Poutač

Čtenářský deník: Jaroslav Havlíček – Helimadoe

Při minulém bloumání po veřejné knihovně s určitou nejasnou představou ohledně toho co číst (kterýžto stav zažívám v poslední době nepříjemně často) jsem si vzpomněla na českého autora, od něhož jsem kdysi měla v ruce román Petrolejové lampy. Nebylo to tehdy špatné, líbila se mi psychologická prokreslenost postav, a tak jsem zkusila zabrousit k další z jeho knížek, o níž referuji v následujícím textu.

Jaroslav Havlíček, spisovatel meziválečné psychologické prózy, se narodil roku 1896 v Jilemnici a zemřel roku 1943 v Praze na zánět mozkových blan. Ve svém životě se věnoval převážně úřednické kariéře (vystudoval obchodní akademii, vysokoškolská studia nedokončil), bojoval ale rovněž na bojištích první světové války. Jeho syn Zbyněk pokračoval v literární tradici jako básník a věnoval se psychologii a psychoterapii. Stěžejními díly Jaroslava Havlíčka jsou Petrolejové lampy, Neviditelný, Jaro v domě a právě Helimadoe.

Román Helimadoe byl napsán koncem 30. let 20. století, vyšel r. 1940. Jedná se o Havlíčkovu prózu, kterou literární teoretici považují za nejvíce autobiografickou. Očima dospívajícího chlapce Emila zde líčí osudy lidí v malém městečku Staré Hrady (na jičínsku), přičemž se zaměřuje zejména na rodinu lékaře Hanzelína.

Ten po smrti manželky žije v domě se svými pěti dcerami – Helenou, Lidmilou, Marií, Dorou a Emou. Životní styl Hanzelínovy rodiny je jaksi odcizený způsobu života zbytku obyvatel městečka, což je dáno netypickou historií rodiny. Lékař Hanzelín pocházel z chudého prostředí a vystudoval vlastně jenom díky tomu, že se ho v nemoci ujala bohatá vdova, s níž se oženil. Majetnější lidé ve městě nikdy Hanzelína do svého středu nepřijali, a tak se stal lékařem chudých – ovšem i se skrovnými výdělky. Jeho dcery tak nežily jako jiné mladé dámy jejich postavení, nýbrž vládl jim otcem v domě nelítostně zavedený pořádek, kdy se střídaly v péči o ordinaci, kuchyň, stáj a pole, přičemž služby se denně měnily. Odpoledne pak vyjížděly s otcem v bryčce na návštěvy po pacientech mimo město, což doprovázely charakteristickým zpěvem. Pro obyvatelstvo městečka se staly rázovitými figurkami.

Během čtení máme příležitost se postupně seznamovat blíže s každou ze sester, jimž okolí posměšně říká Helmadony. Nejstarší tři vlastně už ztratily naděje na vdavky, je jim přes třicet let a každá svou životní beznaděj nese s jinou strategií. Nejstarší Helena obhroublými vtipy a určitou nadneseností, Lída mlčenlivostí a melancholií, Marie pokorou a péčí o druhé. Dvacetiletá Dora je v knize největším „buřičem“. Zatímco sestry ji nutí přijmout nabídku k sňatku od učitele Pírka, který je jí nesympatický, s vizí, že by tak mohly mít alespoň neteř či synovce, Dora je maloměstem znechucená, táhnou a lákají ji dálky a nepoznané. Čtrnáctiletá subtilní Ema je miláčkem celé rodiny a zatím není v neúprosně stanoveném koloběhu domácích prací zapojená, žije prakticky dětským životem, kdy přináší radost do srdcí lidí okolo. Emil jako pacient doktora Hanzelína si v rámci návštěv v jeho domě vytváří vztahy k jednotlivým členům domácnosti, což ho naplňuje, neboť ve vlastní rodině zažívá méně blízkosti, než by si přál.

Největší pozornost se v románu soustředí na Doru, neboť právě do téhle krásné dívky se Emil zamiluje. Dora je si toho vědoma a stále více ho využívá, což u Emila, který jí napomáhá i při tajných schůzkách s kouzelníkem, který do městečka zavítal, vyvolává vnitřní konflikt, neboť má rád i otce Hanzelína, který by s takovým jednáním své dcery nikdy nesouhlasil. Dora v závěru knihy z domu s kouzelníkem tajně uteče. V pracovním rozvrhu ji nahrazuje Ema. Ve stejné době vypravěč z města odjíždí, neboť rodina se přesouvá do nového pracovního působiště jeho otce. V závěru mě překvapuje postoj až drsné lhostejnosti, který vypravěč k Hanzelínově rodině a dalšímu vývoji životů všech jejích členů zaujímá. Po odjezdu se pro něho jedná o uzavřenou kapitolu, do Starých hradů se již nikdy nevrací, a tak jsme vlastně ponecháni v nejistotě nad otázkami jako, zda se alespoň Emě podaří se vdát a z koloběhu se vymanit, či jaké obrátky nabral Dořin život s kouzelníkem, či se třeba ještě někdy s původní rodinou spojila.

Celkově musím poznamenat, že se mi kniha i přes trochu pomalejší rozjezd (dalekosáhlé popisy na prvních několika stranách, které mě málem odradily) a závěr, který ve mně vyvolal určitý smutek, docela líbila. Stejně jako u Petrolejových lamp je zde patrné mistrovství v popisu lidských povah a motivací. Pro milovníky psychologické prózy tedy lze jedině doporučit.

V závěru snad jen ještě upozorním, že román byl v roce 1992 zfilmován režisérem Jirešem. Scénář Václava Šaška získal Českého lva. Více zde.

Kam dál?
Čtenářský deník - Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy

Štítky: ,

Drážďany na otočku: Velká zahrada, Zwinger, vojenské muzeum

Do Drážďan je to kousek.

Ideální se jeví cestovat tam vlakem. Bohužel (jako obvykle při cestách po Evropě) narazily naše představy na cenovou politiku Českých drah.

Nezbylo než jet autobusem, lístek stojí oproti vlaku zhruba polovinu.

Smradlavá Praha

Stačí se projít z Hlavního nádraží na ÚAN Florenc a v plné nahotě vidíme pražský hnus. Ve večerních hodinách si lze na této trase vychutnat téměř reálnou atmosféru ghetta. Bordel, smrad, plno podivných existencí (klasičtí bezďáci jsou mezi nimi ve výrazné menšině).

Pokud by někoho napadlo udělat si rodinný piknik v tamním parčíku, byl by patrně vyexpedován městskou policií rovnou na psychiatrii.

Voňavé Drážďany

Drážďany voní.

Také jsme se pohybovali u nádraží, ale arabáči, černoši, děvky a feťáci nikde. Kampak je asi soudruzi z DDR uklidili?

Všude vládne pohoda a pořádek. Veřejný prostor je využíván lidmi. Když jsme tam byli my, bavili se zrovna v ulicích mládežníci za zvuků techna při akci na podporu přistěhovalců. Přímo v centru jsou všem přístupná sportoviště. Domorodci různých věkových skupin využívají parky k relaxaci, často se válí na luxusním trávníku.

Vojenské muzeum

Nejprve jsme navštívili vojenské muzeum. Čekal jsem malinko víc. Samozřejmě, mají spoustu unikátních exponátů - od V2 v životní velikosti po kabát Hermanna Göringa (musel být ještě výrazně vyžranější než v dobových filmech). Ale všechno působí trošku sterilně a nudně.
Drážďany - Vojenské muzeum

Zwinger

V rámci nádherného komplexu Zwinger jsme zašli do galerie starých mistrů. A nelitovali jsme. Mají opravdu exkluzivní sbírku. Snad jen lidí tam nemuselo být tolik.
Drážďany - Zwinger

Velká zahrada

Velká zahrada je prostě úžasná. Oáza v centru velkoměsta dýchá obrovskou pohodou.
Drážďany - Velká zahrada

Kam dál?
Lednicko-valtický areál: Lepší, než si myslíte

Štítky: ,

Mladí nebo staří, všechno stejní pracanti!

Čeští podnikatelé jsou proslulí svou schopností plánovat.

Milují strategické vize, promýšlejí na dekády dopředu, rádi tvoří rezervy. Zároveň poskytují ve svých firmách pro všechny zaměstnance možnost vybudovat strmou kariéru.

Bohužel je trh práce zaneřáděn lidmi nad padesát a ženami, které pomýšlí na potomstvo. Odpracují v kuse 5 a více let, ale v delší perspektivě s nimi nelze počítat.

A návraty z mateřské? Horor! Vemte si, jakým úžasným technologickým pokrokem třeba od roku 2010 všechno prošlo!

A teď vážně

Spolupracoval jsem se stovkami lidí různého pohlaví, věku, národnosti, vzdělání.

Schopnost učit se a efektivně plnit úkoly nemá absolutně nic společného s datem narození nebo s tím, že zaměstnankyně chce dítě.

Už ani v oblasti výpočetní techniky nemá omladina náskok. Mnohdy jsou dvacátníci daleko zastyslejší a nepružnější než čekatelé na penzi.

Zobáci toho většinou moc nepřečetli. Často u nich dojde bez výraznější sebereflexe k utvoření pomýleného světonázoru souvisejícího s prací. Úroveň škol je kolísavá.

Starší ročníky mají zkušenosti a proto méně jistoty. Ale dovedou zabrat. Rádi se učí, když k tomu dostanou odpovídající příležitost.

Pár blbů káže, nikdo nepočítá

Stereotypy, které způsobují diskriminaci na základě věku, nemají pražádný ekonomický základ.

Pár blbů, kteří drží prst na tepu doby, začalo razit, že přerušit kariéru kvůli mateřské je mor a že 10 let před důchodem je člověk nepoužitelná troska.

Své kecy nepodložili ničím.

Tak už se změňte!

Chápu, u firmy se 3 lidmi je odchod jedné paní na mateřskou problém.

Rozumím, jsou povolání, kde je potřeba vychovávat každého zaměstnance v dlouhodobé perspektivě.

Ale u více než 90 procent pracovních míst věk o ničem nerozhoduje.

Kam dál?
Náš přístup k pracovní době: Jedna z příčin krize

Štítky: , ,

To nejlepší z Archívu - Podzim 2008

Podzim roku 2008 se nesl ve znamení článků o vztazích, politice a našich zážitcích.

Blog Zrcadlo se pomalu začal profilovat jako společensky kritické médium se širokým záběrem témat.

Celkem pravidelně se tehdy střídali 3 autoři: Holden Caulfield, +JA+ a Agape.

Co z tohoto období nesmí uniknout vaší pozornosti?

Berlín: Muzejní ostrov, galerie, přírodovědecké muzeum, bar Zosch, Berlínská zeď, Reichstag, Siegesäule

V sérii dvou textů okořeněných fotografiemi popisujeme, jaké to je strávit krátkou dovolenou v hlavním městě našich západních sousedů.

Svatební zvyky a rituály: Jaký mají podtext?

Agape se zaměřila na ty nejoblíbenější svatební zvyky a důvody, proč se praktikují.

Svatba - Jak to vidí chlapi

Já jsem kontroval článkem o mužském pohledu na svatbu. Postupně vznikl unikátní miniseriál se svatební tématikou.

Láska a rozchody: Jak přežít rozchod

Agape popsala, jak se dá zvládnout, pokud vztah nedospěje do šťastného konce.

Candát

+JA+ ve svých textech příliš červenou knihovnou nehýřil. Tady třeba vykresluje setkání s legendární vesnickou postavičkou o povodních v roce 1997.

Václav Klaus - Jeho čas přichází

Klause jsem těžce přecenil. Následné události kolem našeho předsednictví EU ukázaly, že už tehdy nebyl ve formě.

Tak trochu jako kretén

Dnešní výběr uzavřu retro povídkou od +JA+. Počtěte si o Jawě 350 a divokých devadesátých letech, kdy ještě byla opravdová svoboda.

Příště (asi někdy v červnu) se dozvíte, jak Agape otevírala víno, jak je to v ČR reálně s rasismem a jak se opravdový stužkovací večírek liší od představ Joža Ráže.

Kam dál?
7 nejvíc nedoceněných článků - Co neprávem zapadlo (2. díl)

Štítky: ,

Pro Andreje Babiše: 3 kroky k vyššímu výběru daní

Andrej Babiš maká na 110 procent. Bohužel mu při vší té dřině nezbývá čas na přemýšlení.

Ve své nabubřelosti přehlíží čirý fakt, že je finanční správa molochem, kde jde dělat změny jen dlouhodobou koncepční prací. Většina zaměstnanců tam byla dlouhou před Babišem a budou dlouho po Babišovi. Z chaosu, který šíří svými hurá akcemi, mají mnozí z nich pramalou radost.

Těžko hledat motivaci k následování slepého střelce. Také proto jsou dosavadní výsledky jeho působení tristní.

Jak opravdu zařídit vyšší výběr daní?

1) Amnestie

Finanční úřady jsou zavaleny agendou. Mnohde čekají daňové subjekty na kontrolu desítky i stovky let.

Razantní zjednodušení právního řádu je navěky odloženo.

Jediným způsobem, jak vše dostat do blízkosti bodu, odkud se půjde odpíchnout k lepšímu výběru daní, je amnestie.

Ať každý zaplatí za minulé roky vše, co měl. Kdo kradl, ať státu vše vrátí.

Bez jakýchkoli sankcí. Bez trestního stíhání.

2) Finanční správa nesmí být Popelkou

Ve veřejně dostupných tabulkách se dozvíme, že nastoupí-li na finanční úřad např. VŠ vzdělaný člověk s osmiletou praxí, dostane základ 17 070,- Kč (9. třída).

Během kontrol desítek a stovek milionů korun je mu pak oporou software z roku 1993 (program ADIS), který zastaral v době vydání Windows 95.

Všichni ministři financí byli krkavčími otci. Do resortů školství, zdravotnictví, sociálních věcí, obrany atd. rozdávali a na své lidi kašlali.

Babiš na tom zatím nic nezměnil.

3) Kdo okrade stát, tomu musí začít peklo

Musí přestat šikana (zadržovací příkazy, zastavování movitých a nemovitých věcí...) těch slušných.

Na nový subjekt padne snadno podezření. Ovšem čekací doby na kontroly zapříčinily, že mnohé na první pohled seriózní a dlouhodobě fungující firmy dělají rutyku nerušeně už od 90. let zkrátka proto, že u nich finančák nikdy nebyl.

Těžko se v tomto prostředí zaplněném eseróčky věští, kdo je svině. Jakmile společnost zanikne, vymahatelnost smutně pokulhává.

Řešením je neskončit u bílých koňů. Trestat odpovědné lidi. V rámci jiných řízení kontrolovat jejich osobní daně a daně nejbližší rodiny. Zaměřit kontrolní činnost na firmy, které darebáci ovládají.

Kdo okrade stát o desítky milionů či více, musí mít ze života peklo.

Související text:
Nesrozumitelné české zákony - Politici to dělají schválně!

Štítky: ,