Poutač

Co chtít?

Nadpis článku je záměrně drobně provokativní.

Máme tu kliku, že žijeme na bezpečném místě v etapě dějin, kdy nejsme hnáni nejzákladnější potřebou přežít. Přežití samo o sobě máme v rámci společnosti relativně dobře zajištěné (jsme-li ochotní aspoň něco málo pro to udělat).

A tak se můžeme věnovat naplňování svých dalších potřeb. A nejenom potřeb, také tužeb. Ono by se to na první pohled mohlo zdát jako sranda. Ovšem zjistit, co já osobně potřebuji a co chci, není tak snadné. Je okolo toho spousta společenských pravidel, předsudků a tabu. Tak není od věci čas od času se k tomuto tématu dostat, zkusit se nad ním zamyslet, a možná ještě lépe - pokusit se jej také procítit.

Před několika měsíci jsem sem psala o svých třicetinách. Docela jásavý článek o tom, že jsem si splnila, co jsem v životě chtěla.

Ovšem od své dospívající sestry jsem dostala velice zajímavý dárek.

Láhev s pergamenem a pokyny (ve zkráceném znění):

1) Napiš vzkaz svému budoucímu JÁ s tím, co chceš uskutečnit, čeho chceš dosáhnout. Láhev zakopej na zahradě.
2) Až si někdy řekneš: "Stál můj život za to? Stal se aspoň jeden z mých snů skutečností? Kdybych svůj životní příběh vydala, chtěl by ho někdo číst?", vykopej láhev. Přeji Ti, aby sis mohla říct: "Všechny body vzkazu jsou splněny, svůj život jsem prožila dobře, je naplněný."

Ufffffffffffff.

Tak ta mě tedy dostala. Já si tu ňufňám, jak se mám dobře a jsem nejspokojenější na světě... a já bych snad měla ještě něco chtít? Asi si stejně jako Marianne myslí, že život začíná ve třiceti... /a nebo jde o úkol vhodnější spíš pro její věk ;D/

Trvalo mi několik měsíců, než se mi podařilo něco sesumírovat. A nemyslím, že by bylo důležité vám sem psát přesně, co si bude bucat někde u nás pod stromem. Spíš mám chuť vás inspirovat k podobnému zamyšlení. Ze zkušenosti můžu říct, že to může být docela jízda.

A naladit se na to můžete třeba i s hřejivým úkolem z filmu s Morganem Freemanem Deset položek a méně (který mimochodem doporučuji): zkuste bez přemýšlení říci 9 věcí, které nesnášíte a které milujete.

Hezký meditativní zbytek jara, milí přátelé!

Kam dál?
Vláda: Maminky od malých dětí, hurá do práce
7 optimisticky laděných článků

Štítky:

Seriál Bílá královna... aneb O moci

Onehdy jsem hledala způsob, jak trochu oprášit svoji zastaralou školní angličtinu a napadlo mě, že bych mohla spojit příjemné s užitečným a pustit si něco pěkného v originále s anglickými titulky. Zvolila jsem The White Queen - společný projekt BBC a americké televizní stanice Starz z roku 2013.

V dnešním článku bych se s vámi ráda podělila o zážitek z něj, a proto se trošku odchýlím od mého nejčastějšího tématu - knih. I když to odběhnutí není zas až tak velké - kdo byste si přál číst, televizní podoba byla zpracována na základě knižní předlohy Philippy Gregory, autorky známé Královy přízně. Její Bílá královna vyšla v češtině v roce 2008 v nakladatelství Alpress.

Ale teď už seriálu samotnému. Tato desetidílná záležitost vás zavede do Anglie do druhé poloviny patnáctého století, do doby již roky trvajících válek dvou růží. Asi první, co vás krom nádherných exteriérů a velmi povedených kostýmů, přímo praští do očí, je krása jedné z hlavních postav, a to Elizabeth Woodville hraná švédskou herečkou Rebeccou Ferguson.

V uvedeném kontextu nepřekvapí, že na začátku děje jsme svědky toho, jak se do ní zamiluje čerstvě korunovaný anglický král Edward V. Vdova Elizabeth se po jistých peripetiích stává královnou a my máme příležitost sledovat, jak si počíná na královském dvoře. Král svou ženu miluje, je však mnoho těch, kteří ji nenávidí. Před očima se nám tak rozkrývá celý spletenec různých intrik a plánů. Bytní a bytní, zejména pak v druhé polovině seriálu po králově smrti.

Nikdo si nemůže být ničím jistý a postav, které by neměly (ať tak či onak) ruce od krve, ubývá. Všichni sledují své cíle, které jsou (na můj vkus) až příliš často spojeny s vlastnictvím královské koruny. Leckdo z nich si nakonec, až když je pozdě, uvědomí, že s ním nemusí být spojen prožitek štěstí.

Seriál mě přiměl zamyslet se nad otázkou moci. Všichni ji chtějí, ovšem co se skrývá pod navenek prezentovanými proklamacemi typu, že musí lidu ukázat, že on je pravý král, že chce to nejlepší pro Anglii nebo že se jedná o boží vůli? Není to péče o lidi kolem sebe, není to bezpečí ani žádný jiný pochopitelný statek. Zřejmě je tam opravdu jen touha po moci, po moci, která opíjí, nic víc. A tu zde má jeden vedle druhého, nejvíce snad Margaret Beaufort, která se navenek staví jako největší křesťanka. Ach, jak zle je člověku ze spojení náboženství a pozemských záměrů. Míchat vůli páně s čistě osobními zisky je (alespoň dle mého názoru) horší hřích než braní jména božího nadarmo. To je jeho zneužití.

Ale dost už o charakterech jednotlivých postav - obrázek si kdyžtak uděláte sami. Já nesnášela Margaret a naopak velmi se mi líbila matka královny Jacquetta.

The White Queen pro mě rozhodně splnil účel a v zásadě předčil očekávání. Takže kdo (zejména z něžnějšího pohlaví) máte obdobné záměry, myslím, že minimálně k připomenutí angličtiny lze seriál všemi deseti doporučit. Setkáte se s dobře srozumitelnou, pěknou britskou angličtinou.

BBC už v projektu dále nepokračuje. Starz ale letos vydala oficiální prohlášení, že chystá návaznost se jménem The White Princess, takže se jako příznivci historizujících dramat máme i dál na co těšit.

Kam dál?
Cizinka: Seriál, který mě uhranul :-)
Betty MacDonaldová - O autorce knížky Vejce a já

Štítky: ,

Kdo nejvíc prudí na silnicích? Lepiči a zpomalovači

Anžto už půl roku brázdím české silnice a najezdil jsem nějaký ten tisíc kilometrů, troufnu si na článek s řidičskou tématikou.

Co je potřeba pochválit? Dopravní značení. Dle mého názoru je u nás na velice dobré úrovni, umožňuje snadnou orientaci a přizpůsobení jízdy místním podmínkám.

Pochvalu si bohužel nezaslouží ti, kdo mají na starost stav cest. Člověk projede půl republiky a pěknou silnici potká na pár desítkách kilometrů.

Co ovšem v rámci řízení prudí nejvíc, jsou lepiči a zpomalovači.

Lepiči - Asi zastydlí homosexuálové

Znáte je.

Vždycky se Vám nalepí na zadek. Že by snaha ukázat, jak umí na centimetr přesně dobrzdit? Nebo pokus o zkrácení kolony?

Spíš utajované homosexuální sklony...

Zpomalovači - Nutí k riskování

Zpomalovače lze rozdělit do tří kategorií:

1) Cyklisté

Na frekventované silnici, kde se to hemží kamiony, zkrátka nemají co dělat.

2) Kamiony

Přetížené kamiony jsou na první pohled největším problémem při cestování po republice. Do kopce nestíhají, sunou se jako šneci. Z kopce to rozjíždějí vesnice nevesnice. Jeden takový zdrží stovky ostatních.

3) Fanoušci tempomatu

Tihle řidiči osobáků asi nepřekonatelně touží po tempomatu. Jedou pořád stejnou rychlostí, která se obvykle motá kolem sedmdesáti kilometrů v hodině. Obec neobec.

Zpomalovači nejvíc otravují nikoli brzděním dopravy, ale tím, že netrpělivější řidiči riskují při nebezpečných manévrech, kdy se zdržujícího pitomy zbavují, své životy.

Kam dál?
O prolhaném autobusákovi a připosraném studentíkovi
DPMP – Šmejdi řidiči a prokletá SMS jízdenka

Štítky: , ,

Kvóty pro uprchlíky: Nebuďme blbí, řekněme ANO!

Pokud se na něčem shodne téměř celá naše politická reprezentace, jde o odpor proti uprchlickým kvótám.

Volby se blíží, je potřeba vyjít vstříc masám.

Je daleko snazší přiživit se na protiuprchlické hysterii, než vymýšlet, jak zlepšit život obyčejných lidí.

Přitom je halasný odpor proti kvótám, který papaláši předvádějí na evropské scéně, neskutečně stupidní.

Proč?

Protože u nás uprchlíci být nechtějí a tím pádem nebudou. Když absolvovali strastiplnou pouť přes půl kontinentu, nebude pro ně problémem drobný přesun v rámci EU.

Tuneláři a rozhazovační politici, děkujeme

Pobývat v České republice totiž není žádné rito. Krom přátelských a příbuzenských vazeb se těžko hledají důvody, proč tady setrvávat.

Veřejný dluh je přes 1 bilion a 800 miliard. Tyhle peníze politici utratili téměř výhradně za kraviny.

Připočteme-li přibližně 1 bilion, který rozkradli nejen během divokých 90. let tuneláři, dostaneme se k 280 000 korun na obyvatele, což je 1 120 000 korun pro čtyřčlennou rodinu.

Nebyly-li by tyto peníze prošustrovány, dalo by se tu normálně žít. Pak bychom byli atraktivní pro uprchlíky.

Před migrační vlnou nás zachránili tuneláři a rozhazovační politici.

Klidně nám přidělte sto tisíc uprchlíků!

To bychom měli Bruselu nabídnout.

Z desítek pečlivě vybraných křesťanských uprchlíků, o které u nás bylo postaráno jako v bavlnce, je polovina pryč.

Pokud migranty přidělené dle kvót umístíme do vybydlených paneláků, tělocvičen či stanových městeček, garantuji vám, že jich zdrhne 99 procent.

U evropské vrchnosti si uděláme oko, navážeme na Havlovskou tradici a jistě vydyndáme navíc nemalé dotace, které zlepší bilanci veřejných financí.

Nebuďme blbí. Řekněme kvótám jasné a hlasité ANO!

Také Vás zajímá:
Sluníčkáři mezi dělný lid aneb Pravdoláskaři vracejí úder
Proč s Ruskem byly, jsou a budou problémy

Štítky: ,

Chvála literatury... od malých po velké a kolem a kolem

Od dětství jsem knihomol. Vždycky jsem to v žertu připisovala skutečnosti, že mi babička z nedostatku pohádkových knížek v raném věku četla i Shakespeara. Nebo možná je moje vášeň daná spíše rodovou linií táhnoucí se k levobočivé zchudlé šlechtě a na řeči nadané prababičce z druhé strany rodiny.

Ať tak či onak: miluju knížky jako médium, možnost dotýkat se (nejlépe trochu sešlého a starodávného) papíru, příležitost obracet stránky, hltat jeden řádek za druhým, představovat si popisované, vžívat se do pocitů a myšlenek jednotlivých postav. Je to svět knih, kam utíkám vždycky, když je mi těžko. Není nad pocit, že to vše, čím se zaobíráte, už někdo někdy zažil, že v tom nejste sami. Není nad nadhled, který vám literatura může přinést. Jen máloco je tak krásné jako moci se ponořit do hlubin bohaté slovní zásoby naší řeči a získávat radostnou intelektuální stimulaci prostřednictvím jazykových hrátek a slovních hříček různých autorů.

Ze všech těchto důvodů mám potřebu i na Zrcadle připomenout světový den knihy, který se slavil v sobotu 23. dubna. Kdo jste ještě neoslavil, vyzývám vás ke koupi nějakého dobrého čtiva.

Jak si můžete povšimnout v sekcích Čtenářský deník a Nový čtenářský deník, přečetla jsem už leccos. V posledních letech se soustředím hlavně na to, abych doplnila svou znalost největších velikánů světové prózy (Faust, Vojna a mír; pro nejbližší budoucnost mám v pácu Zločin a trest a Komu zvoní hrana).

Přesto bych dnes chtěla připomenout naopak literaturu provinčního či spíše lokálního charakteru. Právě jsem totiž dofinišovala dílko Naše Roveň napsané dcerou prvorepublikového ministerského předsedy Františka Udržala Libuší Morávkovou Udržalovou. A musím říct, že máloco mě v poslední době tak vtáhlo. Civilní a přesto dramatické, bez zbytečného patosu a přesto tklivé. Jistě je to krom řemeslné zdatnosti autorky také vztahem naší rodiny k Rovni jako místu. Text mi zároveň připomněl, že talentovaní spisovatelé se mohou skrývat všude kolem nás. A nemusíme v knihovnách sahat jen po těch nejznámějších jménech. Ještě přesně nevím, k čemu mě to do budoucna bude inspirovat. Ale v obecné rovině určitě k tomu více zkoušet i dosud neznámé literáty a žánry.

Jinak, k těm žánrům, kdo máte radši veselejší notečku, nedá mi to a musím zpropagovat i zde v současnosti velmi populární Deníček moderního fotra psaný mým spolužákem ze základky. Zvlášť pro rodiče literatura velmi zábavná.

Inu, ať jste spíš na historickou nebo současnou, na vážnou či odlehčenou, na faktickou či krásnou všem vám opožděně přeju prima knižní svátek.

Jojo. Je to paráda s nikým se nehádat a číst si... Je to paráda s nikým se nehádat a číst knížku... a mít představu, že pro svou zábavu zdolám výšku... Citací z písně Karla Zicha bych tento článek ráda ukončila. Kdybych si měla představit ráj, myslím, že hodně lidí by se v něm zhusta řídilo právě výše uvedeným.

Také Vás zajímá:
20 nejoblíbenějších stránek ze Čtenářského deníku
Kde najít informace o knížkách? Na Bibliohelp.cz

Štítky: