Poutač

Prázdniny - Necenzurovaná nahota :o)

Dnes zaprázdninujeme.

Plnohodnotný článek bude ve čtvrtek 4. srpna.

Abyste nebyli naštvaní, že jste sem přišli zbytečně, mám pro vás aspoň to, proč většina lidí leze na Internet.

Ano, je to necenzurovaná nahota!





Užívejte si volno, pokud ještě nějaké máte.

A moc nezlobte!

Štítky:

Čtenářský deník - R. M. du Gard: Starosvětská Francie

Několik slov o autorovi

Roger Martin du Gard je představitelem francouzského románu první poloviny 20. století. Narodil se 23. 3. 1881 v Paříži na předměstí Neuilly-sur-Seine do přísně katolické rodiny. Vystudoval archivnictví, kterému se však pro zaujetí literaturou v pracovním životě nevěnoval, ačkoli se má za to, že mělo významný vliv na jeho autorský rukopis. Prvním jeho úspěšným románem se stal Jean Burois, stěžejní pro jeho tvorbu je cyklus o rodině Thibaultových, na němž pracoval dvacet let. Jedná se o líčení života ve Francii v době před první světovou válkou a během ní. Po autonehodě z roku 1931 zcela přepsal již připravený díl Léto 1914, jež se stalo jeho nejvíce ceněným spisem. V roce 1937 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Zemřel v roce 23. 8. 1958 v Belleme, román Podplukovník de Maumort, jemuž se věnoval svých posledních deset let, zůstal nedokončen.

Vydání

Československý spisovatel 1963, překlad Břetislav Štorm.

Kompozice

Jedná se o novelu o zhruba sto stranách, která popisuje jeden den listonoše žijícího na francouzském venkově. Skrz jeho postavu nahlížíme do životů dalších obyvatel městečka.

Hlavní hrdina

Listonoš Joigneau: v obci vážený, má pověst rozumného člověka, který dovede poradit, avšak během čtení seznáváme, že rozhodně takovým lidumilem, jak by se mohlo zdát. Od každého získává informace a sleduje jen vlastní zájem. Jeho charakter snad lze dokreslit i skutečností, že svou ženu Amálku vycvičil na poštovní úřednici a zakázal jí mít děti, aby to nerušilo běh jejich profese.

Další postavy

Starosta, učitel s rodinou, přednosta vlakové stanice chystající se do penze, pekaři Merlavigne mladší a Merlavigne starší, farář, kolář se synem, lazebník se synem, četníci, zahradník s rodinou, starý manželský pár, chudá sirota aj.

Téměř všem postavám ponejvíc záleží na penězích a vlastním blahobytu. Vůči tomu se vymezuje snad jen učitel, který dění pozoruje s určitým odstupem, farář, který však všechny snahy o změnu svých oveček vzdal, a dále jeden starý pán žijící z maličké penze, u něhož je patrný nekritický obdiv k bolševickému Rusku, kde dle jeho pojetí peníze zrušili.

Místo: francouzský venkov (fiktivní malé městečko).

Čas: začátek dvacátého století.

Děj

Sledujeme pouť listonoše, který od brzkého rána na kole rozváží poštu. Zastavujeme se s ním u jednotlivých obyvatel, s nimiž Joigneua rozpráví. O každém nám zároveň jakoby mimochodem autor poví jeho příběh či alespoň jeho část. Tak získáváme plastický obraz starosvětské Francie. Listonoš porušuje listovní tajemství, tudíž disponuje řadou informací, které využívá pro svůj prospěch. Během tohoto jediného dne se mu daří získat šikovným tahem vinici. Z ostatního děje je zajímavá např. část, kdy četníci jdou ověřovat udání, že dcera se synem týrají svého starého otce. Dále pak za zmínku stojí jednotlivé rozhovory se starými Belgičany, kteří se v městečku usadili jako uprchlíci před válkou, nebo s ženou lampáře. Příběhem, u kterého zamrazí, je rozkrytí využívání nemajetné dívky k uspokojení sexuálních tužeb několika mužů z městečka.

Vlastní názor

Kniha mě nadchla. Mám ráda takovouhle drobnou perokresbu, kde jsou jednotlivé postavy více než popisem nějakých abstraktních vlastností vystihovány svými činy. Z textu je patrné mistrovství v určité literární zkratce (vždyť jsme na sto stranách poznali celou starosvětskou Francii - a opravdu nemám dojem, že by mi zde něco chybělo). Těším se, až se seznámím s dalšími texty tohoto spisovatele.

A velice mě překvapilo, že jsem na tohoto autora musela čirou náhodou narazit v tátově staré knihovně. Jakto, že jsme se o tomto nositeli Nobelovy ceny na gymplu neučili? Levicové zaměření jako embargo? Wau. Fakt smutné. :(

Kam dál?
Čtenářský deník - J. A. Rimbaud: Opilý koráb
Čtenářský deník - G. Appolinaire: Píseň nemilovaného

Štítky:

Předčasný důchod a zdaněná práce strojů = Ekonomika budoucnosti

Euroamerická civilizace se marně potýká s přebytkem pracovní síly. Více než 70 procent lidí chodí do zaměstnání jen proto, aby nebrali peníze za nic a aby se otáčela kola ekonomiky.

Nedostatek je již dávno minulostí, marketing už nestačí vzbuzovat iracionální touhy po vlastnictví, pořizování zbytečného majetku přestává být moderní.

Rozvojové země nás nespasí. V případě Afriky nehrozí během dalších desetiletí vznik koupěschopné poptávky. Asie může výrazně posílit, jen pokud převezme veškerou naši výrobu.

Do sektoru služeb se dere umělá inteligence. Brzy obsadí místa právníků, telefonistů, úředníků...

Dostáváme se na rozcestí. Blíží se doba, kdy bude potřeba postavit výraznou část společnosti mimo trh práce.

Pomýlený garantovaný příjem

Mnozí ekonomové jsou si vědomi radikálnosti přicházející změny.

Proto se ve vyspělých zemích začíná experimentovat s garantovaným příjmem, který budou brát úplně všichni a který každému zajistí důstojnou existenci.

Práce se má stát jakousi životní nadstavbou pro ty, kdo se chtějí profesně realizovat nebo si přilepšit.

Vidíme, jaké dnes způsobují problémy cca 2 procenta lidí, kteří se celoživotně flákají a jsou zajištěni dávkami od státu: drogy, kriminalita, zanedbávání dětí, sociální vyloučení.

Proto je garantovaný příjem slepou uličkou.

Ať žije předčasný důchod!

Všude slyšíme o nutnosti prodlužovat věk, kdy se odchází do důchodu. Už teď jsme u šílených čísel, třeba já mám jít do penze v 67 letech. V kanceláři si to snad odsedím. Ale co manuálně pracující? Co profese, kde je potřeba větší dynamika?

Lze zvyšovat věk odchodu do důchodu nekonečně? Proč?

Jenom proto, abychom předstírali, že je nezbytné, aby lidé pracovali?

Není-li práce objektivně třeba, mělo by se odcházet do důchodu dříve. Třeba po 25 letech v zaměstnání.

Kde na to vzít?

Člověk je drahý pracovník. Stojí hodně peněz nejen na mzdě, ale také na odvodech. Zabírá moc místa. Potřebuje odpočinek. Je náročný na vedení.

Stroj je levný pohodář. Odvádí výkon, ze kterého se neplatí žádné daně, sociální a zdravotní pojištění.

Absurdní.

Buďme féroví. Zdaňme každou práci stejně, ať ji provádí mašina nebo zaměstnanec.

Pak bude spousta peněz na to, abychom mohli zvolnit, vyplácet si od padesáti štědré penze a abychom nemuseli trávit v robotě více let než kdykoli v lidské historii.

Také Vás zajímá:
Manažeři 1. linie - Šéfové na ně (Bůh ví, proč) kašlou
Chceš slevu? Vzdej se soukromí

Štítky: ,

Čtenářský deník - Sinclair Lewis: Arrowsmith

Několik slov o autorovi

Sinclair Lewis se narodil roku 1885 jako třetí syn do rodiny minnesotského vesnického lékaře. Vystudoval Yale, věnoval se žurnalistice a literatuře. Jedná se o předního autora americké literatury, představitele kritického realismu první třetiny dvacátého staletí, který v roce 1930 obdržel Nobelovu cenu. Cenu Pulitzerovu, jež mu byla udělena právě za román Arrowsmith odmítl převzít s tím, že obdobné ceny spisovatele korumpují. Jeho nejvíce ceněným dílem je román Babitt. Zemřel roku 1951 v Itálii.

Vydání

V USA v roce 1925 (Harcourt, Brace and World, Inc.). Moje: Praha, 1967 Mladá Fronta. Smena. Naše vojsko. Svět sovětů. V překladu A. Skoumala.

Kompozice

Román o cca 400 stranách členěný do čtyřiceti kapitol. Původně vycházel časopisecky, po velkém úspěchu byl v roce 1925 vydán knižně. Na jeho vzniku výrazně spolupracoval Paul H. Cruif, jemuž spisovatel vděčí za pohled insidera z vědeckého prostředí.

Postavy

Martin Arrowsmith - hlavní hrdina románu; sirotek z rodiny pastora, který je v dětství silně ovlivněn vesnickým lékařem. Díky penězům z dědictví si může dovolit vystudovat lékařskou fakultu. V rámci studia se zaměřuje zejména na práci v laboratoři, která se stává jeho celoživotní vášní.
Madelina Foxová - jeho první láska, krásná dívka naoko s vysokými ideály toužící však zároveň po bohatství.
Leora Tozerová - manželka hlavního hrdiny, ošetřovatelka, roztomilá, poslušná žena bez vlastního názoru, trochu nedbalá z hlediska elegance.
Cliff Clawson - Martinův spolužák ze studií, nejvěrnější přítel.
Angus Duer - spolužák zaujatý chirurgií, postavením a penězi; Martin se vůči němu vymezuje, ač po jeho boku jednu dobu pracuje v téže organizaci.
Gottlieb - starý židovský profesor, emigrant z Německa, neoblíbený pro svou jízlivost, společenskou nešikovnost, nepraktičnost a vědecký perfekcionismus; pro Martina velký vzor na poli bádání. V závěrečné části knihy pak jeho nadřízený v McGurkově ústavu.
Pickerbaugh - nadšený propagátor zdravého životního stylu, ředitel ústavu pro ochranu veřejného zdraví, Martinův představený, po kterém řízení ústavu následně převezme.
Orchidea Pickerbaughová - dcera nadřízeného, krásné děvče, po němž Martin touží, do jisté míry, avšak přece nevinně ohrožuje jeho manželství s Leorou.
Sondelius - populární řečník s mnoha zážitky z cest, kde se pokoušel o praktické využití nejmodernějších medicínských postupů; Martinův přítel a spolupracovník.
Terry Wickett - Martinův spolupracovník z laboratoře; věnuje se fyzikální chemii, neúprosný badatel ve smyslu nároků na preciznost.
Joyce Lanyonová - druhá žena hlavního hrdiny, vdova po bohatém a oblíbeném příslušníkovi vyšší společnosti.

Místo: povětšinou USA, část děje se odehrává také na britské ostrově Svatý Hubert.

Čas: začátek dvacátého století a období první světové války.

Děj

V knize se střetáváme s mladíkem Arrowsmithem, který hledá své místo ve společnosti. V závěru studia na lékařské fakultě se z finančních pohnutek a v zásadě přes svou lásku k vědě rozhoduje pro dráhu praktického lékaře v městečku Wheatsylvania, odkud pochází jeho žena. Posléze se však ukazuje, že se pro to nehodí. Po tomto prvním krachu a také zjištění, že nebudou moci mít děti, odjíždí mladí manželé do Nautilu, kde se Martin díky doporučením z fakulty stává zástupcem ředitele ústavu pro veřejné zdraví. Tamější akční ředitel Pickerbaugh je všemi milovaný a při jeho odchodu do kongresu USA se Martin ocitá v nelehkém postavení, když vedení ústavu po něm přebírá. Nešikovným jednáním s důležitými lidmi si znepřátelí veřejnost a nakonec mu nezbude než odejít.

Na rok zakotví v soukromém zdravotnickém institutu jako patolog. Nakonec je díky svému článku o pokusech, které provádí, osloven McGurkovým ústavem a stěhuje se do New Yorku, kde může nerušeně vědecky pracovat. Jeho řadou nocí zaplacený veliký objev principu X uveřejní francouzský vědec dříve s názvem bakteriofág. Martin se nenechá zlomit a pokračuje v pokusech, ze základního výzkumu se přesouvá do aplikovaného. Věnuje se léčivým vlastnostem bakteriofágu při onemocnění morem. Následně je požádán o expedici na ostrov Svatý Hubert, kde se toto onemocnění vymklo kontrole. Odjíždí s manželkou a přítelem Sondeliem. Po půl roce se jako slavný vítěz nad morovou nákazou ale vrací sám, neboť oba tam pochoval.

Druhou ženu se mu po čase stává Joyce Lanyonová, inteligentní majetná vdova, jejich životní styly však není možné sladit. I přesto, že se jim narodí chlapeček, utíká Martin od Joyce za kolegou a kamarádem Terrym Wickettem, kde společně vědecky bádají na pozemku na konci světa.

Vlastní názor

Jestli se vám zdá shrnutí děje neslané, nemastné a bez emocí, věřte, že právě taková je kniha. Vedle otázky, proč jsem ji vlastně dočetla (která je zodpověditelná snad jen mou nechutí k nedokončování) si kladu také tu, proč vlastně byla napsána. Co tím chtěl autor říci? Dát nahlédnout trochu pod pokličku někdy až mýtizovaného a romantizovaného zdravotnického povolání? Nevím. Snad jedině. Celkově je mi z toho tak akorát smutno po Leoře (která mě ale točila absolutním podléháním svému mužíčkovi, takovým antifeminismem) a mám dojem, že od tohoto z mého pohledu přeceňovaného autora už nic číst nehodlám.

PS: Název díla Arrowsmith není podoben názvu kapely Aerosmith náhodou - v roce 1970, kdy skupina vznikala, měl knížku rozečtenou bubeník Joey Kramer.

Kam dál?
Léto ve znamení literární klasiky: Zola, Jerome a Mitchellová
Čtenářský deník - Upton Sinclair: Džungle

Štítky: ,

BREXIT = Výhra demokracie

K brexitu se vyjádřily snad už i časopisy Mateřídouška a Sluníčko.

Zrcadlo nemůže zůstat pozadu.

Zazněly téměř všechny možné názory. Jen to nejzásadnější jsem nezachytil v odpovídající intenzitě.

Brexit je obřím triumfem demokracie.

Vzpomeňte na situaci po vraždě britské poslankyně. Vzpomeňte na vyjádření téměř všech mocných. Vzpomeňte na paranoidní zkazky o přepisování hlasů, které byly povětšinou vyznačeny obyčejnou tužkou. A vzpomeňte na prapodivnou volbu rakouského prezidenta.

Před referendem to vypadalo, že lidé nemohou nic změnit, že je vše rozhodnuto.

Omyl.

Demokracie stále ještě funguje. I když se to mnohým nelíbí.

Co bude dál?

Jakmile odezní panika, kterou vyvolali spekulanti na burzách a finančních trzích, vše se vrátí k normálu.

Ještě nějakou dobu budou dělat na Británii ty, ty, ty ratingové agentury. Ještě chvilku budou dělat bu, bu, bu šéfové Evropské unie.

Pak se situace uklidní. A přijde pohodový rozvod, který (stejně jako třeba rozdělení Československa) nebude znamenat pro běžné lidi téměř nic.

Návod pro další odpadlíky

Je pravděpodobné, že bruselští byrokrati nezmoudří.

Proto budou následovat další referenda a přijdou další odpadlíci.

Díky Británii nepůjdou do neznáma.

Brexit nastaví standardní mechanismy odcházení z Evropské unie do zóny volného obchodu.

Česká republika zřejmě mazaně dodyndá dotace a pak udělá EU pá, pá.

Související texty:
Přežili jsme rozpad sovětského bloku, přežijem i rozpad EU
České národní zájmy? Odpověď je přece jasná

Štítky: