Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím vyjadřujete souhlas. Další informace
Zrcadlo - Pro lidi, kteří myslí vlastní hlavou.

Zrcadlo: 08/2008 - Stránka z Archívu

Měsíc ostrého provozu + budoucnost

Zítra tomu bude měsíc od ostrého startu blogu Zrcadlo. Jaké jsou naše první dojmy, co se nám osvědčilo, co ne? Kolik lidí blog navštěvuje, které články jsou nejčtenější? Co plánujeme do budoucna? Na tyto otázky se pokusím odpovědět v tomto příspěvku.

Poděkování

Na úvod musím jménem svým i jménem spoluautorů blogu Zrcadlo poděkovat za cenné rady a připomínky provozovatelům Blogu ZaRohem.cz a majiteli webu www.lachout.com.


Postřehy, dojmy, zkušenosti

Je tomu už takřka 10 let od doby, kdy jsem vytvářel první www stránky. Bohužel mi (bylo to tehdy na Netu divoké) dvakrát za sebou zkrachoval poskytovatel webového prostoru a to mě na dlouhou dobu odradilo od dalších pokusů, stal se ze mě pasivní konzument webového obsahu. Za dobu od roku 1999 se toho na Netu hodně změnilo, základy HTML jsou pořád stejné, ale jinak se cítím jako úplný "zob" a to zejména v oblasti propagace.

Vzrostla konkurence, ačkoli přibylo uživatelů, obsahu přibylo několikanásobně více. Asi nenapíši nic objevného: jako nástroje propagace se pro drobného provozovatele blogu jeví naprosto nevhodné výměnné reklamní systémy. Ač jsem s přístupem serverů billboard.cz a vrs.cz maximálně spokojen, klikatelnost je tak nízká (u bannerů na vrs.cz průměr 0,105%), že i v případě úspěšné kampaně blogu Zrcadlo s tématem Puzzle Tádž Mahal (click-rate na vrs.cz 0,743%) a s tématem Politici (click-rate na billboard.cz 0,62%) je přínos pro celkovou návštěvnost naprosto neodpovídající vynaloženému času a úsilí.

Co se osvědčilo? RSS, gadgety Google a jiné podobné služby. Dále osobní doporučení, tzv. virální marketing, kdy spokojení uživatelé šíří prostřednictvím e-mailů a jiných kanálů odkazy na oblíbený obsah. Nejpříjemnějším překvapením tohoto druhu je pro nás server Linkuj.cz.

Rozpačitý dojem máme z různých katalogů a vyhledávačů. Vím, že měsíc je moc krátká doba na posouzení, nakolik je pro nový blog tato forma propagace přínosná. PageRank se buduje dlouhodobě, dokud nenaroste, budou nás při vyhledávání konkrétních frází přeskakovat zavedené weby, i když jejich obsah méně odpovídá vyhledávanému výrazu. Jedno je jisté: přínos je sice malý, ale o hodně větší než u výměnných reklamních systémů.

Návštěvnost, nejčtenější články

Nemůžu říct, že bychom byli s návštěvností spokojeni nebo nespokojeni. Posuďte sami: od 1. srpna do 31. srpna 1101 návštěv a 3083 shlédnutí stránek. Nejvíce návštěv bylo 20. srpna a to 243, naopak nejméně 9. srpna a to jen 2 návštěvy. Celkem máme na články 23 reakcí ve formě komentářů, 6krát jsme sami odpovídali a doplňovali. Google Analytics máme zatím jen 2 týdny, ale i za tuto dobu pro nás poskytuje velice zajímavá čísla: 67,24% nových návštěvníků, průměrná doba strávená na blogu 00:02:47. Údaje budeme podrobněji analyzovat po delším používání této služby.

Jaké jsou nejčtenější články (přesná čísla za celý měsíc nemáme, viz výše)? S přehledem vede příspěvek VŠ učitelé - co celé dny dělají?. O další místa na stupních vítězů se perou články Současná "demokracie" aneb smát se či plakat? a Politické strany - která je nejhorší?.

Budoucnost

Jsem moc rád, že bude pokračovat náš Miniseriál o lásce. Tento projekt pokládám za unikátní na celém českém Internetu, sice neprovokuje čtenáře k reakcím, ani neláme rekordy návštěvnosti, ale obsahově je naprosto jedinečný a zvedá blog Zrcadlo o úroveň výš.

Já se určitě podívám v dalších článcích na praktiky obchodních řetězců a jako "českej inža personalista" i na naše úžasné pány podnikale a manažery. Možná také zavzpomínám s pomocí Internetového archívu na web minulého tisíciletí. Pokračovat bude rovněž vzpomínková rubrika Retro.

Hlavním záměrem je dát více energie do kvality obsahu, s formální stránkou (šablonou), která "žrala" v prvním měsíci hodně času, už si musím přestat konečně hrát :-)

Rádi uvítáme jakoukoli reakci na celkovou úroveň blogu Zrcadlo, nápady, připomínky, nadávky atp. Pokud chcete, pište do komentářů k tomuto článku nebo na e-mail v levém menu, případně do Chat-Boxu tamtéž.

Štítky:

Láska rodičovská a láska dětská

V našem seriálu jsme se prozatím věnovali hlavně lásce partnerské. V tomto článku tento nedostatek chceme alespoň částečně napravit, neb láska přece pouze partnerská není. Lásku, ač v její jiné formě, k sobě cítí sourozenci, přátelé, příbuzní... a ve velké míře také rodiče a děti. A právě těm se chceme dnes věnovat.

Jak už jsem psala v článku Teorie lásky, vztahy blízkých osob k dítěti jsou pro jeho vývoj klíčové. Zažívá-li z jejich strany lásku, jeho psychický vývoj se posouvá jiným směrem, než když ji nezažívá.

Láska mateřská


Prvním člověkem, k němuž si dítě typicky vytváří vztah, je jeho matka. Je to logické, neb s ní žije na počátku svého života prakticky v symbióze, hlavně ona se o něj (alespoň zezačátku) stará a navíc je ženou – tedy někým, kdo dle společenských pravidel smí a má projevovat emoce, smí a má sdílet tajemství svých dětí; také se říká, že matka ví, co je pro její děti nejlepší. Mateřská láska je v naší společnosti vysoce uznávanou hodnotou. Být matkou je ceněné, ale zároveň to není jednoduché. Ženy si často nejsou jisté tím, zda dávají svému dítěti "dost" či případně "všechno", jak to po nich společnost žádá. O mateřské lásce se říká a píše, že by měla být bezvýhradná a nesobecká. A říká se to a píše s jakýmsi nevysloveným předpokladem, že je k tomu tak žena od přírody nastavena. Ale je skutečně? Jak to prožívají ženy? Pokud k tomu něco víte (třeba i z vlastní zkušenosti), ráda se přiučím. A tak hlasujte v naší anketě a napište do diskuze pod článkem. :)


Láska otcovská


Otcovská láska se vyvíjí postupněji. Otcové, ač si dítě mohou velice přát, nemají zkušenost těhotenství ani zkušenost porodu. Nemohou tedy být s dítětem tak těsně spjati (už jen po té biologické stránce), v jejich tělech neprobíhají žádné procesy, které by je na příchod potomka připravovaly. Proto to tak nějak všechno musí dohánět, až když je dítě na světě. V budování vzájemného vztahu s dítětem hrají velkou roli intuitivní pečovatelské tendence, které maličké dítě samo o sobě vzbuzuje. Je roztomilé, bezbranné a v podstatě „ponechané napospas“ dospělým a tím si (ač to možná zní trochu paradoxně) zajišťuje jejich přízeň. Dalším zlomovým obdobím je pro vývoj vztahu otce a dětí batolecí období. Malý kojenec je krásný, ale otec s ním nemá moc co podnikat. Jakmile ale dítko začne chodit, utíkat, mluvit, otvírá se široká paleta možností. Rozvíjet se tak může dítě, otec (ve smyslu rodičovských kompetencí a seberealizace) i jejich vzájemný vztah. Co se týče širší společnosti, u otcovské lásky není takový tlak na bezvýhradnost, otcové mohou více „lavírovat“ například podle toho, jak dítě splňuje jejich očekávání nebo podle jeho výkonů. I když je faktem, že biblický příběh marnotratného syna a jeho otce tento poměrně rozšířený předpoklad nepotvrzuje.

Láska dětská


A láska dětská? Ta je možná motorem toho všeho. Rodiče mají děti, aby měli koho milovat, ale také proto, aby někdo miloval je. Aby se o ně někdo třebas také postaral, až to budou potřebovat, aby na tom světě jednou prostě nezůstali sami. Dětské vztahy k rodičům bývají velmi hluboké. Koneckonců, jsou to právě rodiče /někdy i sourozenci/, s nimiž strávíme velikou část svého života (zhruba prvních 20 let) a jsou to výlučně rodiče, kterým vděčíme za svůj vlastní život. Ano, vděčit je to slovo. Dětská láska se z velké části realizuje právě ve vděčnosti. Jinak, co se týče vývoje lásky dítěte ke svým rodičům, opět je trochu jiný pro otce a matky. Matka je totiž osobou, kterou od svého vlastního já dítě v prvních měsících svého života vůbec neodlišuje, zatímco u otce takováto fáze nenastává. Tradovanou zajímavostí, kterou známe asi všichni, je pozdější příklon malého děvčátka k otci a malého kluka k matce. Holčičky milují své tatínky a žárlí na matku (protože koho si teď přece vezmou, když toho nejlepšího chlapa jim už vyfoukla máma:) ) a kluci zase nedají dopustit na maminku (viz. např. text písně 1982 od pardubické skupiny Vypsaná fixa "nejlepší nohy? Maminky! Maminky!" :) ). Později jsou tyto „komplexy“ - u kluků oidipovský a u holek elektřin - překonány a vztahy k oběma rodičům se vyrovnávají a uzpůsobují hlavně podle povah jednotlivých členů rodiny a také podle fází vývoje, v nichž se daní členové rodiny nachází. (např. dcera, která se sama stává matkou, najednou znovuobjevuje vztah k vlastní matce apod.)

Rodičovsko-dětské vztahy samozřejmě nemusí být tak idylické, jak jsem je výše nastínila. I do nich vstupují konflikty, hádky, nedorozumění, zklamání. Na druhou stranu ale asi nikdy nepřestane platit pro děti, že rodiče máme jenom jedny, a pro rodiče, že dětí také nemíváme bezpočet. Proto jsou tyto vztahy tak výlučné a důležité a proto bychom asi neměli v každodenním shonu úplně zapomínat na to, že i o ně, nejenom o lásku partnerskou, bychom měli pečovat.

Kam dál?
Láska v průběhu staletí

Štítky:

Prokleté České dráhy

Tento článek bude opravdu naštvaný. Protože mi, jen slyším "České dráhy", vstávají chlupy po těle a poslední zbytky vlasů na hlavě. Buď jsem prokletý já a mám smůlu, že v polovině případů, kdy s nimi jedu, nedojedu včas nebo jsou prokletí oni nebo jsou to neschopné vemena. Napovědět by možná mohl odkaz na zpoždění právě jedoucích vlaků. Každý rok, každý den, každou hodinu (prostě furt) spousta zpožděných vlaků.

Jen doufám, že odkaz bude funkční, když na něj budete klikat. ČD mají totiž ve zvyku zpoždění tajit. Pokud jsou kratší, ani je nehlásí, 10 minut, co to je, oproti věčnosti.

Navíc s ledovým klidem využívají nehody, havárie a přírodní katastrofy k odůvodňování své neschopnosti. Jako kdyby jezdili normálně na čas a jen vyšší moc byla proti nim.

Také si stěžují na zastaralý vozový park: je to asi jako bych vlastnil Trabanta, stanovil jízdní dobu jako u Ferrari a pak se omlouval, že přijíždím pozdě kvůli neodpovídajícímu vozidlu.

Platíme jim za to, aby nás dopravili včas na místo, kam potřebujeme. Naštěstí jezdí po kolejích, takže na správné místo nás většinou dostanou. Ale čas pro ně nic neznamená. Je to jako by někdo vyráběl žárovky, které jdou zašroubovat, ale nesvítí. Bez možnosti reklamace a vrácení peněz.

Jak říká jeden můj kámoš:"Já jsem chtěl od dětství dělat průvodčího, ale nemůžu. Styděl bych se vylézt před cestující."

Protože ryba smrdí od hlavy, i tady za to můžou ti nahoře. Politici, kteří sedí v dozorčí radě a vybírají na základě kamarádských vztahů vedení ČD.

Generální ředitel drah prý bere měsíčně přes čtvrt milionu korun, nezávisle na tom, jak vlaky jezdí. Po x letech, když má nahrabáno, ho politici vymění. Případné pokuty dostává státní podnik ČD a odvádí je zpět do veřejných rozpočtů.

Management ČD zdobí přehnané sebevědomí a naprostá neschopnost reflexe situace, která na dráze panuje. Nemají ani takovou slušnost, aby u pravidelných zpoždění informovali velkými tabulemi, případně tiskem na jízdenkách (např. "Vážení cestující, trať se opravuje, počítejte do 10. 10. 2008 se zpožděním 10 minut. Omlouváme se.").

Jediné co v ČD funguje naprosto skvěle, jsou odbory. Zaměstnanci berou slušné peníze, mají velké výhody, ačkoli služby jsou na naprosto neodpovídající úrovni. Důvodem asi bude to, že výhody jim neodebral ani Hitler (cituji odborového předáka).

Jsem obrovsky šťastný, že s nimi nemusím pravidelně jezdit. Managementu ČD vzkazuju, ať se stydí a ať jim nepoctivě nahrabané peníze přinesou jen neštěstí. Modlím se za zázrak, za to, aby České dráhy začaly plnit hlavní úkol každého dopravce: dopravovat včas.

Kam dál?
Konec hromadné dopravy v ČR

Štítky: ,

Svatba... přežitek nebo smysl života?

Svatba je v dnešní době záležitostí vcelku dobrovolnou. Zatímco dříve se na nesezdané hledělo dosti spatra – ať už proto, že „zbyli na ocet“ nebo „žili na hromádce“, dnes se hodně věcí změnilo. Společnost už není ve svých odsudcích tak krutá a „singles“ i nesezdaná soužití nechává v celku na pokoji. Tím se otvírá prostor pro větší svobodu volby u jednotlivých lidí, každý se může dělat prakticky, co chce. Mnoho lidí se tedy žení a vdává a mnoho lidí to taky nedělá. A co vy? Je pro vás svatba přežitá a patří do učebnic dějepisu? Nebo je pro Vás stále živá, lákavá, ba přímo zásadní?

Řada lidí je dnes toho názoru, že svatba je zbytečná. Že může jen pokazit dřívější dobré vztahy ženicha a nevěsty, neb si sebou začnou být příliš jistí, že neposkytuje nic víc, než jen prázdnou slupku, neb se dá dnes poměrně snadno zrušit, že akorát stojí peníze a výsledkem je jen nějaký „cár papíru“, který ve své podstatě nemá význam. Přiznám se, že dříve jsem tento názor sdílela. Postupem času se můj pohled ale tak nějak vyvíjel a, svalte si to na co chcete, svatba se pro mě stala životním okamžikem, který považuji za významný.

Proč to?
Svatba, ať už probíhá v úzkém kruhu rodinném nebo je událostí pro 200 lidí, v sobě spojuje prvky právní, které dále zasahují praktický život manželů, a prvky rituální dotýkající se psychiky oddávaných jedinců. Jeden z nejzásadnějších argumentů „pro“ svatbu je pro mě společné příjmení, které manželé získávají, neboť následně připadne jejich dětem, kteréžto díky tomu nemají v hlavě „hokej“. A to psychologické hledisko? Většina lidí, ať “sebetvrdších“ přece jen svou svatbu alespoň malou slzičkou obrečí... což samo o sobě tak nějak vybízí k myšlence, že se při svatbě skutečně něco děje. Nebo ti lidé jen podléhají nějakému podivnému druhu bláznovství?

Při uvažování nad tím, zda je svatba důležitá, bychom se asi měli zeptat, PRO KOHO je důležitá a PROČ.

Inu, logicky důležitá je pro její aktéry a jejich blízké. Máme zde tedy dva (povětšinou) mladé lidi, kteří buď vylétají z hnízda rodičů (a nebo, což je dnes asi typičtější) se po společném bydlení rozhodli, že se vezmou. Pro oba je to předěl, kterým něco končí a něco začíná. Zatímco doteď během nepříliš svazujícího chození mohli partnera/partnerku vcelku bez potíží vyměnit, nyní to bude o něco složitější a navíc se na ně bude hledět jako na neúspěšné. Rozvod je sice čím dál normálnější, ale přece jen, úplně bez přídechu negativity nebude asi nikdy. Svatbu lze brát také jako bránu k dospělosti, neboť snoubenci v podstatě zakládají novou rodinnou jednotku (ať už do ní časem děti přijdou nebo ne). Svatbou se také k něčemu zavazují, dávají slib svému partnerovi a jistým způsobem i celé společnosti. O tom, jak se budou chovat, co od nich lze očekávat a jaké hodnoty vyznávají a vyznávat budou.

Svatba může být zásadním předělem také pro rodiče těchto mladých lidí. Svým způsobem své děti tímto aktem ztrácejí, protože najednou budou mít novou rodinu, která se stává prioritní. Na druhou stranu v ní mohou vidět naplnění života svých dětí a určité pokračování vlastního životního příběhu a také celkového koloběhu života generací. Rodiče a děti se tedy svatbou loučí a ta by jim asi měla napomoci si tento fakt uvědomit.

Ostatní svatebčané zde, myslím, tak výraznou roli nehrají, ač i pro ně dřívější snoubenci získávají nový status a začnou se na ně dívat tak trošku jinak. Ať už proto, že začnou očekávat, zda „mladí“ nebudou mít dítě nebo proto, že prostě začnou brát jejich vztah jako vážnější. Pro budoucí manžele jsou zde ale hlavně jako publikum, před nímž se stvrzuje závazek, a zároveň jako určitá opora v citově významné chvíli. Jsou to přece lidé, které máme povětšinou rádi /ač nás bohužel společenská pravidla „nutí“ zvát na svatbu i lidi, bez nichž bychom ji rozhodně přežili/. Takovou asi nejvýraznější roli ze svatebčanů hrají svědci a je docela otázka, jak ji interpretovat. Právní výklad je jasný – svými podpisy stvrzují, že se slavnostní akt odehrál. Psychologický význam je ale složitější, a to hned ve dvou rovinách. Svědka si jednak vybírá každý ze snoubenců. Kdo jím bude? Je to přece jen prestižní role... Mám to dát kamarádce, která kdovíco tam předvede, ale mám ji nejradši, nebo radši noblesní tetičce s největším svatebním darem? Nakolik se mám soustředit na společenské normy a nakolik na to, kdo chci, aby „mi stál nejblíž“? Druhá věc je pohled z druhé strany – mám nabízenou roli svědka přijmout? A co když si nejsem jistá/ý, jestli je jejich svatba krokem správným směrem? Mám a můžu svým podpisem stvrdit něco, v budoucnost čeho nevěřím? Jasně odlišitelnými svatebčany jsou taky družičky – ať už „po americku“ zhruba ve věku nevěsty (mohou pak sloužit jako organizátorky, bavičky, usnadňovatelky konverzace, pomocnice v lecčems) nebo malé děti, které svou roztomilostí tak trošku mění atmosféru, neb svatebčané při pohledu na ně jihnou. ;)

To, nakolik může být svatební obřad pro člověka významný a jaký podtext mají různé svatební tradice a zvyky, se dočtete v dalším, zatím připravovaném, článku.

Podívejte se také na článek Svatební rituály a zvyky.

Štítky: ,

Politické strany - která je nejhorší?

Ačkoli se rubrika, ve které je tento článek, jmenuje Kecy od piva, dnes jsou to spíš kecy od vína. Snad mi tuto malou nepřesnost laskavý čtenář odpustí :-)

Parlamentní politické strany. Pět partají, které nám vládnou. Někdo říká, že takový výkvět volených zástupců lidu jsme tu ještě neměli. No, není to žádné zlato, ale v porovnání s legendami jako Milouš Jakeš, Gustáv Husák nebo se Sládkovými republikány jsou to docela fešáci a intelektuálové. Soudruha Jakeše si můžeme připomenout dnes už zlidovělým projevem na Červeném Hrádku, zejména mladším ročníkům vřele doporučuji.



Ale dost bylo nostalgie, zatlačíme slzu a budeme se věnovat současnosti. Hodnotit dnešní politické strany podle toho, co dělají, je velmi obtížné, až nemožné. Koaliční vládnutí svazuje ruce, proto bohužel nemohou realizovat to, co mají v programu. Naštěstí nebo bohužel, vyberte si. Při sestavování pořadí od nejhorší k nejméně špatné proto dávám velkou váhu tomu, nakolik se která partaj při konkrétním konání svých prominentů ztotožňuje s hodnotami, které sama označuje jako pro sebe výchozí. Tak která "vede" můj žebříček, tzn. která je nejhorší?

1) Zelení (i když jen o prsa)

Vedení strany zelených sice hraje u voličstva na ekologickou notečku, ale to je asi tak vše. Místo aktuálních problémů (hluk, smog, černé skládky, reálné řešení energetické situace...) bojují s globálním oteplováním, o kterém nikdo na 100% není schopen říci, zda ho způsobuje člověk (odvážní vědci tvrdí: s největší pravděpodobností). Navíc ve svém osobním životě pan Bursík a jeho crew totálně popírají veškeré zelené hodnoty. Já, ač odpad třídím jen pokud je blízko správný kontejner a žárovky vybírám náhodně, škodím životnímu prostředí tisíckrát méně než oni už jen proto, že jezdím hromadnou dopravou. "Marťa" má ekologické auto: vyrobené z plastů, kovů, nastříkané toxickými barvami a propaguje MHD. Musel bych vidět jeho a paní Kateřinu s dětmi, jak se mačkají 3 hodiny na stojáka v neklimatizované Karose nebo na chodbě u WC ve vlaku, abych uvěřil tomu, že to "myslí upřímně".

2) KDU-ČSL (velmi těsně)

Lidovci jsou úplně mimo jakékoli křesťanské hodnoty, bezzásadoví, jdou s tím, s kým jim to přinese největší užitek. Nejsem sice odborníkem na písmo svaté, ale pokud mě paměť neklame, hlavní myšlenky Ježíše byly láska, tolerance, odpuštění. Lidovci místo toho vybrali z Bible pár pidifragmentů proti homosexuálům, antikoncepci atp. a odsuzují, intrikují, stavějí na pranýř, pomlouvají. Ještěže u nás zatím není problém AIDS tak akutní, to by i zabíjeli. O agitaci při bohoslužbách se rozepisovat nebudu, nechci si úplně zkazit večer.

3) KSČM

Tahle strana by byla "vítězem", kdyby se brala v potaz minulost. Ale dnes je to sbor neškodných důchodců, kteří nostalgicky vzpomínají a nadávají. Jejich ideologie prohrála souboj s časem na plné čáře, kde vládli, tam přišla bída. Přesto je nic a nikdo (ani miliony obětí) nepřesvědčí, že se mýlí. Pevně doufám, že se postupně vytratí, protože ve 21. století jsou jejich pravé priority naprosto nerealizovatelné, jsou zbyteční.

4) ČSSD

Sociální demokraté jsou stranou, která do politického spektra patří. Je to protiváha pravici. Jen škoda, že na spoustě jejich čelných postů jsou lidé, kteří patří názorově ke komunistům, ale nejsou tam, protože KSČM velká část veřejnosti nesnese. Paroubek sice pomáhá krátkodobě k dobrým volebním výsledkům, protože je populista (kdyby si 85% lidí myslelo, že má proběhnout po Václaváku nahý, udělá to), ale odklání se od levicové politiky, což se mu vymstí. Už v současné době mu "dochází prach", opravdový lídr by už byl jasným vítězem všech letošních voleb, Jirka se místo toho klepe, aby to nebylo fiasko.

5) ODS

ODS je pravicová jen podle svého programu. Bohužel. Kdyby byli drsní a realizovali aspoň část svého programu, možná bych je i volil. Ne proto, že bych byl 100% pravičák, ale proto, že ekonomická realita to po volbách 2006 vyžadovala. Škoda, že Tlustý Vlastík má (odcituju Červeného Trpaslíka) osobní šarm a charisma filcky, na rozdíl od Topolánka je zásadový, šel by za svým.

Resumé

Žádného premianta, kterého bych mohl doporučit, nevidím. Jedno ale vím jistě: kloním se k systému 2 politických stran. Kdyby nebyl strach o 1 hlas, obavy co koaliční partneři, tak by v rámci jejich členské základny vznikaly různé názorové frakce, které by prosazovaly to dobré, co chtějí voliči Zelených, KDU-ČSL i KSČM. Navíc by se nikdo nemohl na nikoho vymlouvat, před volbami by bylo jasné, kdo měl všechno v moci.

Štítky: ,

Milostné styly

… aneb jak ho/ji milujeme?

Každý jsme jiný, což asi netřeba připomínat. Lišíme se v mnoha věcech a ve věcech lásky je tomu nejinak. Jedním z možných úhlů pohledu na to, jakými milovníky jsme, jsou tzv. milostné styly či barvy lásky, chceme-li být poetičtější. V 70. letech je popsal sociolog John Allan Lee. Nežli popíšu, k čemu se Lee dobral, chtěla bych jen připomenout, že stejně jako u každé jiné typologie je dobré si uvědomit, že člověk jakožto složitý tvor nepatřívá do jediné kategorie… a že v různých situacích může spadat do kategorií různých…

Stylů lásky identifikoval Lee celkem šest. Ve své koncepci vychází z řeckých a latinských pojmenování, proto ta slůvka znějí tak pěkně a možná i proto je jeho koncepce tak oblíbená.

Rozlišuje tedy:

1. Eros
Eros je intenzivní partnerská láska, v níž hraje poměrně podstatnou roli fyzická přitažlivost a romantika. Je to láska intuitivní, často láska „na první pohled“. „Erotičtí“ milovníci mohou být okolím pokládáni za snílky, často oslovují milovaného nějakou pěknou zdrobnělinkou a celý život si malují jako nekonečné líbánky. Osobně se mi ale zdá, že se jedná spíše o fázi vztahu;)

2. Ludus

Ludus, v překladu z latiny „hra“, je láska spíše ve stylu flirtu. Velmi důležitý je zde sex, soutěžení mezi partnery, prostě hraní si v různých obměnách. „Ludičtí“ milovníci jsou zaměřeni spíše na kvantitu než na kvalitu, partnery střídají, poměrně rychle se vzpamatovávají z rozchodů. Manželství mohou vnímat jako past a jsou nejčastěji nevěrní, na druhé straně k nim v sexu údajně patří skvělá technika.

3. Storge

„Rodinná láska“. Pomaleji se vyvíjející láska, na jejímž začátku bývá přátelství. Milenci ani nemusí vědět, kdy se jejich poměr vlastně přetavil v partnerství. Vztah probíhá bez větších zvratů a zahrnuje silný závazek k milovanému. Tato láska často bývá založena na podobnosti obou partnerů. Její výhodou je vysoká intimita a porozumění, hrozit ale může nuda. Sex je zde méně důležitý než v ostatních „milostných stylech“, také se tak moc nevyskytuje vášeň.

4. Mania

Mania je „šílenství lásky dané bohy“. Je to silná vášeň, žárlivá láska spojená s touhou milovaného vlastnit. Může být kombinovaná až s nenávistí. „Maničtí“ milovníci jsou často nejistí a mají tendenci si stále ověřovat trvání a hloubku vztahu. Jsou úzkostní a svým idolem mnohdy až „posedlí“. Ze svého vlastního milostného stylu mohou být nešťastní, lze z něj ale „vyrůst“.

5. Pragma

Pragma je praktická láska, v níž jde o atributy typu majetek, postavení, věk atd. Pragmatičtí milovníci jsou realističtí a přesně vědí, co od svého partnera chtějí. A toho se snaží dosáhnout. Na druhou stranu rádi pracují na společných věcech se svým partnerem a dosahují společné cíle. Mohou zde ale chybět emoce. Ve své extrémní podobě se tato láska stává prostitucí.

6. Agape

Agape je nesobecká, trpělivá, laskavá láska. Může být vnímána také jako starost a péče o milovanou osobu. Agape je láska všeobsahující, nepodmíněná. Milovníci typu „agape“ bývají lidé duchovně založení, věrní, svého milovaného vnímají jako požehnání. Mohou ale zanedbávat vlastní potřeby. Agape je spojována také s mateřskou láskou.

Tolik tedy k charakteristikám. Dobré je, že lidé mají tendenci párovat se s těmi, kteří mají obdobný přístup k lásce jako oni sami. I když přece jenom, kdo nezná případy, kdy malá zamilovaná Eros narazí na pěkného Ludua a nebo se „Maniak“ zblázní do Pragmatičky? Což mě přivádí k otázce, která vám možná také občas vrtá hlavou… jsou ti chlapi opravdu častěji hraví záletníci (ludus) a ženské vypočítavost sama (pragma)? Inu, jednoduchá odpověď zní: jsou. A ta upřesněná? Z výzkumu vyplynulo, že ženy mají vyšší skóre u pragmy (ale také u storge) než muži. Pánové zase vládnou v ludus. (Ale vzhledem k tomu, že výzkum byl postaven na výběru výpovědí o sobě, je otázkou, nakolik tomu tak opravdu je a nakolik lidé – výzkumníkům a případně i sami sobě – lžou. Jak jinak ale zkoumat lásku, než zeptat se jejích přímých aktérů, že…)

Čerpáno z Miller, Perlman, Brehm: Love and intimate relationships, www.wikipedia.org.

Kam dál?
Teorie lásky

Štítky:

Láska a hraní se slovy

Dneska bych se od psychologického pohledu, který je pro mě asi typičtější, ráda přesunula k pohledu jazykozpyteckému, a položila si následující otázky. Odkud pochází naše slovo láska? A slovo milovat? A jaké jsou ekvivalenty těchto dvou krásných slůvek v cizích jazycích, konkrétně v řečtině, jež je jazykem kolébky naší euro-americké civilizace, latině, která je neodmyslitelně spjata s křesťanstvím, náboženstvím typickým pro náš kulturní prostor, a taky v angličtině a němčině? (neb jsou to jazyky u nás asi nejznámější).

Než se na to všechno vrhnu, ráda bych avizovala, že tento příspěvek bude vážně spíše hravý než nějak extrémně vážný. Filolog nejsem, a tak moje znalosti tohoto tématu nejsou přehluboké. :)

České slovo láska je odvozeno ze všeslovanského slova laskati. Znamená lichotit, ale i hladit. Z „laskati“ logicky vycházejí i jiná podobná slova – laskat, laskavý, oblíbená laskonka, ale i rostlina laskavec, která prý byla (a možná ještě je, co my víme :) ) v lásce mocnou čarodějkou. Zajímavé jsou souvislosti s podobnými slovy z ostatních jazyků. Základ "las" má obecně význam být žádostiv. Se žádostí je láska spojována i v jazyce staroindickém - Lašati znamená žádá si, staroirský Lainn zase žádostivý. Další příbuzná slova odkazují k touze - řecké Lilaíomai nebo k nevázanosti - latinské Lascivius. V litevštině zase najdeme slovo Lókšnus, které znamená něžný. Osobně mě překvapuje, že jazykovědci usuzují na souvislost i mezi slovy, která mně jako laikovi znějí každé dosti jinak. Ale asi vědí, proč to dělají. :) Kde si ale jisti nejsou, je příbuznost či nepříbuznost slova láska se slovesem laškovati. Takže nějaká tajemství nám přece jen zbývají.:)

Co se týče slovesa milovat, je odvozené od milý, což je základ pro další podobná slova, např. miláček, zamilovat se, roztomilý nebo milovník. Milý vychází z praslovanského Milo a všeslovanského Miły. Příbuzné je staroindické Máyas - radost, veselí a také latinské Mitis - vlídný, mírný. Dle mého skromného názoru je zajímavá také podobnost s anglickým fonetickým „my love“. Vypátrat něco o tom je úkolem pro zvídavé čtenáře tohoto článku.:)

Tak a teď k jiným národům a jejich "vyjádřením lásky"…

Jako vždy, začněme u mých oblíbených Řeků. Pro slovo „láska“ zde existují 3 hlavní ekvivalenty, které ale označují pokaždé něco trošku jiného. Máme zde Eros – lásku mezi mužem a ženou, cit odrážející jejich vzájemnou přitažlivost. Dále zde máme Filii – lásku mezi přáteli, ke zvířatům, knihám, moudrosti (složenina filo+sofia = milovat moudrost) a dalším podobným věcem. A nakonec tu máme Agapé – lásku všeobjímající, pryštící, nadšenou, nekonečnou, božskou. O Agapé hovoříme také v křesťanství. Je láskou Krista ke světu a lidem, je podstatou Boha, a tedy i světa.

Latina používá pro lásku slova Eros stejně jako řečtina. Kromě toho se zde vyskytuje slovo Amor, které je zřejmě základem španělského Amor a italského Amore (=láska). Třetí latinské slovo pro lásku, Dilectio, se dá přeložit také jako „milování“. Sloveso „milovat“ zde má ještě více možností překladu. Kromě Agapein, které má zjevně souvislost s řeckým Agapé, se objevují slova Amare (používané dnes v italštině), Diligo (u toho je zajímavé, že zároveň znamená „vybírat si, volit“) a jemu příbuzné Diligere. Hezký je také překlad slova „milující“ – Amans, které zřejmě dalo základ našemu dříve používanému Amant (=milenec) stejně jako španělskému a italskému Amante (= milovník).

Tolik tedy k latině a z ní čerpajících románským jazykům. Němčina a angličtina jsou na tom poněkud jinak, a jak tak koukám do slovníku, o něco málo chuději a taky méně melodicky. Co se týče němčiny, jde zřejmě na vrub její praktičnosti, že lásku (nejčastěji) máme die Liebe/Liebschaft a milovat Lieben, případně Liebhaben. Další slova pro lásku jsou (zastarale) die Minne (toto slůvko také objevíme ve složenině Minnesäng, což je německá obdoba francouzské trubadůrské písně či truvérské lyriky) či die Flamme (ve smyslu žár lásky).

U angličtiny najdeme kromě obligátního Love nebo Liking také slůvka Endearment - odkazuje k něze a náklonnosti, Affection – zalíbení a Attachment – láska ve smyslu vazby, oddanosti. Slovíčko Amour si angličtina zřejmě vypůjčila z francouzštiny, posunula však jeho význam. Zatímco ve francouzštině je Amour láska jako taková, v angličtině označuje milostnou pletku či avantýru (inu, takový už asi mají Angličané pohled na Francouze :) ).

A co říci na závěr této drobné exkurze do toho, jak lásce říkáme? Snad jen dík, že jste to vydrželi. Slova na první pohled vypadají nudná a může se nám zdát, že ve své podstatě je jedno, jak co zní, že je prostě důležité jen, co to znamená…
…ale kdo necítí rozdíl mezi „Amore mio!“ a „Ich liebe dich“? :) /a nebo „Mein Schatz!“, ať jsme ekvivalentní…

Čerpáno z: Český etymologický slovník - Jiří Rejzek.

Kam dál?
Narcismus, láska a sebeláska

Štítky:

VŠ učitelé - Co celé dny dělají?

Přiznám se, že otázka z nadpisu je pro mě záhadná až mystická. Chtěl bych se stát muškou, popoletovat si po katedrách našich významných vysokých škol, poslouchat a dívat se. Určitě bych zahlédl i kvalitní, úctyhodné učitele, kteří dělají svou práci rádi, dobře a naplno. Bohužel mám obavu, že takových případů by nebylo mnoho. Ti, o kterých chci psát, nemají na nic čas, studentům se vymlouvají, že nestíhají, protože dělají vědu, jinde si zas stěžují, že kdyby neztráceli čas se studenty, mohl by jejich projekt, výzkum atp. být mnohem dále. Podívejme se nyní na výmluvy:

Studenti

Na spoustě vysokých škol (i těch nejprestiznějších) je doba, kdy se učitelé věnovali studentům nenávratně pryč. Ústní zkoušky? Není čas. Semináře a diskuse v malých skupinách? Není čas. Být k dispozici pro konzultace? Hodinu týdně, na víc není čas. Přece nebude slovutný pan učitel ztrácet čas se studenty. Co mu to dá? Nic. Věda, to je to poslání, to je, proč je tady. Pokud zbyde chvilka po bádání, uplatní své zkušenosti a moudrost v nějaké akademické funkci, tráví čas nic neřešícími schůzemi a povídáním u kafe.

Věda

Věda je poslání. Tam mohou VŠ učitelé naplno projevit, jací opravdu jsou. Bohužel naše armáda vědců nemá takřka žádné výsledky. Kromě pár významných osobností (především v technických a přírodovědných oborech) jako by ti ostatní neexistovali. Magické slovo je publikovat. Kdo publikuje, ten je král. To že publikované články a výzkumy čte velmi často jen pár desítek jiných VŠ učitelů (čtou si to navzájem, něco jako onanie před diváky, při které se střídají role) nikomu nevadí. Psát skripta se nenosí, je za to málo peněz, studenti si přečtou anglicky. Praktické přínosy takřka nevidno, vědci publikující v masovém tisku by se dali spočítat na prstech pracovníka pily.

Přitom je tolik aktuálních otázek, ke kterým by se tyto kapacity mohly vyslovovat. Proč spolu navzájem nesoupeří týmy VŠ učitelů například v návrzích řešení: penzijní reformy, zdravotní reformy, řešení situace občanů sociálně vyloučených, pomoci dlouhodobě nezaměstnaným, ekologie? Proč návrhy jednotlivých týmu nejsou porovnávány ve veřejné debatě? Důvody jsou tyto: především lenost, dále nechuť používat jazyk, kterému rozumí běžný občan a odtrženost od skutečných problémů.

Příčiny

Hlavní příčinou je, že vysoké školy nad sebou nemají žádný bič, žádnou kontrolu. Navíc poptávka studentů je obrovská, nemusí se snažit. Ve vedení kateder, fakult i celých univerzit jsou lidé, kteří se navzájem roky rokoucí znají a podporují se. Pokud je nějaká nepříjemnost, uklidí se pod koberec. Odchází se buď dobrovolně nebo kvůli nepříznivému zdravotnímu stavu. Ono se těch pár hodin výuky vždycky nějak najde. Navíc spousta lidí z tvrdého jádra se nestydí a drsně využívají pracovní dobu a vybavení VŠ k soukromým projektům, za které dostávají peníze přímo do své kapsy.

V důsledku to dopadá tak, že mnozí VŠ vyučující nejenže nereagují na současný stav poznání, legislativy atp., ale dokonce jsou zpátečničtí a novinky sabotují. Viz situace u reformy základního školství, kdy se x let platná legislativa ve výuce mnoha pedagogických fakult vůbec neprojevila.

Řešení

Zavádět školní inspekci u VŠ by byla pitomost. Jak tedy jinak kontrolovat? Zveřejňovat. Všechno a pěkně konkrétně. Ministerstvo školství by mělo zajistit provoz internetových stránek, kde by byly podrobné údaje o všech VŠ oborech získané nezávisle na VŠ. Nejen kolik mají a berou studentů, co k přijímačkám, ale také kolik je v rámci studia ústních zkoušek, kolik je průměrně studentů na semináři, kolik průměrně má vyučující konzultačních hodin týdně, zda se při výuce diskutuje, jestli má škola dostatek literatury v českém jazyce, kolik stojí koleje a jak jsou dostupné. Další možnosti můžete doplnit sami. Stát financuje vysoké školy, měl by jasně říci: podle prognóz trhu práce budeme potřebovat (tohle je jen příklad) zubaře, na ty dáme peníze. Bakaláře sociology podporovat nebudeme, nejsou třeba, zafinancujte si to, jak chcete. V případě absolutního nesouladu toho co se učí a reality by měl stát pokutovat.

Z vysokých škol se staly fabriky, jejichž hlavním cílem je mít co nejvíc studentů, tj. co nejvíc peněz od státu. Kvalita a smysluplnost poskytovaného vzdělání nikoho nezajímá. Hlavně dohnat a předehnat EU v počtu VŠ vzdělaných lidí na 1000 obyvatel. Až se příště setkáte s člověkem, který má čerstvý titul, je totálně neschopný a o svém oboru nic neví, vzpomeňte si na tento článek.

Kam dál?
Vzpomínka na studium v Kunovicích u Kratochvíla
SWOT analýza českého školství

Štítky: , ,

Školní výlet do Prahy, 2. den (retro povídka)

Ohlasy na vzpomínkový příspěvek Praha, 1. den byly veskrze pozitivní. Rozhodl jsem se tedy zapátrat v Internetovém archívu a obohatit rubriku Retro o druhou část této literární perly. Text je ponechán v naprosto autentické podobě bez jakýchkoli zásahů. Osoby, události a místa v tomto příběhu jsou smyšlené. Všechno se doopravdy stalo.

Praha, 2. den

Ráno kolem půl osmé hodiny následovalo probuzení. Ani jsem nerozlepoval oči. Jen jsem šáhl vedle postele pro popelník, dal si ho na břicho, zapálil retko a začal do sebe ládovat panáky finské vodky. Tři mi stačily pro opětovné získání dobré nálady. Ostatní postupovali podobně. Z vedlejšího pokoje se ozýval hlas Miloslava Proška: „To snad není možné, já se zase poblil!“. Nic vyjímečného, Prošek se zatím poblil na každé školní akci. Šli jsme se podívat na jeho dílo. Nic moc. Trochu něčeho podivně rozmázlého na peřině. Ani to moc nezapáchalo. Zatímco Miloslav Prošek prováděl na toaletě očistu polštáře, jeho spolubydlící(Šobin a Hrubec) začali vydávat zvuky podobné smíchu. Šeptali nám krutou pravdu: Prošek se sice ožral do bezvědomí, ale bohužel nezvracel. To jim přišlo velmi líto. Hoši si potrpí na tradice, tak mu namazali kus peřiny paštikou nejmenované značky. Prostě opravdoví kamarádi.

Po osmé se přiřítil učitel Paník s tím, že za chvilku vyrážíme po dalších památkách. Oblékli jsme se a pak to nastalo. Doběhl brunátný Paník, začal něco řvát o děsném průseru a že prý jsme napadli ředitele ubytovacího zařízení. To jsme rezolutně odmítli. Spletli jsme se, onen pán z minulé noci(viz Praha, 1. den) byl skutečně ředitel. Naštěstí Paník mu dal prozřetelně špatné číslo k nám do školy, takže se to ututlalo. Pak jsme museli začít naoko gruntovat v pokojích, aby se říďa uklidnil. Paník po celou dobu výletu zakázal konzumaci alkoholu a kouření cigaret. Zákaz se pochopitelně minul účinkem.

Kolem poledne jsme se vydali na oběd. Paník, aby ukázal, jaký je velký a drsný šéf, vybral snad tu nejhnusnější a nejdražší hospodu v Praze. Josef Pajdík si objednal svíčkovou, já biftek za 150,- a ostatní své oblíbené smažáky. Po 2 hodinách čekání jsme se dočkali. Josef Pajdík do sebe začal ládovat svou krmi. Zarazil se. V knedlíku byl mol. Jídlo mu bylo vyměněno. Dostal jsem nápad. Hotovost se ztenčovala, proč si nedopřát oběd zadarmo?
Snědl jsem 90% bifteku a hranolky, zbytek byl trochu tučný. Začal jsem řvát na vrchního, přiběhl, co prý se děje. Říkám mu: „Tohle má být biftek za 150? To neplatím!“. Začalo mi být vyhrožováno vším od policie až po kuchaře. Nevyměkl jsem. Lidé se začali otáčet. A bylo to moje. Vyběhl jsem před hospodu s křikem: „A mám to zadarmo!“. Nejen Přemek Podlaha i já!

Následovala prohlídka Petřína. Celou dobu se navzdory Paníkovi konzumoval tajně tvrdý alkohol. Hlavně v zrcadlovém bludišti jsme si užili hodně legrace. Já asi 15 sekund. Musel jsem si jít zapálit. Po vylezení na věž nás nenapadlo nic lepšího než plivat po dole stojících důchodcích. Z té výšky to chytalo opravdu zajímavé falše. Aspoň se supi zabavili. Pak jsme šli, pokud si správně vzpomínám, na Slavín. Ale tam se nic zajímavého nestalo.

Večer jsme navštívili Vinohradské divadlo. Domotali jsme se s půlhodinovým zpožděním. Zaujali jsme nejlukrativnější místa na boku balkonu a „sledovali“ výkony našich předních umělců. Kalibor Dubík odbíhal pořád blít, my pít a kouřit. Miloslav Prošek si dělal posměch z jednoho plešatého pána pod námi a jakmile trefil slinou jeho „zrcadlo“, spokojeně usnul a hodně nahlas chrápal. V paměti mi z celé maďarské hry utkvěl pouze moment, kdy se na scéně objevil herec Moravec. Žůrek vykřikl: „Ty vole, Fanánkův fotr!“. Následoval náš velký potlesk(i Prošek se vzbudil) a vyvolávání Fanánka. Až později jsme se dověděli, že to byl omyl.

Pak následoval do tří hodin ranních povinný pobyt v klubu Balabuška, abychom prý nedělali nepořádek na ubytovacím zařízení. Bylo opět povoleno pití, kouření a dokonce i hazard. Pokecali jsme s oběma dederony (viz Praha, 1. den) a odebrali se ke spánku. Dál se už díky hazardu nic nestalo. A to je vše.

Štítky:

Současná demokracie aneb smát se či plakat?

Slovo demokracie je omílané všude možně, a to natolik že už se nám ten "vznešený pojem" skoro vyprazdňuje. Troufám si proto připomenout, že etymologicky pochází od demos - lid, kratein - vládnout, znamená tedy "vláda lidu". Nemůžu se ubránit dojmu, že jsme se tomuhle pojetí setsakramentsky vzdálili. Stačí se podívat na to, co se děje u nás v republice a třeba taky v naší drahé Unii. A nebo si odpovědět na jednoduchou otázku - kdo z vás má pocit, že vládne?

Je to prostě pohádka...

Jednoho krásného dne se pánové, kteří sedí někde v Evropském parlamentu či v jiných euro-institucích se rozhodli, že chtějí vládnout všemu a všem naráz, neb nechávat všechno schvalovat parlamenty členských zemí je zdlouhavé a vůbec fujaké, neb by to nemuselo projít. Radši si všechno pohlídáme my tady, řekli si a začali vymýšlet, jak to udělat. I napsali tzv. Euroústavu. Byli ale příliš velcí optimisti ohledně toho, že jim to lidi odkývou, a tak ji v několika státech chtěli nechat schválit v referendech. Inu, vypadalo by to dobře a jistě by se dalo tvrdit, že tato evropská ústava má díky způsobu přijetí i nějakou legitimitu. Ale, ojoj! Lidi se hned ve dvou státech rozhodli, že Euroústavu nechtějí. Inu, co budeme dělat? Pokračovat je trapné... No, když nám to neschválí lidi, holt to budeme muset protlačit jinak, řekli si pánové, napsali další smlouvu, které už pro jistotu neříkají Euroústava, ale "Lisabonská smlouva" a jali se ji snažit protlačit skrze jednotlivé parlamenty. Jen irská ústava jim dala kapku ťafku, když se tedy v Irsku muselo uskutečnit referendum. A co se nestalo? Jaká to tragédie? Irové řekli NE!

Co udělali pánové? Nebojme se, žádné svěšení ramen nebo vzdání se, kdepak! Ostatní státy pod tlakem eurofanatika Sarkozyho, prezidenta Francie (země, která mimochodem v referendu tehdá euroústavu odmítla aneb jak vypadá demokracie ve Francii) vesele ratifikují dál a na Iry se tlačí, ať si svoje občany zpacifikují a referendum zopakují. A česká vláda, kterážto podle tradice vždycky musí vyskočit ještě o fous výš, než je nutné /a pro niž nedokážu najít slušný přívlastek/ dokonce prohlašuje, že naše ústava obsahuje věci, které vlastně ani nejsou tak moc důležité... třeba taková státní suverenita je podle ní věc naprosto zanedbatelná... no, nepřipadá vám to skandální? Ale ve světle "ducha zákonů" a "demokracie", které jsou jedinými platnými principy, to prý tak je...

Takže náš zásadní princip je demokracie, kterážto sice krásně zní, ale jakékoli její přímé prvky nás upřímně děsí. Referendům se vyhýbáme jak čert kříži a když se nás v televizi zeptají, proč, tak vlastně ani tak proti nim nejsme, ale zrovna v této konkrétní otázce není referendum vhodné, neb občané o tom málo ví, vysvětlit se jim to nedá a vůbec jsou hloupí a neměli by nám politikům /které si přece sami - a pozor! demokraticky vybrali/ do toho kecat. Ať se občané realizují znova za 4 roky a vyberou si z našich (dokolečka opakovaných) krásných tváří... a do té doby, ať nám nechají klídek u korýtek.

Další príma věc, o které by tady v české kotlině lidi rádi rozhodli, ale nemůžou, je ten primissima americkej radar. Věřím tomu, že kdyby průzkumy veřejného mínění dopadaly naopak než dopadají (tedy 70% pro radar a 30% proti), vláda by to riskla. Všechno by vypadalo růžověji a všichni bychom byli šťastnější. Jenže ti hloupí lidi! Oni to nechápou, že by ty svoje názory měli prohodit, když furt žebrají o to referendum...

Tak nějak pořád nevím, jak je možný, že to lidi v podstatě nezajímá. S demokracií v ČR je spokojena 1/3 lidí, ale nikdo se nebouří. Asi to bude tím, že se všichni máme tak dobře. Moc se nám nechce být hezkým potenciálním cílem pro nějakou pěknou raketku ani sdílet veškeré předpisy s Francouzi, Maďary, Poláky, Bulhary, Rumuny, Kypřany a všemi těmi ostatními, kdo v té nafukovací unii jsou. Ale hlavně, že máme na to vyrazit do Chorvatska /letos naposled s konzervama, tak honem balme/, koupit si novej DVD přehrávač a nebo plazmovou televizi...

A nakonec jednu velmi aktuální (ač s několika kosmetickými změnami) píseň od Karla Kryla.

Karel Kryl: Omezená suverenita (kráceno)

Račte, panstvo, vyslechnouti baladičku,
kterak možno usednouti na vějičku,
slyšte slova podložená četbou Tacita,
o tom, co je omezená suverenita.

Od zastávky u Anděla lkala Lajka,
z amplionu dováděla balalajka,
balalajka rozladěná, velehlasitá,
učí, co je omezená suverenita.

Z poloviny skryti stínem tamaryšku,
číhali jsme s Antonínem na Maryšku,
neboť, je-li polapena, pozná ta či ta,
jak vypadá omezená suverenita.

Jede Mařka autokarem z Pohořelce,
povídá si s Lomikarem o veselce,
jen co bude začepena, hned mu spočítá,
co znamená omezená suverenita.

Do účesu vpletla stužku s pery dravce,
vzpomněla si na častušku, na Psohlavce,
když je pečeť přelomena, právo neskýtá,
lidu zbude omezená suverenita.

Ženský part:
Prozpěvujíc ptákovinu jednotvárnou,
čekávávám na Kozinu před kovárnou,
čekám dobře naložena, čistě umyta,
že mi bude omezena suverenita.

S pečlivostí předojemnou palaš kuje,
dokuje, a pak si se mnou zalaškuje,
doma ho pak jeho žena bičem přivítá,
nastane mu omezená suverenita.

Mějte z toho poučení, lidé milí,
neházejte přesvědčení do obilí,
neboť, je-li zahozena flinta do žita,
přijde na vás omezená suverenita.

Za tenhleten morytátek mravokárný,
zašijou tě ňákej pátek do cvokárny,
naučí tě vyškolená autorita,
kterak chutná omezená suverenita.

Štítky: , ,

Hříchy našich politiků

Občas si při sledování zpravodajství říkám, že jsem snad z jiné planety a kladu si otázku: Proč jsou priority obyčejného člověka tak vzdálené tomu, co politici považují za důležité? Pojďme se podívat, ve kterých oblastech politici napříč všemi stranami nejvíce "hřeší" proti potřebám každého z nás a zamyslet se nad příčinami.

Hřích první a největší: Zdravotnictví

Každý člověk dává zdraví v pořadí svých priorit na první místo nebo alespoň na stupně vítězů. Může tady být jakákoli vláda, jakýkoli daňový systém, jakákoli výše důchodů a sociálních dávek, jakákoli výše poplatků u lékaře (občané v hmotné nouzi je neplatí), americký či jiný radar a spousta dalších atributů života v různých variantách. Všechno se stává naprosto nepodstatným, je-li člověk mrtvý nebo těžce nemocný. Naše zdravotnictví je na tom v porovnání s okolním světem relativně dobře, využíváme nejmodernější technologie, zdravotnický personál má odborné vzdělání na odpovídající úrovni. Většinou se daří člověka udržet při živote. Zásadním problémem je, že se u lidí starých či nemocných nedaří zajistit odpovídající kvalita života.

Hlavní příčinou tohoto stavu je zanedbávání výzkumu u léčiv ze strany státu a malá regulace politiky farmaceutických firem (ne cen, ale celkového chování). Farmaceutické firmy se snaží (stejně jako každý jiný soukromý podnik) maximalizovat svůj zisk. Pokud je zákazník (pacient) mrtvý nebo zdravý, nic z něho nemají. Jejich hlavním zájmem je mít co nejvíc zákazníků, což jsou buď lidé nemocní nebo lidé, kteří podlehli reklamním kampaním na různé preparáty. V průběhu 20. století se objevila spousta zázračných léků (penicilin, inzulin...), některé do té doby obávané nemoci se podařilo takřka vymýtit (pravé neštovice, dětská obrna...). Lidé, kteří se na těchto zásadních objevech podíleli, pracovali v nesrovnatelně horších podmínkách než pracují dnešní vědci. V této oblasti byl úžasný technologický pokrok, farmaceutické firmy mají daleko větší finanční zdroje než kdykoli v minulosti. Bylo by tedy logické očekávat, že léčiva, která budou skutečně pomáhat (tzn. vyléčí), budou proudit jako na běžícím pásu. Není tomu tak a člověk má občas dojem, že se tyto preparáty více objevovaly v dobách minulých, kdy nebyly žádné počítače (všechno ručně) a vědci je "vařili" oproti dnešku v polních podmínkách. Pro farmaceutické firmy je zkrátka lepší léčit než vyléčit.

Další příčinou, která snižuje kvalitu života lidí starých a nemocných je neodpovídající počet zdravotnických pracovníků a pracovníků v sociálních službách, jejich přístup k pacientům a "komfort" zdravotnických zařízení. I laik ví, že obrovskou roli v uzdravování hraje psychický stav nemocného. Jak být v pohodě v nemocnici, která svým režimem připomíná asi ze všeho nejvíc kriminál? Moje zkušenost (pár let stará, třeba už je všechno jinak): budíček každý den před šestou, naprosto příšerná strava, 5 lidí se mnou na pokoji (o lidské důstojnosti se nedá hovořit, všechny úkony, při kterých bývá obvykle soukromí, viděl každý). Personál se pacientům individuálně nevěnoval, nedovedu objektivně posoudit z jakých důvodů. Část práce (vycházka s takřka imobilním pacientem do parku) byla zajišťována jinými nemocnými. Informace o léčebných postupech a možnostech terapie žádné. Zkrátka všechno jiné než pacient v roli zákazníka, který to všechno platí. Je otázkou pro odborníky o kolik by se zlepšila možnost rychlejšího uzdravení, kdyby bylo všechno jinak.

Hřích druhý: Spravedlnost

Zákony by měly být srozumitelné pro každého, přehledné a člověk, který má svědomí by měl být schopen, i když obsah zákona nezná, předvídat, jaké jsou normy společnosti, ve které žije. Soudci by měli být schopni každé své rozhodnutí odůvodnit tak, aby mu průměrný občan porozuměl a ztotožnil se s ním. Policie by měla pomáhat a chránit, ne pokutovat a buzerovat. Proč tomu tak není:

- zákony se tvoří kolektivně, tu někdo něco přidá, jinde zase někdo něco ubere, to je hlavní příčinou nepřehlednosti právních předpisů v ČR + snaha všechno uregulovat a udělat "lépe" než předchozí vláda,
- soudci jsou nikým nekontrolovaní, pokud neudělají obrovskou botu, mají to do důchodu, jejich motivace k dobrému výkonu práce vychází jen z vlastního přesvědčení a pracovní morálky,
- policie není elitním zaměstnavatelem, možná také znáte ze svého okolí příklady lidí, kteří když jinde neuspěli (např. na vysoké škola či v jiných zaměstnáních), šli k policii, do toho připočítejte staré kádry z minulého režimu a pak práce policie podle toho vypadá.

Hřích třetí: Hospodaření s veřejnými penězi

Každý průměrný student střední školy ví, že při určitém stavu ekonomiky je efektivní "pravicová", při jiném "levicová" rozpočtová politika. Chápu, že se politické strany před volbami nějak profilují, po volbách je stejně všechno jinak, tak proč se i v hospodářské politice nechovat 100% pragmaticky? Reálná ekonomika se nedá řídit podle pouček, vzorečků, ideologie. Kdyby to šlo, máme celosvětový blahobyt. Co funguje, je zdravý rozum aplikovaný vždy na konkrétní problém. Stát by se měl chovat jako dobrý hospodář a zároveň sloužit občanům, pár příkladů z mnoha:

- dopravní policisté by při své službě neměli stát na místě, ale být v provozu v civilním autě vybaveném kamerou, zvýšila by se bezpečnost na silnicích, stát by měl více peněz z pokut do svého rozpočtu a v neposlední řadě by to policisty více bavilo,
- stát by měl přísně postihovat veškeré pokusy o prodej závadných produktů, vyslala-li by se do obchodů "armáda" kontrolorů, zlepšila by se kvalita zboží pro občany (možná i zdravotní stav občanů) a stát by měl opět peníze do rozpočtu z pokut.

Hřích čtvrtý: Bydlení

Dostupnost bydlení je snad jedinou oblastí, ve které došlo za posledních 20 let k rapidnímu zhoršení. Poměr nákladů na bydlení a výše příjmů je u nás takřka nejhorší na světě. Tato oblast skoro nepodléhá mezinárodní konkurenci, náklady na vstup do odvětví jsou obrovské. Proto u nás trh z pozemky, domy, byty, materiálem a stavebními pracemi v podstatě neexistuje, všechno je to jeden velký kartel, cenová válka se nekoná. Vlastníci nemovitostí k nim mnohdy přišli takřka zadarmo (byty za minulého režimu, restituce) a nemají motivaci k tomu, aby své nemovitosti zpeněžili okamžitě, spekulují, čekají. Běžní lidé se zadlužují na 30 i více let, aby si mohli koupit starý panelákový byt, lehce nadprůměrně vydělávající si pořídí papundeklový domeček, jak řeší bydlení občané, kteří mají 8000,- čistého, netuším. Na tom všem neúměrně vydělávají stavební firmy a realitky. A nám nezbývá než se modlit, aby trh začal v této oblasti konečně 20 let po revoluci fungovat, protože žádná vláda s tím nic neudělá. Přitom řešení je prosté: ať staví stát s minimální marží na svých pozemcích, občané budou mít bydlení, stát peníze do rozpočtu, soukromé stavební firmy se přizpůsobí a všichni budou šťastní.

Hřích pátý: Doprava

Malá mobilita pracovních sil dusí ekonomiku. To se shodnou všichni. Lidé nejsou ochotní se za prací stěhovat (nefunkční trh s bydlením), ani do práce delší vzdálenost dojíždět. Veřejná doprava je navzdory přítomnosti zelených ve vládě stále méně dostupná. Člověk vydělávající 10 000,- měsíčně, který cestuje každý den na pracoviště vzdálené 50 kilometrů, dá za dopravu 20-30% svého příjmu (MHD + běžné spoje) a ztratí 3 až 4 hodiny denně. Pokud se s tímto něco neudělá, trh práce se nikdy nerozhýbe, pořád budou oblasti s velkou nezaměstnaností a regiony, kde je těžké najít zaměstnance.

Hřích šestý: Státní a veřejná správa

O neefektivnosti státní a veřejné správy už byly popsány stohy materiálů. Všichni to řeší, nikdo nevyřešil. Ono by se totiž muselo sáhnout na hlavní věc, která úředníka dělá úředníkem: jistotu, že čím déle bude zaměstnancem státu, tím více bude vydělávat. Každá stará páka (20 a více let na úřadě) by musela nutně skončit v péči psychiatrů, kdyby svou práci dělala s plným nasazením a nadšením. Není v možnostech jednoho lidského života na 100% sloužit vládě vedené KSČ, OF, ODS, ČSSD a znovu ODS. Proto se logicky většina úředníků drží hesla: "Smrádek, ale teplíčko." a přežívají. Můj ideál je pořádně zaplacený úředník, který je odměňován podle rozsahu a kvality práce (bez ohledu na počet let) a který se neděsí toho, že nikde jinde než v eráru nenajde uplatnění. Větší fluktuace ve státní a veřejné správě by rozhodně nebyla na škodu.

Příčiny

Politici získali díky médiím výjimečný status, jsou na první pohled tak trošku mimo běžný život, spousta lidí to vnímá jako my (prostý lid) a oni (politici).

Částečně je tento pohled pravdivý, naši volení zástupci žijí ve specifickém mikrosvětě. Na druhou stranu jsou to jen lidé, kteří mají své rodiny, zájmy, sny, priority. Politiku berou jako zaměstnání, někteří mají svědomitý přístup, jiní to flákají, každopádně všichni jsou rádi, když mají padla, protože ona to zas taková zábava (jak víme z TV přenosů) není. Jako v každém jiném pracovním kolektivu mají i tady velký význam mezilidské vztahy (sympatie, antipatie, vazby z minulosti) a tlaky z vnějšku (lobbisté, voliči, média, spřátelené a znepřátelené organizace). Do toho vstupují vlivy stranických ideologií a omezení (pravidla, mantinely) daná demokratickým systémem. A v tom všem se ztrácí životy běžných lidí a jejich přirozené potřeby.

Bohužel (je to zřejmě dáno strachem z nějaké nové totality) jsou u nás demokratické mechanismy nastaveny tak, že nikdo konkrétní (ani člověk, ani politická strana) za nic nezodpovídá, každý se může na někoho vymluvit. Kde není jasně stanovená odpovědnost, tam není možnost efektivní kontroly, volič se nemá podle čeho rozhodovat.

Jestli čekáte závěrem návrh jednoduchého řešení, zklamu Vás. Nezbývá než doufat, že se průmyslově-vojensko-zábavní komplex spolu s volenými zástupci lidu do budoucna polepší.

Štítky: ,

Zrcadlo - přehled textů