Poutač

Fotky a videa z mobilů = Zabiják záhad

Jako dítě jsem byl velkým fandou záhad a tajemna.

Před revolucí nebyla tato témata příliš medializována. Po ní zaplavila Československo obří vlna publikací, televizních pořadů, léčitelů, potulných kazatelů...

Pokud jde o zdraví, byznys dál roste.

Duchovní záležitosti už tolik netáhnou, guruové byli nahrazeni konzumem. Durmanový král Chobot či Jára se zázračným pyjem jsou spíše komickými figurkami.

Důkaz místo slibů

Nejraději jsem měl klasické záhady od UFO přes psychokinezi po samovznícení.

Většinou šlo o příběhy psané stejným perem.

Na vzdáleném místě a v celkem přesně určenou dobu se stalo něco tajemného. Vypovídají o tom svědkové, jejichž jména jsou zmíněna. Vše potvrzuje lokální autorita, policista, lékař nebo vědec. Nezbytností byla chybějící fotodokumentace, o videu nemluvě.

Upustím uzdu fantazii a dám příklad:

V indickém městě Koothrapálí asi 300 kilometrů od Bombaje se stala 4. března 1990 naprosto neuvěřitelná věc. Zatímco paní Khandra Muúová dělala svému manželovi večeři, ze zdí jejich domku začala pod velkým tlakem stříkat voda. Záhadu umocnilo, že pro vodu chodí ke studni, domek není napojen na sítě. Jev se opakoval v průběhu několika týdnů.

Profesor Málí Kundí z nedaleké univerzity, který by přímým svědkem, nenašel žádnou přirozenou příčinu.

Podobné případy byly zaznamenány také roku 1979 v americkém New Beeru a roku 1987 v rumunském Pohlaváru.


Mobily versus tajemno a záhady

Je velice smutné, že se lidem v době, kdy má téměř každý možnost pořídit obrazový a zvukový záznam, tajemné jevy vyhýbají. Jako by se urazily: "Přece nebudeme dělat šašky celému světu!"

Dobře dělají. Podařilo-li by se zdokumentovat, podařilo by se také objasnit.

A kouzlo by bylo pryč.

Také Vás zajímá:
Cesta na Mars jako globální reality show
HROM revival - Pocta legendárnímu časopisu

Štítky: ,

Cestovní příkaz - Jak u blbých na dvoře

Přiznávám, nejsem dost erudovaný, abych posoudil, nakolik vzešla pravidla u cestovních příkazů z hlav našich moudrých zákonodárců a nakolik jsou inspirována zahraničím.

Jisté je, že to, co v ČR máme, zaslouží uznání.

Uznání za takovou míru absurdity, které by nebylo možné dosáhnout, ani byla-li by maximální absurdita záměrem Tvůrců.

Nelogický a nekontrolovatelný cestovní příkaz

Pravidla u cestovních příkazů velmi snadno umožňují okrádat stát, zaměstnavatele i zaměstnance. Pouze libovůle člověka, který schvaluje, rozhoduje, kdo bude odrbán.

Pravidla nebrání škudlení ani rozhazování, záleží na konkrétním soudruhovi.

Chytří využívají nulových daní a odvodů. Blbí šetří tím, že nevyplácejí, na co je ze zákona nárok.

Všichni si užívají luxusu nekontrolovatelné moci.

Pár hezkých příkladů:

Trapné zahraniční stravné

Šlo by zde psát i o nadbytečnosti nezdaněného tuzemského stravného, zaměstnanec za peníze jí a pije každý den.

Ale diety při cestě do zahraničí, to je teprve téma!

Protože není nutné dokladovat nákup jídla, vládnou řízky kombinované s lančmíty. Po služební cestě třeba do Německa pak přichází tučný bonus ve formě více než dvanácti stovek (čistá ruka) za den.

Nezištná cesta vlastním vozidlem

Proplácení pracovních cest vlastním vozidlem, tady prostě muselo jít o úmysl nahrát zlodějům.

Nikterak dlouhá cesta Pardubice - Praha vynese tam a zpět na náhradách přes 900 nezdaněných korun.

Kdo je poctivý, jezdí starou šunkou. Kdo je nepoctivý jezdí vlakem a navíc kasíruje rozdíl náhrada za benzín mínus jízdenka hromadnou dopravou.

Cesta vlastním vozidlem by měla být u zaměstnanců naprosto výjimečná. Ať jezdí firemními auty nebo sockou. Pokud si nemohou pomoci, nechť je jim proplácena plná cena (pomyslného) lístku dle základního kilometrového sazebníku pro osobní dopravu u Českých drah.

Také Vás zajímá:
Co je v ČR moderní? Porušovat zákony a tratit na tom
Nedůvěra zákazníků = Hlavní problém obchodních řetězců

Štítky: ,

O prolhaném autobusákovi a příposraném studentíkovi

Dnes bych se s vámi rád podělil o zážitek, který hezky ilustruje, co je v naší společnosti špatně.

Vydal jsem se na dobrodružnou cestu z Pardubic do Hradce Králové.

Dle jízdního řádu tam 2 minuty po sobě ze stejné zastávky vyrážely 2 autobusy od stejné společnosti. V čem se lišily? V době příjezdu do cílové stanice.

Zeptal jsem se studentníka, který právě nastupoval, zda jede spoj přímo. Nevěděl a dotázal se řidiče: "Máte pravidelný příjezd do Hradce v 17:25?" Dobrý muž odpověděl: "Ano, ale občas to nestihnu."

Chvilku jsme si nic zlého netuše drandili.

Uhnutí z hlavní trasy vneslo brzy do našich myslí neklid.

Oprávněně.

Řidič nás obelhal.

Já jsem nestihl přípoj na MHD, což nebyla žádná tragédie. Ovšem studentíkovi ujel autobus do Jeseníku, musel přesedat na vlak a domů pravděpodobně dorazil v nočních hodinách se sekerou dvě a půl hodiny.

Mládežník byl kupodivu v naprostém klidu. Nechat si srát na hlavu zjevně patřilo k jeho dennímu chlebu.

Když jsem zmínil, že určitě napíšu na řidiče stížnost, zatvářil se vyděšeně a když jsem navrhoval, ať se přidá, rezignovaně odmítl.

Inu, ozval jsem se sám:

Řidič (číslo 29607) nás obelhal ohledně pravidelného příjezdu do Hradce Králové. Dle jeho informací byl v 17:25, ale občas to nestihne. Lhal. Ujely nám přípoje. V 17:25 měl být na Terminálu Váš autobus 650600 29. Zaplatili bychom společnosti ARRIVA VÝCHODNÍ ČECHY a.s. tak jako tak. Chování řidiče je naprosto nepochopitelné. Zřejmě se jedná o narušenou osobnost, zvažte, zda právě on má zodpovídat za životy desítek cestujících. Děkuji za přiměřenou reakci.

Zítra uplyne týden, na odpověď pořád čekám.

Jaké poučení z toho plyne?

1) Ač zde máme armádu nezaměstnaných slušných lidí, v práci se pořád drží absolutní hovada. Manažerům je fuk, co za verbež pod nimi maká.

2) Mládež je (až na pár extrémistických pomýlenců) krotká jako stádo beránků. Doufat, že oni budou ti, kdo začnou sunout věci k lepšímu, je opravdu hooodně naivní.

Také Vás zajímá:
DPMP – Šmejdi řidiči a prokletá SMS jízdenka
Ředitel Student Agency Radim Jančura: Navrch huj, vespod fuj

Štítky:

Policie, státní zastupitelství, soudy - 3x důvod k obavám

V rámci každé organizace je určité (zpravidla zanedbatelné) procento neschopných a zkorumpovaných pracovníků. Jedním z hlavních úkolů vrcholového managementu je zabránit těmto zlounům v páchání nepravostí, v ideálním případě pak jejich zařazení mezi nezaměstnané.

Pokud se šéfům v této oblasti nedaří, firma ztrácí dobrou pověst, přichází o zákazníky, klesají zisky.

U policie, státního zastupitelství a soudů jsou důsledky fatálnější. Systémové selhání přináší likvidaci nevinných lidí.

Kauza Nečesaný - Více než fiasko

Kauza Nečesaný je hezkým příkladem.

Na plné čáře selhali úplně všichni, kdo měli případ na starosti. Jednalo se o vraždu, proto dozajista nešlo o zelenáče, ale o ty nejlepší.

Kdyby otec neprávem odsouzeného neinvestoval miliony do soukromého vyšetřování a kdyby neznal poslankyni s kontaktem na bývalou ministryni spravedlnosti, nevinný by si s největší pravděpodobností odseděl celý trest.

Vraťte Nečasovi křeslo!

Soud (nepravomocně) osvobodil obviněné v kauze Nagyová.

Petr Nečas se zařadil do dlouhé řady předních českých politiků, kteří byli sesazeni kvůli ničemu.

Na případu pracovala také elita a také selhala.

Dojem z líčení? Souboj inteligentního právníka Sokola s bandou neschopných blbů.

Jedna chybka? Naivní iluze

Představa, že všichni zúčastnění, kteří selhali, odváděli desítky let skvělou práci a pak jim najednou ruplo v bedně, je velmi naivní.

Pravděpodobně řešili své předchozí kauzy obdobně svědomitě.

Nezbytností je velmi pečlivě zkontrolovat, zda v minulosti také nešáhli vedle.

Ale to v České republice nehrozí. Kdo by šel proti kámošům? Elity policie, státního zastupitelství a soudů se mnohdy znají už od časů soudruha Husáka. Přehmatů tady byla spousta, není potřeba dělat žádné prudké pohyby.

Také Vás zajímá:
Výběrové řízení a nezávislý audit = Modly médií
Autorské právo - Spravedlnost nebo absurdita?

Štítky:

Čtenářský deník: Jaroslav Havlíček – Helimadoe

Při minulém bloumání po veřejné knihovně s určitou nejasnou představou ohledně toho co číst (kterýžto stav zažívám v poslední době nepříjemně často) jsem si vzpomněla na českého autora, od něhož jsem kdysi měla v ruce román Petrolejové lampy. Nebylo to tehdy špatné, líbila se mi psychologická prokreslenost postav, a tak jsem zkusila zabrousit k další z jeho knížek, o níž referuji v následujícím textu.

Jaroslav Havlíček, spisovatel meziválečné psychologické prózy, se narodil roku 1896 v Jilemnici a zemřel roku 1943 v Praze na zánět mozkových blan. Ve svém životě se věnoval převážně úřednické kariéře (vystudoval obchodní akademii, vysokoškolská studia nedokončil), bojoval ale rovněž na bojištích první světové války. Jeho syn Zbyněk pokračoval v literární tradici jako básník a věnoval se psychologii a psychoterapii. Stěžejními díly Jaroslava Havlíčka jsou Petrolejové lampy, Neviditelný, Jaro v domě a právě Helimadoe.

Román Helimadoe byl napsán koncem 30. let 20. století, vyšel r. 1940. Jedná se o Havlíčkovu prózu, kterou literární teoretici považují za nejvíce autobiografickou. Očima dospívajícího chlapce Emila zde líčí osudy lidí v malém městečku Staré Hrady (na jičínsku), přičemž se zaměřuje zejména na rodinu lékaře Hanzelína.

Ten po smrti manželky žije v domě se svými pěti dcerami – Helenou, Lidmilou, Marií, Dorou a Emou. Životní styl Hanzelínovy rodiny je jaksi odcizený způsobu života zbytku obyvatel městečka, což je dáno netypickou historií rodiny. Lékař Hanzelín pocházel z chudého prostředí a vystudoval vlastně jenom díky tomu, že se ho v nemoci ujala bohatá vdova, s níž se oženil. Majetnější lidé ve městě nikdy Hanzelína do svého středu nepřijali, a tak se stal lékařem chudých – ovšem i se skrovnými výdělky. Jeho dcery tak nežily jako jiné mladé dámy jejich postavení, nýbrž vládl jim otcem v domě nelítostně zavedený pořádek, kdy se střídaly v péči o ordinaci, kuchyň, stáj a pole, přičemž služby se denně měnily. Odpoledne pak vyjížděly s otcem v bryčce na návštěvy po pacientech mimo město, což doprovázely charakteristickým zpěvem. Pro obyvatelstvo městečka se staly rázovitými figurkami.

Během čtení máme příležitost se postupně seznamovat blíže s každou ze sester, jimž okolí posměšně říká Helmadony. Nejstarší tři vlastně už ztratily naděje na vdavky, je jim přes třicet let a každá svou životní beznaděj nese s jinou strategií. Nejstarší Helena obhroublými vtipy a určitou nadneseností, Lída mlčenlivostí a melancholií, Marie pokorou a péčí o druhé. Dvacetiletá Dora je v knize největším „buřičem“. Zatímco sestry ji nutí přijmout nabídku k sňatku od učitele Pírka, který je jí nesympatický, s vizí, že by tak mohly mít alespoň neteř či synovce, Dora je maloměstem znechucená, táhnou a lákají ji dálky a nepoznané. Čtrnáctiletá subtilní Ema je miláčkem celé rodiny a zatím není v neúprosně stanoveném koloběhu domácích prací zapojená, žije prakticky dětským životem, kdy přináší radost do srdcí lidí okolo. Emil jako pacient doktora Hanzelína si v rámci návštěv v jeho domě vytváří vztahy k jednotlivým členům domácnosti, což ho naplňuje, neboť ve vlastní rodině zažívá méně blízkosti, než by si přál.

Největší pozornost se v románu soustředí na Doru, neboť právě do téhle krásné dívky se Emil zamiluje. Dora je si toho vědoma a stále více ho využívá, což u Emila, který jí napomáhá i při tajných schůzkách s kouzelníkem, který do městečka zavítal, vyvolává vnitřní konflikt, neboť má rád i otce Hanzelína, který by s takovým jednáním své dcery nikdy nesouhlasil. Dora v závěru knihy z domu s kouzelníkem tajně uteče. V pracovním rozvrhu ji nahrazuje Ema. Ve stejné době vypravěč z města odjíždí, neboť rodina se přesouvá do nového pracovního působiště jeho otce. V závěru mě překvapuje postoj až drsné lhostejnosti, který vypravěč k Hanzelínově rodině a dalšímu vývoji životů všech jejích členů zaujímá. Po odjezdu se pro něho jedná o uzavřenou kapitolu, do Starých hradů se již nikdy nevrací, a tak jsme vlastně ponecháni v nejistotě nad otázkami jako, zda se alespoň Emě podaří se vdát a z koloběhu se vymanit, či jaké obrátky nabral Dořin život s kouzelníkem, či se třeba ještě někdy s původní rodinou spojila.

Celkově musím poznamenat, že se mi kniha i přes trochu pomalejší rozjezd (dalekosáhlé popisy na prvních několika stranách, které mě málem odradily) a závěr, který ve mně vyvolal určitý smutek, docela líbila. Stejně jako u Petrolejových lamp je zde patrné mistrovství v popisu lidských povah a motivací. Pro milovníky psychologické prózy tedy lze jedině doporučit.

V závěru snad jen ještě upozorním, že román byl v roce 1992 zfilmován režisérem Jirešem. Scénář Václava Šaška získal Českého lva. Více zde.

Kam dál?
Čtenářský deník - Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

Štítky: ,