Poutač

Jak žít?

Nabízí se jednoduchá odpověď:

Ať si každý žije, jak chce!

Za minulého režimu se snažili řídit naše životy osvícení soudruzi. Za všechno špatné (od profesních neúspěchů po pokleslost masové kultury) mohli oni.

Vybojovali jsme si svobodu.

Už nám nikdo nic nepřikazuje. Nic nemusíme.

Prý.

Před revolucí jsme se propagandě smáli.

Dnes jsme jí vystaveni ve stonásobně větší míře. Různými komunikačními kanály do nás média cpou co kupovat, koho volit a jak žít.

Neuvědomujeme si to.

Pod pláštíkem údajné rozmanitosti je propagován životní styl, od něhož se lze odklonit bez represí ze strany státu.

Bohužel většinová společnost trestá možná ještě krutěji než komáři v osmdesátých letech.

Tzv. alternativcům (ať už si pod tím představíme cokoli) nehrozí vězení, systém je prostě a jednoduše nechá vyhladovět.

Mantinely naší svobody jsou velice úzké.

Ceny nezbytností (především náklady související s bydlením) dosahují extrémně vysoké úrovně. Abychom měli na zaplacení, produkujeme výrobky a poskytujeme služby, které nepotřebujeme. Pak si je navzájem od sebe kupujeme.

Kdybychom z toho aspoň měli radost.

Za úspěšné jsou považováni ti, kdo dosahují velikášských cílů. Že by se lidem lépe žilo bez mnohých z nich, o tom raději nepřemýšlíme.

Nemám žádný výjimečný talent. Nechci se chovat jako úplné prase.

Ráno do práce, večer z práce. To je moje svoboda. Pokud nějakou práci seženu.

Jak žít?

Tak, abych mohl kdykoli s čistým svědomím umřít. Přizpůsobit se a neškodit. Podporovat svobodu ostatních.

Související text:
Liberální demokracie - Ráj svobody nebo peklo relativizace?

Štítky: ,

DPMP – Šmejdi řidiči a prokletá SMS jízdenka

Mám docela rozsáhlé zkušenosti s cestováním městskou hromadnou dopravou. U nás z Prahy, Brna a Hradce Králové, v zahraničí jsem se vozil třeba v Berlíně nebo Krakově.

Aktuálně se pohybuji po Pardubicích.

Zmetci řidiči

A můžu zodpovědně napsat, že takový lidský materiál jako jsou místní řidiči jinde nepotkáte.

Pardubičtí šoféři (samozřejmě jen jejich výkvět) si vyloženě libují v nasírání cestujících.

Z poslední doby mám 2 úžasné příklady:

Jel jsem na pracovní pohovor. Místní poměry příliš neznaje zeptal jsem se dobrého muže za volantem, zda jede na konkrétní zastávku. Souhlasil. Nic zlého netuše drandím. Najednou mi začalo být divné, kde jsme. Řidič začal popírat, co před tím řekl: "Tam já nejezdím!" a aby si ještě víc užil, odmítl mě pustit ven z vozu.

Druhý příklad se týká Náměstí Republiky, kde jsou v jednom směru dvě zastávky téhož jména a musí se mezi nimi přebíhat. Spoj měl zpoždění, návazný jel včas. Mistr volantu dobře viděl dobíhající lidi, kteří se vinou jeho kolegy opozdili. Chvilku vyčkal. Pak jim před nosem zavřel a odfrčel.

Prokletá SMS jízdenka

Aby nebylo pozitivních zkušeností s DPMP málo, napadlo mě pořídit SMS jízdenku.

Řádně jsem ji odeslal, oni ji řádně přijali. Uplynulo 15 minut. Potvrzení nikde. Dle pravidel DPMP jsem měl buď dál čekat (nedočkal bych se nikdy) nebo jsem měl koupit lístek znova a zaplatit dvakrát.

Nejlogičtější variantou se jevilo nastoupit, vždyť jsem všechno udělal správně.

Samozřejmě přišla revizorka. Byla nekompromisní, doručenka ji nezajímala. Nechtěla mě pustit ven z vozu (asi úchylka více zaměstnanců DPMP, viz výše) a požadovala pokutu nebo občanský průkaz.

Já to chtěl s plnou parádou. Byla na mě (údajně) přivolána policie. Telefonoval jsem DPMP, nepomohli. Minuty ubíhaly, vystoupil jsem navzdory zákazu z autobusu a dál odmítal cokoli platit. Pak revizorka hrábla do svého mobilu. Zázračně našla, že moje SMS jízdenka je OK.

Zřejmě jenom zkoušela, jestli ze mě nevymámí hotovost.

Kam dál?
IDS JMK: Jak dělí tržby za jízdné mezi dopravce

Štítky:

KOMENTÁŘ: Nakonec je mi Kalouskova pádu skoro líto

Pravidelní čtenáři stránek Zrcadlo.blogspot.com si jistě vzpomenou, že v dobách největší slávy Miroslava Kalouska bývaly jeho názory vděčným tématem mých článků.

Namátkou:

Proč Kalousek škrtá? Aby si mohl víc půjčit
15. 9. 2011

Fiasko vlády lakomců - Korupce přibývá, zadlužení roste
1. 12. 2011

Otrávení metylalkoholem - Oběti Kalouskovy debility
10. 9. 2012

Konec knížete = Kalouskův pád

Tuhle rovnici si bývalý ministr financí zvládl spočítat.

Kníže straně pomáhá z posledních sil a je možné, že do příštích voleb už nezasáhne.

Miroslav Kalousek buď onemocněl nebo začal opět nasávat. Vypadá jako svůj vlastní stín. Pořád nepřítomně blábolí o dluzích, ani Ukrajina ho nevzrušila.

Vstanou noví bojovníci?

Lakomí spoluobčané zajišťují pro TOPku pět až sedm procent, zbytek udělá charisma starého pána + na něj navázané církevní a havlistické kruhy.

Kalouska proto oprávněně děsí možnost, že se v předdůchodovém věku bude třást, aby jeho partaj prolezla do Poslanecké sněmovny.

Pokud starému lišákovi ještě slouží instinkty, určitě už dávno hledá nového maskota.

Nabízím mu k úvaze Václava Bartušku, ten by mohl přetáhnout některé Schwarzenbergovy příznivce. Ale možná jde o příliš silnou osobnost.

Nakonec je mi Kalouskova pádu skoro líto

Současná vláda přestala hystericky šetřit a myslí si, že tím nastartovala hospodářský růst.

Omyl.

Pouze zastavili pokles. Rosteme, protože se daří našim zahraničním partnerům.

Tahle mýlka může vést k neuváženému optimismu spojenému s utrácením.

Někdo lakomý by se hodil, aby je krotil. Ovšem už nikdy by nesměl mít hlavní slovo.

Třeba Vás také zajímá:
Ukrajina - Kdo vrtí psem?

Štítky:

Ukrajinu jsme prosrali, slavně zvítězíme nad ebolou a Islámským státem

Tak lze v kostce shrnout zpravodajství posledních týdnů.

Zprávy o postupu vládních jednotek a porážkách ukrajinských separatistů vystřídaly obličeje světových vůdců, kteří proklatě vážně přijímají opatření proti ebole a islámským radikálům.

Zatímco na východ od Slovenska je dobojováno.

O vítězi není pochyb. Probíhají jednání, jejichž výsledkem bude taková či onaká odluka části Ukrajiny.

Kvůli tvrdým a drsným sankcím si možná Putin oči vyplakal, ale jeho rozhodování neovlivnily.

Okořeněné staré novinky

Ebola řádí v Africe už desítky let. Je pravdou, že od roku 2013 došlo k navýšení případů na násobky dříve běžných počtů.

Ovšem stonásobně více lidí umírá každý den v rámci černého kontinenentu na jiné nemoci a hlad.

To ale civilizovaný svět netrápí, hlad a jiné nemoci se k nám nemohou (zatím) rozšířit.

Islámští radikálové hrají také pořád stejnou písničku. Kde byl před lety bordel, je bordel i teď.

Novinkou je mediální konec provařené Al-Káidy a nástup Islámského státu, jehož jediným cílem musí být sebezničení. Jak jinak vysvětlit masivní snahu o vyvolání odporu veřejnosti v USA a EU?

Kam dál, střední Evropo?

Ukrajina, ebola a Islámský stát zaujímají v současnosti mediálně srovnatelný prostor.

Ale názory lidí se tříští jen u Ukrajiny. Občané (možná podvědomě) odhalili krycí palbu, vědí, o čem se bude psát v učebnicích dějepisu.

Přijmeme-li jako fakt, že Česká republika musí mít mocného spojence, je potřeba se zeptat, zda davy velebící (nejen) na Internetu Putina skutečně chtějí, aby tím spojencem bylo Rusko.

Jsem optimistou. Doufám, že jde jen o hezké české nadávání na poměry. A když už si (prý) nemůžeme vládnout sami, zůstaneme v této neklidné době, kde jsme.

Související text:
Přežili jsme rozpad sovětského bloku, přežijem i rozpad EU

Štítky:

Paul Verlaine: Podzimní píseň (překlad František Hrubín)

Podzim už je venku znát. Já po melancholicku upíjím horkou griotku a myslím na svou oblíbenou báseň.

Vlastně nejoblíbenější ze všech. A nedá mi to, abych se o ni s vámi nepodělila...

Tak tedy Paul Verlaine: Podzimní píseň (v překladu Františka Hrubína).

Mimochodem těch překladů lze najít na netu přes deset a je zajímavé si je pročíst, krásné variace (já však preferuji tento, poněvadž jsem ho četla před lety jako první, a tak mi tato báseň už v jiném znění nepřipadá opravdová)...

PODZIMNÍ PÍSEŇ

Ó podzime,
tak dlouze tvé
housle lkají,
mou duši tou
hrou unylou
utýrají.

Dýchaje tíž,
zesinám, když
orloj slyším,
vše je to tam,
ten žal, co mám,
neutiším.

I odcházím
povětřím zlým,
jehož svistem
jsem hnán sem tam
jak byl bych sám
suchým listem.


Co na ni říkáte?

Kdyžtak do komentářů pište tipy na své oblíbené básně. :-)

Kam dál?
Čtenářský deník - J. A. Rimbaud: Opilý koráb

Štítky: ,

Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Sevastopolské povídky

Několik slov o autorovi

Viz Čtenářský deník - L. N. Tolstoj: Vojna a mír.


Vydání

Nakladatelství Moravská Bastei MOBA, 2010 v překladu Ludmily Duškové.

Kompozice

Knížka má celkem 3 části: Sevastopol v prosinci (21 stran; vznikla v dubnu 1855), Sevastopol v máji (66 stran, napsána v červnu 1855) a Sevastopol v srpnu (95 stran, dokončena v prosinci 1856).

Děj

V každé z povídek sledujeme jiné hlavní postavy. V první z nich zaujme způsob vyprávění, který čtenáře intenzivně vtahuje do děje (autor přímo oslovuje čtenáře: např. "a teď, máte-li pevné nervy, vejděte do dveří vlevo, kde se dělají převazy..."). V dalších dvou příbězích datovaných později můžeme sledovat vývoj ozbrojeného konfliktu mezi Rusy a Francouzi, který je pro ruskou stranu stále horší a horší. Zatímco v prosinci v Sevastopoli najdeme sály, v kterých se tančí a jedná podle takřka dvorské etikety a přitom se "někde na bastionech" střílí, v máji pozorujeme narůstající nebezpečí a zvyšující se počty mrtvých. V srpnu pak téměř úplnou zkázu. Přitom můžeme vnímat také změnu hlavní nálady mezi jednotlivými povídkami. V prosinci autor končí pochopením pro hesla jako "Sevastopol nevydáme, umřeme, hurá" a pojímá je jako hrdinská, v máji začíná tím, kolik lidských životů už bylo zmařeno za 6 měsíců bojů a připomíná, že "z bastionů se ozývá stále stejné dunění - s bezděčným mrazením a pověrečným strachem". V srpnu sledujeme mladého hlavního hrdinu Kozelcova, který se přihlásil do bojů kdesi od teplého místa u psacího stolu dobrovolně, jak začíná chápat, co je válka zač, a nedlouho po svém příjezdu na místo, stejně jako mnoho dalších (i jako jeho zkušený bratr), umírá. Podrobně líčené vojenské akce probíhají na pozadí vyjadřování běžných lidských starostí a, chtělo by se říct, přirozeného protinásilnického smýšlení lidí, kteří jsou do bojů přímo vtaženi. Zajímavá je např. scéna, kdy si vojáci znepřátelených stran během příměří povídají o tabáku a vyměňují předměty denní potřeby.

Postavy

Tentokrát nebudu vypisovat, nejeví se mi až tak podstatné. Zásadní je zde - alespoň pro mě - spíše celkové sdělení, myšlenky.

Místo

Přístavní město Sevastopol.

Čas

Rok 1855.

Citáty

"Vyberte si: buď je válka šílenství nebo lidi, kteří tomu šílenství propadají, vůbec nelze považovat za myslící tvory, jak to máme bohužel ve zvyku" (s. 28).

"Proč tito lidé, křesťané vyznávající jeden a týž velkolepý zákon lásky a sebeobětování, když vidí, co provedli, neklesnou v pokání na kolena před tím, kdo jim dal život a vložil do duše každého z nich kromě strachu před smrtí také lásku k dobru a kráse? Proč si tito lidé nepadnou se slzami radosti a štěstí do náruče jako bratři? Ne! Bílé hadříky se schovají a dál tu budou svištět nástroje smrti a utrpení, dál se bude prolévat poctivá a nevinná krev, dál se tu bude ozývat sténání a kletby." (s. 92-93)

"Kde hledat v této povídce zosobnění zla, jehož se máme vyvarovat? Kde je tu zosobnění dobra, z něhož si máme brát příklad? Kdo je tu padouch a kdo hrdina? Všichni jsou dobří a všichni jsou špatní." (s. 93)

"Zabijí mě, budu se trápit, budu trpět - a nikdo pro mě ani slzu neuroní. To se mi nabízí místo života hrdiny, plného činorodé práce s ušlechtilých skutků o němž jsem tak krásně snil!" (s. 136)

Vlastní názor

Popisné, citlivé, bolestné, při čtení jsem cítila leckdy smutek. Jeví se vystižné. Krom toho můžeme spatřit také kritiku společnosti, konkrétně nerealistického důrazu na na formální vztahy místo na lidskost. Celkově z toho na mne dýchá deziluze podobná té z 1. světové války. Kdyby se tak lidé dokázali poučit rychleji, zavčas. Ale my musíme válčit znovu a znovu... :-( Krátce shrnuto: tato kniha je válka v pár slovech. Kdo si přeje krátký exkurz do ní a její bezesmyslnosti a krutosti, nechť si přečte tento text. Zároveň je třeba počítat s tím, že někdy zde narazíte na dlouhá souvětí, místy až trochu kostrbatá (občas pak může dělat potíže se soustředit), ale rozhodně to stojí za to. A dnes, v době tolika válek v různých koutech světa má text specifickou příchuť... Chtělo by se zároveň říct, že nestárne. I když naprosto třaskavý musel být, když popisované bylo aktuální.

Kam dál?
Čtenářský deník - F. M. Dostojevskij: Zápisky z mrtvého domu

Štítky:

Nedaleko Žítkové - Bojkovice a Luhačovice

V minulém článku jsem vám vyprávěla o našem letním výletu na Žítkovou. Do textu se tehdy už nevešly dojmy z okolí, což dnes napravím. Upozornit chci na městečko Bojkovice a Lázně Luhačovice.

Bojkovice - Příjemně ospalá atmosféra

Bojkovice leží 11 km od Žítkové. Obce propojuje autobusová linka i turistická stezka. O Bojkovicích (jako o zdejším nadřazeném správním útvaru) najdeme zmínku i v Tučkové Žítkovských bohyních. Mohlo by být zajímavé zapátrat, nakolik složité by bylo dostat se k tzv. Krevní knize městečka Bojkovice, v níž se píše o dávných čarodějnických procesech. Já na to bohužel neměla čas (třeba někdy příště).

V městečku doporučuji návštěvu muzea, kde Vás jeho milá zaměstnankyně /která se rovněž stará o turistické informační centrum, kde se můžete vybavit třeba mapami/ ochotně provede a popovídá o tom, co vás bude nejvíce zajímat. Expozice mapuje život ve městě a regionu se širokým záběrem (začíná už od pravěkých nástrojů, ale soustředí se zejména na období 18. a 19. století). Jsou zde k dispozici např. upomínky na cechy, které v místě fungovaly, plně vybavená světnice zdejší chalupy nebo školy. Zajímavé (a od muzea asi do budoucna prozíravé) je založení sbírky mobilních telefonů. V obci si můžete prohlédnout rovněž zámek nebo vystoupat nahoru ke kostelu, který obyvatelům poskytoval ochranu v dobách nájezdů různých vojsk a údajně nebyl nikdy dobyt. Celkový dojem z Bojkovic: příjemný (i když nikterak oslňující) výlet.
Muzeum Bojkovice
Luhačovice - Malé lázně s velkým jménem

Luhačovice se rozkládají asi 15 km od Bojkovic směrem na sever. Jedná se o oblíbené letovisko a lákadlo pro lázeňské hosty. Proslavily se svými prameny - nejvíce bezpochyby Vincentkou. Celkem jich mají víc než 15, na mapce městečka (k dostání v TIC) jsou všechny vyznačeny - a poradí vám i v jakém pořadí je nejlépe obejít. Přiznám se, že mě ta pouť příliš nenadchla. Upřímně lituji lidi, jejichž zdravotní stav si žádá tuto pitnou kůru, neboť hovořit o nějakém potěšení s tím souvisejícím by mi připadalo velmi troufalé. Evidentně ale existuje i řada příznivců, lidé si tuto vodu leckdy natáčejí po litrech.

Specifikem Luhačovic po stránce architektury jsou zvláštní stavby architekta Jurkoviče (nepletu-li se, jde o lidovou secesi), z nichž ne všechny byly nakonec realizovány. Řadu z nich uvidíte po cestě okolo pramenů. Přiznám se, že mě osobně tento styl příliš nepoutá, zdá se mi to přeplácané. Zájemce o celou jejich koncepci lze odkázat na Muzeum Luhačovického zálesí, kde k tématu naleznete video. Stejně jako v bojkovickém muzeu se vám zde nabízejí i informace o životě běžných lidí v regionu. Nadto se dozvíte více o šlechticích ze zámku (nyní v něm sídlí DDM) a výstavbě lázní. Cestou na kolonádu nebo zpět se můžete zastavit u nedávno vystavěného Kostela Svaté rodiny. Kostel sv. Václava v Břeclavi (také stavba z posledních let) se nám sice líbil více, ale i tato stavba září elegancí. Pro věřící doporučuji možnost zapálit si svíčku v malé kapličce v lázeňském areálu. Má jakousi svébytnou poetiku. Osobně se mi hodně líbila vládní vila, která je vidět v závěru procházky.

Celkový dojem: malé lázně s velkým jménem. Na jeden den dobré, ale více trávit tu víc času neláká. Rozhodně si ale domů dovezte oplatky, za pár korun dostanete hodně muziky. Jo, a velmi milý mi připadal starší pár, jenž v okénku na kolonádě prodává minerály :-)
Kolonáda Luhačovice
Kam dál?
Lednicko-valtický areál 1: Lednice a Břeclav

Štítky: ,