neprávem obviněna KLDR, a věnujme se jednomu na první pohled bezvýznamnému detailu.

Krom jiného byla také ukradena soukromá korespondence zaměstnanců. Dva z nich v ní politicky nekorektně (ale jinak v rámci slušnosti) vtipkovali o prezidentu Obamovi. Jakmile bylo toto zveřejněno, rychlostí blesku se mu omluvili.

Co nám v podstatě sdělili?

Zhřešili jsme. Hackeři odhalili naše pochybení. Polepšíme se. Už nikdy nebudeme v rámci soukromé komunikace svobodně vyjadřovat názory.

Legitimizace šmíráků

Jde o velmi nebezpečný precedent.

Došlo k legitimizaci šmíráků. Nikdo je neodhalil a nikdo nepotrestal. Potrestány byly oběti, které se po zveřejnění ukradených informací dostaly na celosvětový pranýř.

Co říká zákon

Odposlouchávání (sledování či jiný monitoring komunikace) je obrovským zásahem do soukromí. Legálně je možné jen u těch nejzávažnějších trestných činů.

Trestní řád uvádí v § 88, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu může být vydán:

Je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, pro trestný čin pletichy v insolvenčním řízení, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži, pletichy při veřejné dražbě, zneužití pravomoci úřední osoby nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva.

Každý slušný člověk by měl uvažovat obdobně. Bez výčitek někoho tajně sledovat je možné zkrátka jen tehdy, jde-li opravdu o hodně.

Ignorujme výstupy šmírování

V dohledné době klesnou ceny sofistikovaných přístrojů na šmírování tak, že bude sledování kohokoli otázkou několika stokorun.

Vydírací potenciál je nekonečný. Imunní není nikdo. Hrozí absolutní rozklad naší společnosti.

Jedinou obranou je důsledně ignorovat výstupy šmírování.

Související text:
Iluze o ochraně soukromí na Internetu - Nezbývá než věřit

Štítky: ,

3 nejčastější chyby (nejen) v evropských projektech

S evropskými i jinými projekty jsem se setkal na všech stranách barikády. Projekty jsem psal, realizoval, hodnotil. Většina z nich zabíhala do sociální oblasti a školství.

Co jsem si myslel jako tvůrce, to jsem si později potvrdil v roli hodnotitele, kde jsem posuzoval žádosti sepsané někým jiným.

Neztrácejme čas radami jako, že je nezbytné dodržet základní rozpočtová pravidla, věnovat alespoň 10% času při psaní žádosti přemýšlení a že je velmi dobré v rychlosti proletět podmínky zadavatele.

Zaměřme se na 3 zásadní chyby v evropských projektech, které v konkurenci roku 2015 (i při omezeném výskytu) snadno způsobí neúspěch.

Všechny chyby mají jedno společné: Přerostlé ego žadatele.

1) Snaha exhibovat

Líčit v projektu románovým způsobem historii svého života či v rozsahu několika normostran detailně popisovat každou akci, kde se organizace nachomýtla?

Hodnotilé si rádi počtou, předpokládají projektoví spisovatelé.

Čím víc stránek, tím lepší projekt!

Důsledkem je, že se ztratí to podstatné. Žadatel se mohl blýsknout a mohl ukázat svou výjimečnost. Utopil ji v moři slov.

2) Snaha uplatnit svou vizičku

Všichni, kdo dávají peníze, jsou pitomci. Stát, obce, kraje, Evropská unie, nadace, soukromí donátoři. Prostě všichni. Já mám svou vizi, kterou jim vecpu!

Roubování skvělých představ tam, kam nepatří, může uspět jen v případě opravdu přelomových myšlenek. Za posledních 25 let se žádná taková v sociální oblasti a školství neobjevila.

3) Snaha za každou cenu upíchnout stávající pracovníky

Z lidského hlediska lze tuto snahu chápat. Ovšem pro hodnotitele projektů jde o velký prohřešek, který je navíc na první pohled viditelný v rozpočtu nebo projektových aktivitách.

Jsou-li přifářeny s žádostí logicky nesouvisející aktivity nebo došlo-li v rozpočtu k přemanažerování, je jasno.

Zaměstnanci musí dělat takovou práci, aby si na sebe vydělali. To je kapitalismus.

Dobrá rada závěrem

Klidně si udělejte radost a napište do žádosti nového notebooka. Ale ať nestojí víc než 13 litrů! :o)

Kam dál?
Osmiletá gymnázia: Pro koho jsou vhodná

Štítky: , ,